Když jsme se s Robertem rozhodli, že je čas legalizovat naši tříletou lásku, netušili jsme, kolik úsilí nás bude stát uspořádání rituálu, o kterém se říká, že musí být tím nejkrásnějším v životě každého páru.
Chtěla jsem něco jiného, třeba dát dohromady přátele na pláži.
Nebo jít na nějaké krásné místo, šlapat bosýma nohama po trávě, zatímco kolem nás budou zpívat ptáci. Moje budoucí tchyně však byla v koncích – byla tu spousta příbuzných, které chtěla pozvat.
Robertovu otci, který už dávno zemřel a já ho neznal, slíbila, že pro jejich syna udělá všechno, co bude třeba, aby netrpěl tím, že tam jeho táta nebude. Snažili jsme se jí vysvětlit, že bude šťastnější, když bude šťastný i Robert, nicméně… nikdy se nám to nepodařilo.
Já bohužel matku nemám.
Moji rodiče se kdysi dávno rozvedli, pak máma zemřela a táta mě vychovával.
On, ten drahý, si mě také chtěl vzít k oltáři a mít na hostině spoustu hostů a úsměvů, ale stejně nás nechal rozhodnout. Ani nevím, jak ho tchyně okouzlila svými historkami a dokázala ho získat na svou stranu.
Táta se nejdřív nabídl, že se zapojí a pomůže nám s organizací, a pak se postupně oba spojili a začali nám vnucovat nejrůznější nápady, na které jsme museli říct jen ano.
Navrhli nám vybrat si ze seznamu několik restaurací se zahrádkami, dva metropolitní kostely pro svatbu a obřadní síň.
Jediné, do čeho jsme se nemíchali, byly svatební šaty a ženichův oblek. Samozřejmě trvali na zaplacení výdajů do posledního haléře.
To všechno mě strašně rozzuřilo a rozhodl jsem se, že jim to natřu. Začala jsem Robertda oblékat do karnevalových kostýmů.
Nečekala jsem, že ho právě v této chvíli zradí smysl pro humor.
Snoubenec nejenže můj žertovný nápad nepřijal, ale ještě se rozčílil – chtěla jsem si udělat legraci z jeho matky.
Nebylo mi líto, že jsem zklamala i svého otce.
A jak už to někdy bývá, z jedné jiskry se rozhořel velký skandál.
Začali jsme se hádat a došlo to tak daleko, že jsem si sbalila věci a vrátila se do své garsoniéry s tím, že žádná svatba nebude a ať mě už vůbec nehledá.
Uvědomuji si, že jsem to trochu přehnala, ale urazilo mě, že mě postavil na druhé místo – jako by si chtěl vzít svou matku místo mě.
Dva týdny jsem se na něj zlobila, i když mi každý druhý den volal a ptal se, jestli jsem si jistá, že chci zrušit rezervaci v restauraci a zrušit svatbu.
Pořád jsem mu odpovídala, že ano, ale čím dál víc jsem váhala. Nakonec jsem mu samozřejmě odpustila, protože ho mám moc ráda.
Robert se mi přiznal, že v hloubi duše si byl jistý, že se to stane, a tak to hostům neřekl ani nezrušil oslavu.
V určený den se tedy naše svatba konala!
Byla jsem opravdu šťastná, a když jsem viděla, jak se táta oblékl, jen jsem zalapala po dechu. Nikdy předtím nebyl tak švihácký. Tchyně se také snažila – měla dlouhé černé šaty s krásným bílým perlovým náhrdelníkem.
Největší překvapení nás však čekalo v obřadní síni. Všimla jsem si, že kromě družiček stáli kousek stranou v první řadě i naši rodiče. Na první pohled jsem usoudila, že je to tady zvykem.
Brzy mi však došlo, o co jde. Ukázalo se, že Robertova matka a můj otec se při pořádání naší oslavy rozhodli, že se také vezmou. Takže svatba byla dvojnásobná, stejně jako všechno ostatní – jásot, gratulace a naše štěstí.