Tatínek se rozhodl oženit: Příběh o vdově, bolavých srdcích, nové lásce a dělení bytu v pražském čin…

Dobré zprávy

Matka Ivety zemřela před pěti lety. Bylo jí teprve čtyřicet osm. Srdce jí vypovědělo službu zrovna, když zalévala fialky v kuchyni. Otci bylo tehdy padesát pět.

Neplakal, nekřičel. Jen tiše seděl v mamině křesle a díval se na její fotografii. Tak, jako by ji mohl silou myšlenky přivolat zpět.

V ten den Iveta nepřišla jen o maminku. Ve skutečnosti ztratila i tátu. Zůstal sice fyzicky při ní, v jejich bytě na pražském sídlišti, jenže byl to už jen stín původního člověka. Duch uvězněný v kokonu žalu.

První rok byl obzvlášť těžký. Iveta, které bylo třiadvacet, musela být otci nejen dcerou, ale ošetřovatelkou a psycholožkou zároveň. Vařila guláš, který on nejedl, prala mu košile, které nenosil, a neustále mluvila, mluvila, mluvila, snažila se ho vytáhnout z propasti smutku.

Tatínek však převážně mlčel. Občas odsekl jedním slovem. Každá jeho odpověď byla bolestivá, plná výstrahy: Nesahej! Nech mě! Nepřibližuj se!

Mezi nimi vyrostla hustá, šedá zeď, kterou vybudoval každý po svém

***

Čas plynul. Žili vedle sebe, ale každý zvlášť.

Ráno se potkali v kuchyni, odešli do práce. Večer se vrátili, opět se střetli na chvilku v kuchyni a každý zmizel do své místnosti. Rozhovory na minimum. Blízkost žádná.

Iveta přestala tátovi vnucovat svoji péči. On byl za to upřímně vděčný. Každý z nich si pomalu zvykal na nový svět.

Bez maminky bez manželky

***

Po čase začal otec znovu ožívat.

Usmíval se na sousedku, která je často zvala na své pověstné koláče. Začal chodit s kamarádem na ryby. Znovu vytáhl ze skříně svůj starý notebook a díval se na oblíbené české filmy.

Iveta už ve shrbené postavě neviděla tolik zoufalství a doufala, že to nejhorší už pominulo. Dokonce se odhodlala na celé léto odejít na sezónní práci do lázní na Moravě.

Když se vrátila, čekalo ji nemalé překvapení.

***

Táta oznámil, že se žení.

Řekl to hned ve dveřích, sotva Iveta vstoupila do bytu. Klidným hlasem, jako by to bylo už rozhodnuté.

Šli spolu do kuchyně, otec se posadil naproti.

Seznámil jsem se s jednou paní, začal, a lehce se usmál. Jmenuje se Ludmila. Rozhodli jsme se, že se vezmeme.

Ivetě se udělalo chladno. Ne snad, že si našel novou ženu vlastně by tátovi přála, aby se zase uměl smát. Ale v hlavě okamžitě zablikala červená kontrolka: Byt!

NÁŠ byt! Tam, kde vyrůstala! Kde je v koutě ještě maminčina šicí mašina a v kredenci její oblíbený hrnek! Ne nějaký nový, cizí! A vůbec co nechala ta neznámá žena špinavého v dřezu?

Iveta se pohledem zarazila na novém hrnku

Tati, začala opatrně, nemyslíš, že je to trochu narychlo? Znáš ji dost dobře? A kde vlastně chcete bydlet? Doufám, že ne tady? Vždyť ten byt je nejen tvůj, ale i maminčin

Otec zvedl k Ivetě oči. Byly v nich jen únava a jakýsi chlad.

Takže už je to tu, řekl tiše. Už začínáš. Nemůžu tě zklamat, ještě žiju… Brzo chcete dělit kožešinu z medvěda, který ještě běhá po lese.

Nejde o žádné dělení! Chci mít jasno, zvedla hlas Iveta. Tobě vznikne nová rodina a já co budu já, kdyby se něco stalo?

Tak to budeš řešit, až nastane, zamračil se otec a zavřel se ve svém pokoji.

***

Ludmilu přivedl za dva dny. Vysoká štíhlá žena se smutně pronikavýma očima byla přehnaně slušná.

Ivetko, rozumím, co cítíte, říkala mile. Věřte, nic si nenárokuji. Mám své vlastní bydlení, svůj život. Jen vašeho tatínka mám moc ráda.

Ludmila se snažila působit příjemně, ale… její otázky!

A chalupu máte daleko od Prahy? ptala se nevinně. A tenhle byt, ten máte dlouho? Třipokojové byty ze třicátých let jsou dneska hodně žádané…

A ještě Ludmila tvrdila, že je krajně nevhodné řešit dědictví předem, že takové řeči tátu zraňují, připadá si nepotřebný.

Po té návštěvě Iveta už nepochybovala, že její nová macecha je vychytralá a pokrytecká. Vztah s otcem už tak křehký se úplně rozpadl. Iveta v něm viděla zaslepeného starce, co je schopný všechno rozdat kvůli podivné lásce. On v ní zase nedůvěřivou, sobeckou dceru, která nechce pochopit jeho štěstí.

Každý rozhovor končil hádkou. Otec tvrdil, že má právo na vlastní život. Iveta odsekávala, že chce jistou budoucnost. Zraňovali se slovy, aniž by to chtěli.

***

Nakonec Iveta nevydržela a navrhla, že půjdou k notáři a jednou pro vždy vyřeší otázku majetku.

Otec nechtěl, ale nakonec, po dlouhém povzdechu, souhlasil.

Dobře, řekl smutně, bude po tvém.

Cesta na notářství proběhla v tichu. Iveta nervózně svírala kabelku a chystala se na boj.

V kanceláři bylo klidno. Otec si sedl stranou, s rukama na kolenou. Jeho tvář nic neprozrazovala.

Notářka, šedovlasá žena s přísným výrazem, otevřela složku.

Takže jsme tu kvůli začala úředním tónem.

Promiňte, přerušil ji otec. Jeho hlas byl tichý, ale pevný, až Iveta ztuhla. Já jsem přišel z jiného důvodu

Podal notářce dokument.

Tady to máte.

Notářka si nasadila brýle, přečetla papír a překvapeně zvedla pohled:

Jste si jistý? To je darovací smlouva. Předáváte veškerý svůj majetek dceři? Bezúplatně?

Ivetě se zastavil dech. Cože? Všechno jí přenechává? Jen tak? To je past? Chce ji tím nařknout, že ho donutila?

Iveta hleděla otci do očí a snažila se přijít na to, co zamýšlí.

Ale uviděla v nich jen nekonečné zklamání a soucit. S ní. S Ivetou

Tak, řekl tiše, vstal a položil jí před nos podepsanou smlouvu. Vem si to. To, oč ses tak bála. Byt. Chalupu. Všechno. Teď se neboj, že já, starý pařez, vyměním tvoje metry za nějaké iluzorní štěstí.

Slovo štěstí pronesl tak jízlivě, že Iveta až sebou cukla.

Tati já… já to nechtěla zašeptala, když cítila, jak se jí po tváři valí slzy ponížení.

Nechtěla? ironicky se usmál. Ten úsměv byl horší než křik. Ivetko, půl roku ses mě nezeptala, jak mi je. Jestli mi není zima, jestli nepotřebuji léky. Všechna tvoje slova byla jen o papírech. O bytech a metrech. Už dávno mě nevidíš jako tátu. Jsem pro tebe přítěž, která tě brání získat tvoje jistoty. Myslíš, že jsem si toho nevšiml?

Otočil se ke dveřím, v mezipatře se ještě obrátil:

Tak toužila jsi po té kleci? Vem si ji. Je tvoje.

Odešel. Iveta zůstala sedět, s papírem v ruce, ledovou rukou zmáčkla jeho okraje. Vyhrála! Má všechno! Ale najednou pochopila, že vlastně ztratila…

***

Uběhlo mnoho let.

Otec je s Ludmilou pořád spolu. Iveta je občas zahlédne v Albertě nebo v parcích u Vltavy. Téměř vždy se drží za ruce. Otec zestárl, ale když se dívá na Ludmilu, celá jeho tvář se rozjasní.

Iveta žije sama.

V třípokojovém bytě s novou dlažbou a drahým nábytkem.

O víkendech jezdí na chalupu. Všechno v pořádku.

Jenže štěstí někde zabloudilo…

Pomalu chápe, že jí otec nepřepsal majetek z uražené ješitnosti, ale protože jí vlastně nechal přesně to, co si sama zvolila: zdi místo člověka, papíry místo lásky.

Vyměnila vlastního otce za tři pokoje a chalupu. A tohle poznání to je to nejstrašnější dědictví, jaké mohla dostat.

Rate article
Add a comment