Mami, pojď se podívat, co se mi povedlo! Fakt jsem si s tím dala záležet! A paní učitelka mě pochválila!
Lucie vlétla do kuchyně takovým tempem, že dveře lehce narazily do zdi. V rukou držela svůj obraz ne že by ho jen tak nesla, nesla ho před sebou jako největší poklad, opatrně ho nadzvedla, jako by se bála, že upadne a rozbije se. Celý obličej jí jen zářil tváře červené vzrušením, oči jí svítily, až měl člověk pocit, že v nich vidí odlesk celého toho fantazijního světa, co právě namalovala.
Pavlína seděla u kuchyňského stolu u okna a pomalu míchala čaj lžičkou. Zachrastění dveří ji vytrhlo z myšlenek. Když zvedla hlavu a viděla dceru s tím nadšením, hned se pousmála radost Lucie byla naprosto nakažlivá. Lucie zůstala stát pár kroků před stolem, obraz zamířila směrem k mamce, aby si ho mohla pořádně prohlédnout.
Když Pavlína zamžourala a zadívala se pořádně, opravdu viděla něco úžasného! Na plátně se vlnila pohádková krajina: vysoké, nepravidelné věže hradů trčely z kouřové mlhy, v nebi se jemně rýsovaly siluety draků. Obraz poutal pohled, ne žádnými křiklavými barvami, ale promyšlenou hrou odstínů. Jemné tóny modré a šedé do sebe tiše přecházely, zlaté odlesky tomu dodávaly útulné teplo. Všechno krásně ladilo do jedné nálady, přitom byl obraz svým způsobem hravý, dětský, ale působil promyšleně a hotově.
To je nádhera, zlato. Jsi šikulka, řekla Pavlína upřímně a opatrně natáhla ruku. Prsty se lehce dotkla povrchu obrazu barva byla na některých místech ještě čerstvá, a tak byl dotek opravdu opatrný. Tatínek z toho bude unešený, počkej.
Lucie na chviličku zamrzla a vstřebávala maminčino uznání. Ta pochvala jí fakt zahřála, protože si dala záležet, ladila barvy, vymýšlela každý detail. Kývla, přivinula obraz k hrudi a zamířila do obýváku. Pavlína vstala od stolu a šla za ní, ale u dveří mimoděk zpomalila krok.
V obýváku seděl Marek u malého psacího stolu, právě byl zabraný do práce: displej notebooku mu svítil do tváře, prsty bušily do klávesnice. Dvě ženy si ani hned nevšiml.
Tati, podívej, co jsem dokončila! ozvala se Lucie a v hlase jí bylo poznat, jak je v nervech. Zastavila se před otcem, natáhla obraz, aby na něj viděl. Dělala jsem na tom tři měsíce! Chtěla jsem, aby seděl do našeho pokoje Víš, aby všechno hrálo dohromady
Marek odtrhl pohled od obrazovky, otočil hlavu, rychle na plátno pohlédl a hned se zamračil. Jeho tvář najednou zvážněla a v hlase zazněl ledově odtažitý tón:
A to je co? To si fakt myslíš, že se tahle patlanina do obýváku hodí?
Tátova slova Lucii úplně zmrazila. Sevřela okraje plátna tak, až jí zbělely prsty. V očích se objevilo překvapení takovou reakci nečekala! Ale sebrala se a snažila se odpovědět klidně:
Ale já jsem si fakt dala záležet Všechno ladí s barvami v pokoji, rám je stejného dřeva jako nábytek Myslela jsem, že ti to udělá radost…
Marek vstal tak prudce, že židle za ním zapraskala o podlahu. Bez slova přistoupil k obrazu. Hluboce ho prohlížel po mlhavých hradech, po jemných dracích v oblacích, po zvláštní směsi modrých, šedých a zlatých odstínů. Zkoumal obraz s takovou podezíravostí, jako by hledal ne umělecký nápad, ale chyby v plánu.
“Ladí”? otočil se na Lucii s jasným podrážděním v hlase. Je to kýč. Zkazila jsi celou kompozici. A ti draci vypadají jak z laciných dětských knížek. Nula stylu, nula hloubky prostě flák obrázků.
Lucii se vnitřnosti úplně sevřely. Snažila se zachovat klid, ale slova jí probodla tak, že se hlas zlomil:
To je fantasy! Tak to vidím! To je můj styl, můj svět! Chtěla jsem vystihnout atmosféru. A víš co? Moje učitelka chce ten obraz poslat na soutěž! Dokonce říkala, že mám šanci vyhrát!
Marek jen odfrkl, ruce zkřížené na prsou, v obličeji nechuť, možná i pohrdání. Ještě jednou přejel obraz pohledem, jako by hledal další argument ke kritice. Potom najednou rychlým pohybem natáhl ruku a odstrčil plátno. Spadlo na bok na podlahu s tlumeným bouchnutím.
To patří do popelnice. Ani doma bych to nenechal, prohodil odměřeně. Už ho štvalo, že ho kvůli takovému “nevkusu” někdo vůbec vyrušuje.
Lucie vykřikla a rychle skočila ke svému dílu. Klečela a opatrně kontrolovala, zda barva neutrpěla. Prsty se jí třásly, ale nechtěla dát moc znát, jak ji to bolí. Na prsou jako by měla kámen, dýchalo se jí ztěžka, přesto zuby zatnula a obraz ještě několikrát opatrně očistila.
Marek se mezi tím otočil na Pavlínu, pohled měl tvrdý, skoro vyčítavý.
Podporuješ ji v nesmyslech. Celý je to tvoje vina! Kdybys ji nechválila za všechno, měla by rozum a vkus! A jestli učitelka považuje TOHLE za skvost, tak bych vyměnil i učitelku! sykl pohrdavě Marek a znovu usedl ke svému počítači, jako by se ho už nic netýkalo.
Pavlína mezitím tiše přišla k dceři. Pomohla jí zvednout obraz, opatrně držela druhou stranu rámu. Ruce se jim trochu třásly, ale Pavlína se snažila mluvit klidně, bez hněvu nebo výčitek.
Jdeme, řekla prostě, bez emocí navíc, bez dramatu. Tohle už stačí. Přehnal jsi to s tím svým předěláváním bytu na muzeum! A hlavně ubližuješ dítěti. Ničíš její talent. Mám toho dost. Žij si tady sám. Sám.
Obě zamířily ke dveřím. Pavlína šla první, Lucie stále tiskla obraz k sobě. Prošly obývákem, za sebou nechaly těžké ticho a Markův zatrpklý pohled, jak tam sedí, paže složené, jako socha neochotná nebo neschopná udělat krok za nimi.
Cože? zeptal se, jako by neslyšel. To si děláte srandu?
Ne, odpověděla Pavlína, aniž by se otočila. Už dávno bylo rozhodnuto. Bereme obraz, svoje věci a odcházíme. Už nikdy se sem nevrátíme. Ne dnes, ne zítra. Nikdy.
Marek se uchechtl ironicky, snažil se zachovat nadřazený tón.
Kam jako půjdete? Do toho bytu po tvé babičce? Vždyť je to ruina! Za chvilku to spadne, není tam ani pořádná koupelna! Přeháníš a za dva dny se stejně vrátíš. Ještě se budeš omlouvat! A já zvážím, jestli vás vezmu zpátky!
Myslel si, že jeho slova jsou vždy poslední a směrodatná. Jenomže Pavlína na něj vůbec nereagovala. Zahleděla se na Lucii pořád stála u zdi, tiskla obraz, jako by ji o něj mohli připravit , chytila ji za ruku teplou, ale třesoucí a rozhodně ji vedla do ložnice.
Balení trvalo krátce. Všechno cpaly do tašek rozvážně, ale rychle. Knihy, oblečení, fotky v rámech i staré bačkory všechno, co bylo jejich a ne patřilo tomu bytu. Obraz pečlivě zabalily do kartonu s papírem, aby se neodřel. Marek stál chvíli ve dveřích, pak přešel zpět do obýváku, sedl si do křesla. Ani je nezastavil. To ticho, to rozvážné balení věcí i ta klidná rozhodnost, byly jiné než hádky, slzy a prosby, co znal. Tohle byla chvíle, kterou nečekal tichý, ale konečný odchod.
Večer už byly v novém bytě v tom, o kterém Marek mluvil s despektem. Dům stál na okraji Brna, ve starší čtvrti, kde ulice proplétaly husté lípy a domy z první republiky k sobě přilnuly, aby nespadly. Byt byl ve třetím patře, malý, se sníženými stropy. Omítka se loupla, místy vykukovala stará malta, pod parketami to vrzalo, obzvlášť v rozích. Okna byla ve špatném stavu rám seschlý, skla se třásla, když zafoukal vítr. V koutech pavučiny, na parapetech vrstva prachu. Vzduch voněl starými knihami a dřevem.
Pavlína si nepostěžovala, jen poznamenala, že dřív neměla k tomu všemu dost respektu. Ale hlavně že to půjde spravit! Udělají normální opravu, žádné designérské proměny, ale jednoduše, aby se tu dobře žilo.
Lucie stála vedle, v rukou krabici s barvami. Oči jí zářily, a nebylo to smutkem, ale nadějí. Přišla k jedné stěně, zvedla štětec a pohlédla na mámu.
Můžu? zeptala se potichu, skoro šeptem, ale byl v tom šepotu slyšet sen i trošku obavy, jestli nepřijde zákaz. Ruka už se sunula vpřed.
Jasně že můžeš, usmála se Pavlína. Maluj! Kdekoliv na stěně, na stropě, klidně i na dveřích. Je to přece náš byt. Uděláme si ho, jak ho vidíme. Ale ze všeho nejdřív ty stěny opravíme, ať tvoje dílo hned nestrhneme.
Pavlína neváhala a hned volala své kolegyni z práce její manžel dělal řemeslníka, byl šikovný a rychlý. Domluvila všechno během pár minut, za pár hodin už mistr přeměřoval místnosti. A hned další den nastoupili dělníci.
Po dobu rekonstrukce holky bydlely v podnájmu. Bylo to sice nepohodlné, ale co už Nadýchat se zednického prachu a barvy opravdu neměly v plánu. Taky Pavlína stihla zařídit i výměnu oken, což znamenalo další rámus a cizí lidi po bytě.
Naštěstí Pavlína dědictví po babičce neutratila. Původně je chtěla dát na Lucčino studium Teď ty peníze přišly vhod.
**************
Úpravy byly brzy hotové. Zdi vymalovaly do jemných tónů, v každém pokoji nechaly jednu čistě bílou pro Luciinu tvorbu.
Lucie nadšeně zavýskla, popadla štětec a hned se pustila do práce: první tahy na připravenou stěnu dělala sice zbrkle, ale přesně. Už dávno měla rozmyšlené, co kde bude. Jasné barvy se rychle měnily v pohádkovou krajinu: u paty věží se válela mlha, na obloze se vynořovali draci, v dálce svítily zlaté hřbety hor.
Pavlína si sedla do starého křesla a jen sledovala. Bylo krásné pozorovat dceru ponořenou ve svém světě: obličej jí svítil, oči měla zapálené, pohyby rukou byly stále odvážnější. V těch zdánlivě chaotických tazích a explozích barev bylo tolik života.
Najednou pípne telefon. Nová zpráva od Marka. Pavlína letmo podívala a úsměv jí hned pohasl. Psalo se tam: Až se uklidníš, můžeš se vrátit. Ale ten obraz nech tam, kde je jeho místo v popelnici.
Pavlína telefon tiše vypla a dala ho stranou. Znovu se zadívala na Lucii, která smíchem rozhazovala barvu a v očích jí skutečně svítilo štěstí Tehdy si Pavlína jasně uvědomila, že se nevrátí. Ne proto, že Marka už nemá ráda má. Ale štěstí dítěte je důležitější. Marek se ponořil do práce a žil si v jiném světě. Spali už i v oddělených místnostech.
******************
Lucie mezitím proměnila svůj nový pokoj ve výtvarnou dílnu: na zdech fantaskní krajiny s draky a hrady, na stropě hvězdné nebe s vlastními souhvězdími, na dveřích se vyjímal hrad s vlajkou. Občas úplně ztratila pojem o čase, tak ji její tvorba pohltila střídala detaily, odstupovala kus, hodnotila, a pak zas s vervou pokračovala.
Pavlína ji sledovala s tichou radostí. Pozorovala, jak se Lucii mění výraz: místo ostražitosti nadšení, místo opatrnosti svoboda. Lucie se už nebála chyb, nečekala na uznání, nesnažila se zalíbit jen otci. Tvořila svobodně, s plným nasazením.
Jednou večer, když už Lucie spala, Pavlína opatrně nahlédla k dceři do pokoje. Polostíny činily barvy ještě sytějšími. Prošla podél zdí, malované světy vypadaly skoro skutečně. Přejela prsty po stěně suchý povrch, trochu hrubý pod prsty. Bylo v tom něco zvláštního jako kdyby se dotýkala samu dceřiny duše. Najednou ji napadlo: tohle je skutečné umění. Ne dokonalý interiér podle katalogu, kde všechno pasuje, ale opravdová, divoká představivost každý tah je pocit, každý odstín emoce.
Pípnutí telefonu ji znovu vrátilo další zpráva od Marka: To fakt chceš žít v takové barabizně? Mysli na budoucnost Lucie. Potřebuje normální domov, ne umělecký skladiště.
Pavlína dlouho zírala na displej, jako by za těmi slovy chtěla najít něco dalšího, co tam vůbec není. Nakonec pomalu napsala odpověď: Potřebuje domov, kde její tvorbu nikdo neháže do koše. A kde její máma se nebojí koupit houbičku špatné barvy. A vůbec máme krásně opraveno, tak nestarej se. Pak chvíli zaváhala, ale nakonec zprávu poslala. Bez rozpaků.
Druhý den ráno si Pavlína řekla, že je čas tomu bytu dát pořádný domovský pocit. Když měly hotové hlavní úpravy, pustily se s Lucií do zařizování. Přestěhovaly nábytek, aby sem dopadalo víc světla gauč k oknu, knihovnu bokem. Pavlína vytáhla pestré polštáře, které kdysi koupila do zásoby, Lucie je rozložila různě po gauči, chvíli zkoušela pořadí, hrála si s tím.
O víkendu vyrazily na brněnské bleší trhy. Všude bylo živo, směs starožitností, domácích výrobků a vůně čerstvého pečiva z blízkého stánku. Lucie se hned zastavila u pultu se starožitnostmi. Okouzlila ji vyřezávaná dřevěná šperkovnice poklop vrzal, uvnitř to vonělo sušenými bylinkami a starými časy.
Hele mami, ta je jak z pohádky! zvolala Lucie, jedním prstem přejížděla reliéf. Můžeme ji vzít?
Samozřejmě, Pavlína přikývla. Je opravdu jedinečná.
Sama si vyhlédla jiný poklad obouchané houpací křeslo s oloupanou barvou a prosezeným proutěným sedákem. Vypadalo trochu královsky, trochu domácky přesně na čtení u okna, nebo na sledování deště venku.
To bude náš královský trůn. Bude stačit trošku opravit, oznámila Pavlína, pohladila područky. Představ si, jak tu budeme sedět s knížkou nebo si užívat sluníčko.
Za zaplacené peníze (platily v korunách, takže žádné euro ani dolar!) nechaly vše doručit až domů. Po cestě domů Lucii zaujala výloha s výtvarnými potřebami zářivé tuby s barvami, štětce všech velikostí, role plátna. Lucie vzplanula nadšením, trochu zaváhala, než se zeptala:
Mami, můžu dostat olejové barvy? Ty kovově třpytivé? Viděla jsem je jako by svítily samy od sebe…
Pavlína se usmála, jak dcera bojuje s nadšením.
Jasně, kývla. A ještě vezmeme jeden pořádný plátno. Ať máš prostor na všechny ty svoje nápady.
Lucie to už nevydržela, vrhla se mámě kolem krku. Pavlína v tom objetí cítila něco hřejivého spíš než prostou radost cítila hluboké ujištění, že jsou tam, kde mají být.
Vzpomněla si, jak v bývalém bytě žila pořád ve stresu: bála se položit hrnek jinam, koupit ručník špatné barvy, zneklidňoval ji dokonalý pořádek v celém bytě. Tady v tom starém, ale živém domě, byla místo napětí dobrá nálada, smích, barvy.
Večer, když už v Brně zapadlo slunce a v ulici bylo ticho, Pavlína se chystala spát, ale z pokoje Lucie zaslechla šramot. Nejprve si myslela, že jen přeskládává věci, ale pak poznala tiché mluvení Lucie si povídala sama pro sebe.
Chvilku stála na prahu, poslouchala. V celém bytě ticho, jen to mazlivé šeptání. Pavlína tiše otevřela dveře.
V pokoji bylo teplo a světlo z lampičky. Lucie seděla u stolu a třídila nové tuby olejových barev. Pečlivě si prohlížela každý odstín a rozmýšlela, který použije. Vedle na stole měla štětce; pečlivě je rozestavovala, čas od času sfoukla neviditelný prach. Lampičku si nastavila tak, aby měla co nejlepší světlo na práci, pak spokojeně kývla a sáhla po skicáku.
Ty ještě nespíš? zeptala se Pavlína, tichounce, aby nerušila.
Lucie se otočila, v očích jen bystro a vzrušení.
Nemůžu usnout, přiznala. Chci hned začít nový obraz. Představ si: veliký hrad, jehož věže hladí mraky! Kolem hluboký les, ve tmě svítí stromy A na obloze hejno draků, co letí až k nám, jakoby chtěli sdělit nějaké tajemství.
Pavlína se usmála, popošla blíž a opřela se o futro. V teplém světle vypadal pokoj jako kouzelnická dílna.
To zní magicky, zašeptala. Kde ho budeš malovat? Na plátno?
Na stěnu! řekla Lucie rozhodně. Rozhlédla se po pokoji, jako by už svůj výjev viděla. V obýváku. To bude náš příběh! Ať na něj vždycky vidíme a vzpomeneme si, jak to celé začalo.
Pavlína mlčky kývla. V krku jí ostal takový tenkounký uzlík, na krajíčku slzy ale ne ze smutku. Spíš z něčeho očistného, úlevného. Až teď si jasně uvědomila: domov nejsou zdi, nábytek ani dokonalá malba. Domov je, když můžeš namalovat draka na stěnu a nikdo ti neřekne, že je to bláznivé. Když si můžeš nahlas snít a víš, že tě někdo pochopí. Když každý barevný tah je součástí tvého života, tvého světa.
Ráno Pavlínu vzbudila vůně čerstvé kávy. Protáhla se, zaposlouchala z kuchyně se ozývaly známé zvuky, někdo tam vařil s radostí. Pavlína oblékla župan a šla za vůní.
Lucie už čekala. Na stole dvě hrnky s voňavou kávou, vedle talířek s chlebíčky. Oči jí jen zářily nedočkavostí.
Podívej, co jsem vymyslela! vykřikla a roztáhla před Pavlínou velký list papíru.
Na papíře byl návrh sice ještě ne hotový, ale krásný: obrovský hrad s mnoha věžemi, každá měla jiný tvar a styl: jedna trčela do nebe, druhou zdobily elegantní oblouky, třetí byla skoro ukrytá za korunami stromů. Kolem zámku rozkvetlá zahrada s podivnými stromy, jejichž listy jako by zářily. Nad krajinou poletovali draci ne děsiví, ale zvědaví, skoro kamarádští.
To bude náš rodinný hrad. Se zahradou i tajnými chodbami a kouzelnými květy! Chci to namalovat na stěnu, aby to tu zůstalo napořád. Můžu začít už dneska?
Pavlína si skicu dlouze prohlédla, v každém detailu viděla kousek Lucčiny duše. V srdci jí zatrnulo radostí a objala dceru.
Paráda! objala ji. Začneme věží? Nebo spíš zahradou?
Lucie na chvilku zaváhala, pak rázně přikývla:
Věží! Ta bude jako maják. Aby každý věděl, že tady je náš domov.
Pavlína se podívala na dceru na její rozsvícené oči, na nedočkavě sevřené ruce, na skicu s magickým hradem a v tu chvíli věděla jistě: nikdy se nevrátí. Nevrátí se tam, kde musíš sledovat každý krok, kde je fantazie odpad, kde se snům jen vysmívají. Protože tady, mezi barvami, skicami a nikdy dokonalými obrazy, konečně našly to, po čem tak dlouho toužily.
Domov, kde můžou být samy sebou.
Domov, kde se rodí pohádky.
