„Tati, dej mi ten byt — tys už svůj čas měl.“ Po jeho odpovědi řekla dcera tři slova a práskla dveřmi.
Václav Novák přišel o ženu teprve před půl rokem. S ní zmizela i poslední opora v životě. Chodil dál do práce — ne proto, že by musel, ale aby si udržel alespoň nějaký pocit smyslu. Práce byla jeho záchranou, jediným bodem, na který se mohl opřít. V každodenní rutině hledal útěchu, byť dočasnou. Večery trávil čím dál častěji venku — prostě jen bloudil ulicemi, protože se mu nechtělo vracet do prázdného, studeného bytu. Dům bez manželky byl najednou jen tichou schránkou, kde ozvěna jeho kroků zněla děsivěji než ticho.
Děti — dcera a syn — ho navštěvovaly čím dál míň. A pak skoro přestaly. Zdálo se, že s matkou zmizelo i to málo, co rodinu ještě drželo pohromadě. Václav se bál samoty, ale ještě víc toho, že je pro své vlastní děti jen zbytečným starcem.
Častěji pozoroval, jak mezi kolemjdoucími hledá známé tváře. Zíral do cizích očí, doufaje, že někdo zastaví, pozdraví, obejme. Ale lidé procházeli dál. A bolest v srdci rostla — když ne z nemoci, tak z prázdnoty.
A pak přišla ona — Eliška, jeho dcera. Nepřišla s péčí, ani s láskou, ale s chladným výpočtem v očích. Její návštěvy byly vždy krátké, strohé, a pokaždé skončily u stejného tématu — u bytu. Tentokrát neotálela.
„Tati, jak dlouho ještě? Bydlíš sám ve čtyřpokojákovi! To je přece nesmysl. Prodej to, kup si garsonku. Peníze mi dej — máme hypotéku, děti potřebují pokoj.“
Mlčel. Ruce se mu třásly. Slova mu uvízla v krku.
„Eliško, vždyť víš, že tohle byl náš společný domov s mámou. Nemůžu to takhle prostě…“ Nedořekl.
Dcera prudce vstala.
„Svůj čas jsi už měl, tati. Zamysli se aspoň jednou nad námi,“ její hlas se chvěl podrážděním.
„A ty se zamysli, kdy zase přijdeš?“ zeptal se tiše, skoro šeptem.
Už stála ve dveřích. Otočila se a hodila mu:
„Až tě tu nebude.“
Dveře zabouchnuly. Prázdný zvuk se rozlehl bytem jako výstřel. Václav dlouho seděl v tichu, nemohl se pohnout. Pak se vzchopil a vytočil synovo číslo.
„Honzo, promluv se mnou. Ona byla zase… kvůli bytu… Já ho nechci prodat,“ hlas se mu třásl.
Na druhém konci zavzdychal.
„Tati, no co chceš? Jsi sám, byt je obrovskej. Upřímně, já bych taky nepohrdl pomocí. Mám auto starý jak Metuzalém, chtěl bych nový. Prodej to, nebuď lakomej.“
„A ty kdy přijedeš?“ zeptal se s nadějí.
„Když ten byt prodáš — přijedu.“
Nedoposlouchal. Prostě zavěsil. Vzal kabát a vyšel z bytu. Tíseň v hrudi ho tlačila, jako by vzduch zhoustl. Kráčel bez cíle, až našel prázdnou lavičku u rybníka. Sedl. Sklonil hlavu. Srdce bušilo pomalu, s námahou. A pak… se zastavilo.
Václav Novák zemřel sám. Mezi stromy, pod šedou oblohou, s mobilem v kapse. Nikdo na něj nečekal. Nehledal ho. Nemiloval. Jeho srdce nevydrželo ne zradu — ale lhostejnost. Nebyl potřebný ani jako člověk, ani jako otec. Jen jako majitel nemovitosti.
A za den se v bytě znovu zabouchly dveře. Přišla Eliška — s klíči. S očima plnými ne slz, ale počtů. A Honza — s novým autem na parkovišti. V bytě vonělo prachem a samotou. A na stole — stará fotka. Kde byli všichni spolu. S mámou. S tátou. Šťastní. Tehdy.
Ale štěstí, jako láska, mizí. Když se měří metry a čísly.