Vrátil jsem se z firemního večírku těsně před rozbřeskem. Manželka, Jitka, spala ještě těžce, a já, když jsem se k ní přitulil k posteli, okamžitě usínal.
Ráno jsem vstával z postele a všiml si na mé košili zbytku rtěnky. V tu chvíli mi zazvonil telefon s novou SMS.
Vzpomněl jsem si na zprávu: Dobré ráno, miláčku!.
Jitka na to tak zaskočila, že se na okamžik posadila. Takové překvapení od mě nečekala.
Za námi už bylo deset let šťastného manželství. V našem domě vyrůstaly dvě rozkošné dcery, pět a devět let, které právě spaly ve svém pokoji.
Jitka chtěla hned začít hádat se mnou, ale nakonec se zdrženila.
Šla do koupelny, kde se po slzách upravila.
To je nejjednodušší udělat mu hádku. Ale v této situaci by i jediná hádka mohla otevřít novou cestu. A kdyby mě opustil, dokázala bych sama vychovat obě holky? pomyslel jsem si.
Jitka si dala sprchu, usušila si vlasy fénem, urovnala si účes a pak připravila snídani. Já jsem se probudil až k obědu.
Ale jak je to těžký, stěžoval jsem si.
Chceš, abych ti připravila kafe? zeptala se s úsměvem.
Úsměv jsem musel vyhrnout s velkým úsilím. Po tom, co jsem si připravil kávu, jsem se obrátil na Jitku.
Jitko, doufám, že zítra nezůstanu v práci dlouho, protože mám druhou směnu a Věru musíme vyzvednout ze školky.
Jasně, jasně, odpověděl jsem.
Jitka pracuje kadeřnicí v jednom pražském salonu. Po druhé směně přišla domů s krabičkou bonbonů.
Co, máš chuť na sladkosti? zeptal jsem se.
Jedna z mých zákaznic mi je darovala, když se u mě často stříhá, odpověděla.
Ty bonbóny nejsou levné! Proč jsi je přijala? podotkl jsem.
Co na tom? Nepozvala mě na rande, jen mi chtěla poděkovat za účes, odvětila.
Několik dní poté Jitka přinesla domů bohatý kytice květin.
To je od téže zákaznice? zeptal jsem se, když jsem vstoupil.
Jitko, včera jsi po práci zůstala dlouho, protože jsem se neptala, kde a s kým jsi byla. A to je jen kytice, připomněla jsem.
Když jsem po druhé směně vyšel ze salonu, čekal jsem ji u východu.
Mikuláši, nechala sis holky samotné? znepokojila se Jitka.
Nic, už jsem je ulehl do postele. Chtěl jsem tě potkat u auta, odpověděl jsem.
Po pěti minutách toho stačí dojít pěšky, namítla.
Domů jsme se vrátili a já se obrátil k ní: Jitko, mohl bych tě po druhé směně vždycky vyzvednout?
Cože, žárlíš na mě? zeptala se.
Jo, žárlím. Muži takové dárky nedělají jen tak, přiznal jsem.
Dobře, baví mě tvá pozornost. Přiznávám, že i já trochu žárlím, když máš přesčasy a možná ti někdo jiný vykouzlí pozornost, řekla Jitka.
Řekni si, co chceš! Mně kromě tebe není třeba nikoho. A práce už je v klidu dostali jsme nové programy na počítače, takže večerní přesčasy už jsou minulostí, uklidnil jsem ji.
Brzy se v naší rodině obnovila důvěra. Občas ale Jitka po práci přinesla na stůl další krabici drahých bonbonů. Když jsem se na ně podíval s pochybovačným výrazem, ona s úsměvem prohlásila:
Moji zákazníci mi tyhle bonbóny přinášejí ze srdce a já je prostě nemůžu odmítnout.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte lajknout. To nás motivuje psát dál!