Tati, už za námi nechoď! Vždycky když odcházíš, maminka začne plakat. A pláče až do rána.
Já usnu, probudím se, zase usnu a znovu se probudím, a ona pořád brečí. Ptám se jí: Mami, proč pláčeš? Kvůli tátovi?..
A ona říká, že nepláče, že jí jen teče z nosu, protože je nachlazená. Ale já už jsem velká a vím, že taková rýma není, že by člověk měl slzy i v hlase.
Tatínek Elišky sedí s dcerou u stolu v kavárně a míchá lžičkou už studenou kávu v malinkém bílém šálku.
A Eliška se svého zmrzlinového poháru ani nedotkla, i když před ní ve sklenici opravdové umělecké dílo: barevné kopečky, nahoře lístek máty s třešní, vše přelité čokoládou.
Jakákoliv šestiletá holčička by tomuhle neodolala. Jenže Eliška dnes, už velmi dávno, snad minulý pátek, rozhodla, že si s tátou musí vážně promluvit.
Tatínek mlčel, dlouho mlčel, a pak se zeptal:
Tak co my dva, Eliško? Že bychom se měli přestat vídat úplně? Jak bych bez tebe žil?..
Eliška našpulila nosík, má ho hezký po mamince trochu brambůrek, pomyslela si, a pak řekla:
Ne, tati. Já bez tebe taky nemůžu. Navrhuji, že to uděláme takhle. Zavolej mamce a řekni jí, že mě budeš každý pátek po školce vyzvedávat.
Spolu si vyjdeme ven, můžeme do kavárny na kávu nebo zmrzlinu, pokud budeš chtít. A já ti povyprávím, jak žijeme s mamkou.
Pak se Eliška na chvíli odmlčela a po minutce dodala:
A když budeš chtít vidět maminku, budu ji každý týden fotit na mobil a ukážu ti fotky. Chceš?
Tatínek se na svou chytrou dcerku ani nedíval, jen se usmál a přikývl:
Fajn, budeme to takhle dělat, holčičko
Eliška si viditelně oddychla. A konečně začala jíst svou zmrzlinu. Ale ještě zdaleka neskončila musela říct to nejdůležitější. A když jí od těch barevných kopečků vznikla pod nosem zmrzlinová vousátka, olízla je a stala se opět vážnou, skoro dospělou.
Již téměř ženskou, která se musí starat o svého muže. I když ten muž je už starší minulý týden měl táta narozeniny. Eliška mu k svátku namalovala v školce přáníčko, kde pečlivě vybarvila obří číslo 28.
Tvář holčičky zeseriózněla, stáhla obočí a řekla:
Mně se zdá, že by ses měl znovu oženit
A laskavě zalhala:
Vždyť ještě nejsi moc starý
Táta pochopil její gesto dobré vůle a pobaveně se usmál:
Ty říkáš ne moc
Eliška energicky pokračovala:
Fakt ne moc! Podívej, strejda Pavel, co už byl u mamky dvakrát, je skoro plešatý. Tady
Ukázala si na temeno, uhladila si měkké kudrliny dlaní. Pak si uvědomila, že táta ztuhl a ostře se jí zadíval do očí že právě prozradila mamčino tajemství.
A proto přitiskla obě dlaně na ústa a vytřeštila oči, což znamenalo zděšení a rozpačitost.
Strejda Pavel? Který Pavel to u vás tak často chodí? Ten, co je mámin šéf?.. skoro nahlas, skoro na celou kavárnu, řekl táta.
Já nevím, tati Eliška byla překvapená prudkou reakcí. Možná je to šéf. Chodí, nosí mi bonbóny. A nám přinesl dort.
A ještě, Eliška zvážila, zda otci prozradit další tajemství, když je vlastně trochu zvláštní, nosí mámě květiny.
Tatínek, ruce sepnuté na stole, hleděl dlouho před sebe. Eliška poznala, že právě teď táta činí velké rozhodnutí.
A tak mladá žena čekala, ani ho nenutila pospíchat. Už tušila, že všichni muži jsou tvrdohlaví a k správným závěrům je musí někdo nenápadně popostrčit.
A kdo, když ne žena a ještě ta nejdůležitější v jeho životě.
Táta mlčel, mlčel a nakonec se rozhodl. Hlasitě si povzdechl, zvedl hlavu a pronesl Kdyby byla Eliška starší, poznala by v jeho hlase tóny, s jakými se ptal Othello Desdemony.
Jenže zatím neznala ani Othella ani Desdemonu, ani jiné slavné milence. Získává životní zkušenosti, žije mezi lidmi, vidí, jak se radují i trápí někdy kvůli maličkostem.
Tatínek řekl:
Půjdeme, Eliško. Je už pozdě, odvedu tě domů. A hned si promluvím s mámou.
O čem chce táta s mámou mluvit, se Eliška raději neptala, chápala, že je to důležité a pustila se rychle do zmrzliny.
Pak si uvědomila, že to, co táta zamýšlí, je důležitější než dokonce nejlepší zmrzlina, a tak skoro odvážně hodila lžičku na stůl, sklouzla ze židle, dlaní si otřela špinavé rty, přitáhla nos a vážně řekla:
Jsem připravená. Jdeme
Domů nešli skoro běželi. Lépe řečeno, běžel táta. Ale Elišku držel pevně za ruku a ona málem vlála jako vlajka.
Když vletěli do vchodu, dveře výtahu se právě zavíraly a odvážely některého ze sousedů. Táta ztraceně pohlédl na Elišku. Ta vzhůru se podívala a řekla:
No? Proč stojíme? Na koho čekáme? My máme přece sedmé patro
Táta popadl Elišku do náruče a vyběhl po schodech.
Když máma nakonec otevřela dveře po několika táhlých zvoncích, táta hned začal:
Nemůžeš to udělat! Jaký ještě Pavel? Já tě miluju. A máme Elišku
A pořád držel Elišku v náručí, objal i maminku. A Eliška obě objala kolem krku a zavřela oči. Protože dospělí se zrovna líbali
Někdy se v životě stává, že dvě nerozumné dospělé osoby utěší malá holčička, která je miluje oba, a oni milují ji i sebe navzájem, jen se trápí svou pýchou a uražeností
Napište do komentářů, co si o tom myslíte? Dejte srdíčko.