O nevěře manžela Alena zjistila náhodou.
Jak to někdy bývá, ženy se o nevěře partnerů dozvídají poslední. Teprve pak Alena pochopila, co znamenaly ty divné pohledy kolegů a šeptání za jejími zády. Nikdo z týmu nebyl překvapen, že její nejlepší kamarádka Anna začala poměr s Jiřím. Alena o tom neměla tušení.
Dozvěděla se to ten večer, když se nečekaně vrátila domů. Alena už několik let pracovala jako lékařka v nemocnici. Ten den měla mít noční směnu. Ale na konci pracovní doby za ní přišla mladá kolegyně Lenka s prosbou:
– Aleno, nemohla bys se mnou vyměnit směnu? Odpacují si dneska, a ty za mě v sobotu. Pokud samozřejmě nemáš jiné plány. Moje sestřička se vdává. V sobotu je svatba.
Alena souhlasila. Lenka byla milá a ochotná dívka. A svatba je přece důvod hodný uznání.
Pozdě večer se Alena vracela domů v dobré náladě – chtěla udělat překvapením pro manžela. Ale překvapení čekalo na ni.
Sotva vstoupila do bytu, Alena zaslechla hlasy z ložnice. Jeden patřil Jiřímu a ten druhý… Taky ho poznala, jen nečekala, že ho uslyší v tomto čase, v této situaci.
Byl to hlas její nejlepší kamarádky Anny. To, co slyšela, nenechávalo žádné pochyby o povaze vztahů těch dvou.
Alena odešla z bytu stejně tiše, jako přišla. Noc strávila v nemocnici úplně bez spánku. Jak teď bude čelit kolegům? Všichni vše věděli, a ona byla slepá svou láskou k Jiřímu, důvěřovala mu bezvýhradně. Manžel byl smyslem jejího života. Kvůli němu byla ochotná udělat mnohé. Od své touhy po dětech se musela Alena vzdát. Pokaždé, když o tom s Jiřím mluvila, řekl, že ještě není připravený, že je třeba počkat, žít pro sebe. Teď Alena chápala, že Jiří nechtěl mít děti, protože jejich rodinu nebral vážně.
V tuto bezesnou noc se Alena rozhodla pro rozhodnutí které považovala za jediné správné. Ráno podala žádost o dovolenou s následnou výpovědí, pak přijela domů a, zatímco manžel byl v práci, sbalila si věci a pospíchala na nádraží. Dědictvím od babičky měla malý domek na venkově. Právě tam se Alena vydala, právem předpokládajíc, že ji tam manžel hledat nebude.
Na nádraží si koupila novou SIM kartu a svou starou vyhodila. Alena přetnula všechny vazby s minulým životem a odvážně vykročila do nového.
Už za den vystoupila z vlaku na známé stanici. Naposledy tu byla před téměř deseti lety na pohřbu babičky. Všechno tu vypadalo tak jako dřív – tiché, liduprázdné. “To je přesně to, co teď potřebuju,” pomyslela si Alena.
Do vesnice se dostala stopem a potom šla ještě asi dvacet minut k babiččinu domku. Dvůr za ty roky zarostl křovinami natolik, že se k němu žena dostala sotva.
Několik týdnů jí trvalo, než dala zahradu a dům do pořádku. Sama by to nedokázala. Ale hodně jí pomohli sousedé. Všichni si dobře pamatovali její babičku, Zdenu Havlovou, která učila přes 40 let na místní základní škole. Ne jedno pokolení vesnických kluků a holek učila Zdena psát a číst. A teď mnozí chtěli Aleně pomoct na památku jejich oblíbené učitelky.
Alena nečekala, že ji čeká tak vřelé přijetí. Byla velmi vděčná všem, kdo jí pomáhali s úklidem, opravou domu a zařizováním nového místa.
Zpráva o tom, že je Alena lékařka, se po vesnici šířila rychle. Jednou nejbližší sousedka Anička přiběhla v hrozném rozrušení.
– Aleno, promiň, dnes ti nemůžu pomoct. Něco moje malá onemocněla. Asi snědla něco špatného, od rána se trápí s bříškem.
– Pojďme, kouknu na tvou dcerku, – nabídla Alena a vzala si lékařský kufřík.
Malá Lenka měla otravu jídlem. Alena dítěti pomohla – dala ji na kapačku a vysvětlila Aničce, jak se o dceru dál starat.
– Děkuji ti, Aleno, – Anička nevěděla, jak sousedece poděkovat. – Ty jsi, jak se zdá, doktor. Nejbližší nemocnice je přece 60 kilometrů daleko. Byl tady v obci vlastní felčar, ale už rok je pryč a nového stále neposílají.
A od té doby se začali vesničané na Alenu obracet s prosbou o pomoc. A ona odmítnout nemohla, vždyť ji tak srdečně a vřele přivítali, pomáhali, jak mohli.
Když se zpráva o doktorce dostala k úřadům, pozvali Alenu do práce v krajské poliklinice.
– Ne, do kraje nepojedu, – pevně prohlásila Alena. – A když mi svěříte zdravotní středisko v naší vesnici, ráda se toho ujmu.
Úřady jen krčily rameny – pražský doktor s takovou zkušeností chce pracovat v místním zdravotním středisku. Ale Alena od svého rozhodnutí neustoupila. A po nějaké době ve vesnici znovu fungovalo ordinace, kde Alena začala ordinovat.
Jednoho dne někdo zaklepal na její dveře. Bylo už večer. Ale Alena se nedivila takové pozdní návštěvě – vždyť lidé potřebovali pomoc nejen ve dne.
Alena otevřela dveře a do domu vpustila neznámého muže. Podle jeho vzhledu Alena okamžitě pochopila, že se stalo neštěstí.
– Aleno, – obrátil se návštěvník. – Přijel jsem z Dubů, to je asi 15 kilometrů odsud. Moje dcera je vážně nemocná. Zpočátku jsem myslel, že se nachladila. Ale už třetí den se teplota nesnižuje. Prosím Vás, pojďte se mnou, pomozte mé dceři.
Alena se začala rychle chystat, při tom se muže ptala na příznaky nemoci děvčátka.
Když dorazili na místo, Alena viděla na posteli malou a velmi bledou holčičku. Nemocná těžce dýchala. Rty dívky popraskaly, vlasy se jí spletly, víčka lehce vibrovala v taktu dýchání.
Po vyšetření řekla doktorka:
– Stav je vážný. Je třeba jet do nemocnice.
Muž zavrtěl hlavou.
– Žijeme s dcerou sami. Její matka zemřela brzy po porodu. Tato dívka je jediná, co mám. A nemohu ji ztratit.
– Ale v nemocnici jí dokážou rychleji pomoci. Já nic nedokážu. Potřebné je léčivo, které nemám.
– Řekněte, jaký lék potřebuji a já ho seženu. Jen ji neposílejte do nemocnice, prosím Vás. V kraji je lékárna otevřená 24 hodin denně, rychle přivezu vše, co je potřeba. Jen… Nemám s kým ji nechat.
Alena viděla, jak velmi vystrašený a rozvášněný byl otec dívky. Teprve teď si muže pořádně prohlédla. Byl přibližně jejího věku, vysoký, štíhlý a měl velmi krásné kaštanové vlasy. Oči měl tmavě zelené a dlouhým řasám by mohla závidět každá dívka.
– Já s dívkou zůstanu, – řekla Alena. – Jak se jmenuje?
– Anička, – s něžností se na dceru díval muž. – A já jsem Petr. Děkuji Vám, doktorko!
Alena napsala recept, a Petr odjel do krajského centra.
Teplota Aničce neklesala, dívenka se chvěla ve spánku, plakala a volala otce. Alena ji vzala na ruce a broukajíc nějakou dětskou písničku chodila s ní po pokoji, dokud se Anička neuklidnila.
Po několika hodinách se Petr vrátil s lékem. Alena dívce podala injekci a unaveným hlasem pronesla:
– Teď už jen čekat.
Celou noc Alena a Petr strávili u postele nemocné. K ránu začala teplota klesat, na čele dítěte se objevila pot.
– To je dobré znamení, – poznamenala Alena. Byla na pokraji sil, ale pocit spokojenosti, že nemoc zlomila, jí pomáhal se držet.
– Děkuji Vám, doktorko, – opakoval neustále Petr.
Uplynul rok. Alena stále pracovala v vesnické ordinaci, léčila své sousedy a obyvatele blízkých vesnic. Teď však žila ne ve starém babiččině domku, ale v krásném prostorném domě Petra. Vzali se půl roku po té strašné noci, kdy život Aničky visel na vlásku.
Ještě několik týdnů museli bojovat s nemocí dívenky. Alena Aničku hluboko přilnula. Ale pokaždé, když děvčátko objala, žena myslela na to, že jednou propásla šanci stát se matkou.
Večer se Alena vracela unavená, ale šťastná do svého nového domova, kde na ni čekali a milovali dva její nejdražší lidé.
Dnes ji Petr přivítal na prahu, objal ji a zeptal se:
– Tak co? Podepsali ti dovolenou? Už jsem naplánoval trasu, vyrazíme na výlet ve třech.
Alena záhadně se usmála a odpověděla:
– Dovolená je schválena, ale na výlet pojedeme ne ve třech, ale ve čtyřech.
Petr se chvíli nechápavě díval na svou ženu a pak ji vzal do náruče a roztočil ji po dvorku.
