Otec, přenech nám byt — už jsi odžil své. Po těchto slovech dcera práskla dveřmi…
Žil sám. Poté, co ho opustila manželka, jej pohltila prázdnota jako černý těžký závoj. Vše kolem se stalo šedým. Nic ho netěšilo — ani slunečné dny, ani šálek silného čaje ráno, ani staré dobré filmy, které kdysi sledovali celá rodina. Práce zůstala jediným, co ho ještě drželo v tomto světě. Dokud měl sílu — chodil tam, protože doma bylo nesnesitelně ticho. To ticho zvonilo v uších a řezalo srdce.
Dny se valily jeden za druhým. Všechny stejné, jako by byly nakopírované: ráno, autobus, práce, domů, stíny na stěnách, prázdné večery. Syn a dcera se objevovali stále méně, téměř zmizeli z jeho života. Volali jen zřídka a formálně. A pak přestali zvedat telefon úplně. Hodiny bloudil ulicemi, hleděl do tváří kolemjdoucích, jako by doufal, že v davu najde někoho blízkého. Nebál se stáří — děsila ho smrt v osamění.
Začal cítit, jak uvnitř pohasíná. Duše ho bolela, sevřela se do uzlu. Vzpomínal na manželku — chtěl by ji požádat o odpuštění, ale neodvážil se vytočit její číslo. Pořád ji miloval. Litoval, že toho hodně nestihl říct.
A pak se jednoho dne na prahu objevila dcera. On se zaradoval jako dítě. Připravil její oblíbené pečivo, uvařil čaj, vytáhl staré fotoalba — chtěl si připomenout, jaké to bylo kdysi. Ale návštěva byla o něčem jiném.
— Tati, — začala s chladnou přímočarostí, — bydlíš sám ve čtyřpokojovém bytě. To není fér. Prodej ho. Kup si garsonku, a peníze dej mně.
Nemohl tomu uvěřit. Myslel si, že se teď zasměje. Ale v jejích očích nebyla ani kapka ironie.
— Já… nechci nic prodávat. Je to můj domov… tady je váš dětský pokoj, tady jsme žili s mámou…
— Už sis to svoje odžil! — vyprskla podrážděně. — Já ty peníze potřebuji víc! Stejně jsi sám, na co potřebuješ tolik prostoru?
— Kdy zase přijdeš? — zeptal se tiše, nepoznávajíc svůj vlastní hlas.
Podívala se na něj lhostejně a při obouvání dodala:
— Na tvůj pohřeb.
Zabouchla dveře. Zůstal stát. A pak se jen sesunul na podlahu. Bolest v hrudi bila jako kladivo. Takto ležel tři dny. Bez jídla, bez síly, bez naděje. Pak zavolal synovi.
— Honzo, přijeď… Je mi zle, — prosil.
Syn ho vyslechl. Mlčel. A pak řekl:
— Tati, nezlob se, ale opravdu nepotřebuješ tak velký byt. Chci si koupit auto a mohl bys mi pomoci… Přijel bych, kdybys se rozhodl ten byt prodat.
Pak následovalo ticho. Takové ticho, které zvoní v uších a zanechává v duši prázdnotu. Položil telefon. A pochopil — už nemá děti. Jsou to jen cizí lidé, v jejichž žilách koluje jeho krev.
Druhý den se stavil v lékárně. Náhodou tam potkal bratra své bývalé ženy. Ten se podivil a pozdravil.
— Anna? — zeptal se, — jak se jí daří?
— Odjela do Itálie, — odpověděl muž stručně. — Vdala se za Itala. Našla své štěstí.
„Našla své štěstí…“ Ty slova pálila. Nebyl proti jejímu štěstí. Byl proti své prázdnotě.
Následující ráno se probudil s těžkostí v hrudi. Venku visela nízká, zamračená obloha. Oblékl si kabát, vyšel ven. Prošel pár ulic. Našel starou lavičku ve dvoře. Posadil se. Zavřel oči. Srdce udělalo poslední bolestivý úder.
A jeho duše, unavená bolestí, lhostejností a tichem, konečně vzlétla — tam, kde už víc nezrazují. Kde nechtějí, aby dal poslední. Kde mu možná zase někdo řekne: «Tati, chyběl jsi mi…»
Ale to — už není zde…