TANEC S ŠATY
“Děvče, stalo se vám něco?”
Vedle Aničky stál starší muž. Vypadal, jako by právě vyšel ze stránek starých románů, které Anička tolik milovala. Už ho tu předtím víckrát viděla. Často se procházel po parku. Vždy oblečený v dlouhém černém kabátě, s kloboukem a krásnou holí. Připomínal jí hraběte z té knížky, kterou nedávno četla – tam byl také hrabě, nosil jen černé a spravedlivě se mstil.
“Ne, mám se dobře.”
Popotáhla nosem a muž jí okamžitě podal kapesník. Chvíli váhala, pak ho vzala a hlasitě se vysmrkala. Muž se nechtěně usmál a Anička se na něj znovu podívala.
“Vyperu a vrátím vám to.”
Zasmál se.
“Není třeba, mám těch věcí dost. Co říkáte na zmrzlinu?”
Než se stačila vzpamatovat, už jen zašeptala:
“Děkuji, ale nemám peníze. Možná příště.”
“Jaroslav Novák,” zvedl lehce klobouk.
“Anička.”
Neměla co zvedat, a tak se postavila. Jaroslav jí okamžitě podal paži.
“Když je vedle ženy, dívky či slečny muž, ať je jakéhokoli věku, o tom, aby ona platila za zmrzlinu, nemůže být řeč.”
Anička ho poslouchala jako uhranutá. Všechna ta slova jako by byla z jiného světa. Byla zvyklá na něco úplně jiného.
Dnes ji spolužačka Lucie opět zesměšnila před celou třídou. Začalo to o polední přestávce. Když ostatní odešli do jídelny, Anička si jako obvykle sedla s knížkou na okno. Do jídelny nechodila – neměla na obědy.
“Hrušková!”
Zvedla hlavu. Před ní stála Lucie s Tomášem, klukem, do kterého byla Anička zamilovaná od páté třídy.
“Co je?”
“Tam mám nedojedený řízek, můžeš si pro něj dojít.”
Už se kolem shlukovali spolužáci.
“Děkuji, nechci.”
“Proč ne? Nevíš, co je řízek?”
Smích třídy ji zasáhl jako rána. Seskočila z parapetu tak nešikovně, že na koleně praskly její už pět let staré džíny.
Smích byl tak hlasitý, až se zdálo, že se stěny třesou. Nešla na další hodinu. Chytla tašku a utíkala pryč. Vždycky se schovávala v tomhle parku. Když už bylo ve škole neúnosně, nebo když rodiče přivedli domů plno hostů. Park byl jejím útočištěm. Často tu seděla s knihou. A právě tehdy si jí Jaroslav Novák poprvé všiml. Nejprve ho překvapilo, že mladá dívka čte – to už dnes skoro nevídá. Až potom si všiml, jak je špatně oblečená a pohublá, skoro průsvitná.
Usadili se u venkovního stolku.
“Aničko, dnes jsem zapomněl na oběd. Nedoprovodila byste mě?”
Usmála se. Ten muž mluvil, jako by žil v minulém století.
Samozřejmě souhlasila. Dnes měla jen prázdný čaj a nic víc.
Jaroslav objednal a podíval se na ni.
“Tak, povězte, co mohlo tak krásnou mladou dámu rozesmutnit?”
“Nic vážného, jen malé trable ve škole.”
“Dovolte se zeptat, v které třídě jste?”
“V maturitním, za dva měsíce budu volná jako pták.”
“Kam se chystáte na vysokou?”
“Ještě nevím… Tam, kam mě vezmou bez poplatků. Ale vždycky jsem chtěla být doktorkou. To ale zůstane jen snem.”
“Proč?”
“Studium medicíny je dlouhé a já potřebuji pracovat. Nejspíš půjdu na zdravotní sestru.”
“Zvláštní logika. Chcete být doktorkou, ale stanete se sestrou. Máte problémy s učením?”
“Ne, učím se dobře. Jen…”
Anička zaváhala.
“Rodiče… Potřebují moji pomoc.”
Jaroslav pochopil, že se nechce rozepisovat o rodině. Právě přinesli jídlo a rozptýlili se. Koutkem oka sledoval, jak dívka jí. Snažila se nepospíchat, ale polykala téměř bez žvýkání.
Pak se ještě prošli a povídali si o knihách.
“Víte, Aničko, mám jednu knížku, která by se vám určitě líbila. Zítra ji sem přinesu, v tuto dobu. Určitě přijďte.”
Anička přišla. V knihovně už nezbyla kniha, kterou by nepřečetla. Románů nebylo mnoho, a tak některé četla opakovaně.
Přátelství s Jaroslavem rostlo den ode dne. Často diskutovali o literárních hrdinech a nepozorovaně ji starý muž přikrmoval. Věděla, že bydlí v krásném domě s drahými byty. Žil sám, protože neměl děti a manželka zemřela.
Jednou se v parku tak začetla, že si nevšimla, jak se stmívá. Probrala se až ve chvíli, kdy už neviděla na písmena. Musela rychle domů. Matka bude řvát, že nic neuvařila. I když co tam vařit? Jen těstoviny a osmažit je na rostlinném oleji.
Vešla do bytu, který silně zapáchal pivem a cigaretami, a hned uviděla matku. Ta na ni hleděla podnapilým pohledem.
“Kde se flákáš?”
Snažila se ji obejít, ale dostala takovou facku, až jí zatmělo před očima.
“Půl hodiny! Ať je večeře hotová, nebo bude zle!”
Vařila zatracené těstoviny a tiše plakala. Kdyby ji matka slyšela, dostala by další.
Ráno měla pod okem malou, ale nápadnou modřinu. Věděla, že Lucie, královna školy, si toho všimne a udělá z ní opět terčem posměchu. No co, není to poprvé. Dnes je důležitý test, nemůže chybět. A hlavně – Tomáš se vrací z nemocenské, jak by ho mohla minout?
Lucie k ní přišla o velké přestávce. Anička vstala, aby odešla, ale Lucie jí zatarasila cestu.
“Hrušková, už máš šaty na ples? Počkej, nech mě hádat – vypůjčila sis je od bezďačky. Nebo od bezďáka?”
Spolužáci se chechtali. Anička mlčela. Lucie se jí zahleděla do obličeje.
“Páni, to je dárek. Od koho? Od tvého přítele? Přivedeš ho na ples? Vždyť musíte přijít jako pár… No, on určitě prodá pár lahví a koupí si smokingAnička se napřímila, dívala se Lucii přímo do očí a řekla tiše: “Máš pravdu, šaty mám od člověka, který mi rozumí víc než ty kdy budeš.”