Otec, přenech mi byt – svůj život už jsi prožil. Po těchto slovech dcera zabouchla dveře…
Žil sám. Po odchodu manželky ho zahalila prázdnota jako hustý černý přehoz. Všechno kolem ztratilo barvy, žádná radost – ani slunečné dny, ani ranní šálek silného čaje, ani staré dobré filmy, které kdysi sledovali jako rodina. Práce byla jediným, co ho ještě drželo na tomto světě. Dokud měl sílu, chodil tam, protože doma bylo nesnesitelně ticho. To ticho jako břitva řezalo jeho srdce.
Dny se plynule míjely, jeden jako druhý, jako kopie: ráno, autobus, práce, domov, stíny na stěnách, prázdné večery. Syn a dcera se objevovali méně a méně, téměř zmizeli z jeho života. Telefonovali stroze, formálně. A pak zcela přestali odpovídat. Hodiny bloumal po ulicích, prohlížel si tváře kolemjdoucích, jako by doufal, že v davu pozná někoho blízkého. Nebál se stáří – bál se smrti v osamění.
Začal cítit, jak uvnitř pohasíná. Duše bolela a svírala se. Vzpomínal na manželku – chtěl požádat o odpuštění, ale nikdy nesebral odvahu vytočit její číslo. Stále ji miloval a litoval, že jí mnoho nestihl říct.
A pak jednoho dne stála na prahu jeho dcera. Radoval se jako dítě. Připravil její oblíbené pečivo, uvařil čaj, vytáhl staré fotoalba – chtěl si znovu připomenout, jaké to kdysi bylo. Ale ona nepřišla kvůli tomu.
— Tati, — začala chladně a přímočaře, — žiješ sám ve čtyřpokojovém bytě. To není fér. Prodej ho. Kup si garsonku a peníze dej mně.
Nevěřil tomu. Myslel, že to je vtip, že se zasměje. Ale v jejích očích nebyla ani stopa po humoru.
— Já… nemám v úmyslu nic prodávat. Toto je můj domov… tady byla vaše dětská, tady jsme žili s mámou…
— Už jsi svůj život prožil! — vyplivla netrpělivě. — Peníze potřebuji víc já! Stejně jsi sám, na co potřebuješ tolik prostoru?
— Kdy zase přijedeš? — zašeptal, nepoznávajíc svůj vlastní hlas.
Podívala se na něj lhostejně a při obouvání poznamenala:
— Na tvůj pohřeb.
Dveře se zabouchly. Ztuhl. Poté se jen zhroutil na podlahu. Bolest v hrudi bušila jako kladivo. Ležel tak celé tři dny, bez jídla, bez síly, bez naděje. Potom zavolal synovi.
— Michale, přijď… Necítím se dobře, — žádal ho.
Syn naslouchal. Měl ticho, než řekl:
— Tati, nezlob se, ale opravdu nepotřebuješ tak velký byt. Chtěl bych si pořídit auto a ty bys mohl pomoci… Přijel bych, kdybys rozhodl ten byt prodat.
Pak bylo ticho. To ticho, které bzučí v uších a zanechává díru v duši. Zavěsil. A pochopil – už nemá děti. Jen cizí lidi, v jejichž žilách teče jeho krev.
Následující den zašel do lékárny. Náhodou tam potkal bratra bývalé ženy. Ten překvapený pozdravil.
— Anna? — zeptal se, — jak se má?
— Odjela do Itálie, — odpověděl muž stručně. — Provdala se za Itala. Našla své štěstí.
„Našla své štěstí…“ Tato slova pálila. Nebyl proti jejímu štěstí. Byl proti své prázdnotě.
Ráno dalšího dne se vzbudil s těžkým pocitem v hrudi. Za oknem visely šedé mraky. Oblékl si kabát a vyšel ven. Prošel pár bloků. Našel starou lavičku na dvoře. Posadil se. Zavřel oči. Srdce udělalo poslední bolestný úder.
A jeho duše, unavená od bolesti, lhostejnosti a ticha, konečně vzlétla – tam, kde už nikdo nezradí. Kde už nežádají o poslední věci. Kde mu možná někdo opět řekne: „Tati, stýskalo se mi po tobě…“
Ale to už není tady…
