TAJEMSTVÍ ŠATŮ
„Holka, je všechno v pořádku?“
Vedle Anežky stál starší muž. Vypadal, jako by právě vyšel ze stránek starých románů, které Anežka tolik milovala. Už ho tu předtím potkávala. Často se procházel parkem. Vždy v dlouhém černém kabátě, klobouku a s elegantní hůlkou. Připomínal jí hraběte z té knížky, kterou nedávno četla. Také tam byl hrabě, nosil jen černé a spravedlivě se mstil.
„Ne, mám se dobře.“
Zabědovala a muž jí okamžitě podal kapesník. Anežka na chvíli váhala, pak ho vzala a pořádně se vysmrkala. Muž se nechtěně usmál a Anežka se na něj znovu podívala.
„Vyperu ho a vrátím vám.“
Rozesmál se.
„Není třeba, mám jich dost. Co kdybychom si dali zmrzlinu?“
Nevěděla, co odpovědět, ale nakonec zašeptala:
„Děkuju, ale nemám peníze. Možná příště.“
„Jaromír Dvořák.“
Muž se uklonil.
„Anežka.“
Neměla co zvednout, a tak se postavila. Jaromír jí ihned podal ruku.
„Když je vedle dívky, ať je jí kolik chce, muž, nezáleží na věku, nikdy nenechá, aby platila za zmrzlinu.“
Anežka ho poslouchala jako uhranutá. Všechna ta slova jako by patřila do jiného světa. Byla zvyklá na něco úplně jiného.
Dneska ji Vendula, její spolužačka, zase zesměšnila před celou třídou. Začalo to o přestávce. Když ostatní odešli na oběd, Anežka si jako obvykle sedla s knížkou na okně. Do jídelny nechodila, protože neměla za co zaplatit.
„Hrušková!“
Anežka to slyšela, ale dál četla.
„Hrušková!“ ozvalo se znovu, tentokrát už přímo u ní.
„Co je?“
Před ní stála Vendula. Vedle ní Karel, kluk, do kterého byla Anežka zamilovaná od páté třídy.
„Nedojedla jsem řízek, můžeš si pro něj dojít.“
Už se kolem nich začali sbíhat spolužáci.
„Děkuju, nechci.“
„Ale prosím tě, co je ti do toho… Nebo snad nevíš, co je řízek?“
Rozesmáli se. Anežka seskočila z parapetu, ale tak nešikovně, že její džíny, které měla už pět let, praskly v koleni.
Smích byl tak hlasitý, až se zdálo, že se chvějí stěny. Nešla na další hodinu. Vzela aktovku a utíkala pryč. Vždycky se schovávala v tomhle parku. Když už ve škole nevydržela nebo když rodiče zase pozvali domů partu opilých kamarádů. Tenhle park byl její útočiště. Často tu seděla s knihou. A přesně tehdy si jí Jaromír Dvořák všiml. Nejprve ho překvapilo, že mladá dívka čte – to už se dnes skoro nevidí. Až pak si všiml, jak je špatně oblečená a hubená, skoro průsvitná.
Posadili se u stolku venku.
„Anežko, dnes jsem zapomněl na oběd. Nebude vám vadit, když vás požádám o společnost?“
Anežka se usmála. Ten muž mluvil, jako by žili v minulém století.
Samozřejmě souhlasila. Dnes kromě prázdného čaje ráno nic nejedla.
Jaromír objednal a podíval se na ni.
„Tak, povídejte, co mohlo rozesmutnit tak půvabnou mladou dámu?“
„Nic vážného, jen školní trable.“
„Můžu se zeptat, do které třídy chodíte?“
„Do maturitního. Za dva měsíce budu svobodná.“
„Kam se chystáte na vysokou?“
„Ještě nevím… Tam, kam mě vezmou na stipendium. Ale vždycky jsem chtěla být doktorka. I když to asi zůstane jen u snu.“
„Proč?“
„Na doktorku je potřeba hodně času, ale já musím pracovat. Takže asi půjdu na sestru.“
„Zvláštní logika. Chcete být doktorka, ale skončíte jako sestra. Máte problémy s učením?“
„Ne, učím se dobře. Jen…“
Anežka se zarazila.
„Rodiče… Potřebují moji pomoc.“
Jaromír pochopil, že o rodině mluvit nechce. Právě přinesli jídlo, tak se odreagovali. Koutkem oka sledoval, jak dívka jí. Snažila se nepospíchat, ale spíš než žvýkala, polykala.
Pak se ještě trochu prošli a povídali si o knihách.
„Víte, Anežko, mám jednu knížku, která by se vám určitě líbila. Zítra ji sem přinesu, ve stejnou dobu. Určitě přijďte.“
Anežka přišla. V knihovně už přečetla všechno, co stálo za to. Románů nebylo moc, takže některé četla i několikrát.
Přátelství s Jaromírem sílilo každým dnem. Často spolu diskutovali o literárních hrdinech, a aniž si to Anežka uvědomovala, starší muž ji postupně začal přikrmovat. Věděla, že žije v krásném domě s drahými byty. Žije sám, protože děti neměl a manželka už dávno zemřela.
Jednou se v parku tak zabrala do čtení, že si ani nevšimla, jak se stmívá. Probrala ji až tma a nemožnost přečíst poslední slovo. Musela rychle domů. Matka jí zase vynadá, že nemá večeři. I když, co pořád vařit? Jen těstoviny s trochou oleje.
Vešla do bytu, který neustále zapáchal alkoholem a cigaretami, a hned uviděla matku. Ta na ni pohlédla zamlženýma očima.
„Kde jsi se zase flákala?“
Anežka se jí pokusila vyhnout, ale dostala takovou facku, až jí zatmělo před očima.
„Půl hodiny! Jestli přijdu a nic nemáš hotový, tak se mnou zatočíš!“
Vařila ty zatracené těstoviny a tiše brečela. Kdyby ji matka slyšela, dostala by ještě víc.
Ráno měla pod okem modřinu. Malou, ale viditelnou. Věděla, že Vendula, královna jejich třídy i školy, si toho určitě všimne a zase z ní udělá šaška. Ale to už ji ani nepřekvapovalo. Dneska byla důležitá písemka, nemohla chybět. A hlavně – Karel se vracel po nemoci. Jak by ho mohla minout?
Vendula k ní přistoupila o velké přestávce. Anežka vAnežka se zarazila, když uviděla, jak jí Karel najednou věnuje pozornost, ale pak si vzpomněla na Jaromírova slova a s úsměvem pokračovala dál.