Ne, Romčo, na mě se nevozej. Vdala ses buď teď s manželem, a ne se mnou. Nepotřebuju tu cizího člověka v bytě, utnula to Hana.
Romana polkla, sevřela telefon pevněji a v krku ji sevřel knedlík. Nečekala takový odmítavý tón.
Mami… Vždyť není cizí. To je můj muž, tvůj zeť. Nežádáme, abys nám koupila byt, jen bychom u tebe pár měsíců bydleli, než naspoříme na hypo.
Z telefonu se ozval krátký, podrážděný smích.
Znám já tyhle řeči. Pustíš je na chvíli, a pak je nevyhodíš. Napřed hypo, pak rekonstrukce, a pak ještě něco. A já si ani neoddychnu. Ne, Romčo, neber si to osobně, ale my s tvým otcem jsme si všechno zařídili sami. Tak si taky poraďte.
Mami, jak jako sami? nechtěla to Romana nechat být. Víš přece, že oba makáme, šetříme, kde se dá. Jenže skoro všecko jde na nájem. S touhle inflací bychom za deset let našetřili tak maximálně na krabici od bot.
A komu je dneska lehko? Hanin hlas zněl čím dál víc otráveně. Já s tvým otcem jsme u rodičů ani den nebydleli. Všechno jsme zvládli sami a nikdy jsme si nestěžovali.
Sami, sami… Mami, prosím tě, nevymýšlej. Já si pamatuju, jak vám pomáhala babička!
To je něco jiného. Babička pomohla, protože chtěla a mohla. My jsme ji o nic nežádali. Tenhle byt jsem si poctivě odpracovala s tvým otcem…
A já jsem tě nežádala, abys mě rodila do bídy, vyjela Romana a zavěsila.
Vnitřně jí vřelo. Možná měla máma právo říct ne, ale ten způsob… Jako by vybudovala celé impérium vlastníma rukama, a teď se jí ta nevděčná Romana snaží přiživit. Jenže pravda byla jinde.
…Když Hana zjistila, že je těhotná, nebyla ani vdaná. Aleš, Romanin otec, byl lehkomyslný floutek, který neměl na děti ani pomyšlení. Jeho matka byla stejná dávno rozvedená a ve věčném hledání štěstí. A tak se Hana obrátila na Věru, Alešovu babičku.
Když Věra slyšela, že bude prababička, rozplakala se dojetím, pevně Hanu objala a slíbila, že všechno zařídí.
Haničko, ani nenapadni to vzdát, rodit budeš. A já si s Alešem promluvím, ujišťovala ji. A když už to tak dopadlo, asi vám ten domeček přepíšu. Já se stejně chystám k dceři. Moc mi to tu nejde, a Táňa uvítá pomoc do domácnosti. Vy tu budete moct v klidu vychovávat vnouče.
Věro, to přece nemyslíte vážně? nevěřila svým uším Hana. To je celý dům, ne krabice od sirek!
No a co? Na onen svět si ho stejně nevezmu. Já šťastná nebyla, tak ať aspoň ty jsi, povzdechla si stařenka.
Věra slib dodržela a ještě přidala. Domek přepsala na Hanu, protože věděla, že vnuk je nespolehlivý. Hana ho pak vyměnila za dvoupokojový byt.
S Romaniným narozením se nic nezměnilo. Aleš pořád chlastal a chodil za jinými, a jeho jediný přínos rodině byla výplata. A i tu občas nedošel domů.
Hana to věděla, ale trpěla. Občas si postěžovala, občas i zaplakala, ale manžela nevyhodila.
Děti potřebují úplnou rodinu, říkávala své matce, když jí radila rozvod. Až bude Romaně osmnáct, odejdu.
Romaně by ovšem víc vyhovovalo vyrůstat jen s mámou a nebýt svědkem nekonečných hádek.
Hana vydržela až do Romaniny plnoletosti a podala na rozvod. Dívka měla radost, ale brzy přišlo vystřízlivění.
Romčo, teď už jsme jen my dvě. Jsme dospělé, tak se o vše podělíme, oznámila jí Hana. Tento měsíc si odpočiň, od příštího platíš půlku nájmu a jídlo.
Romana tehdy studovala denně, tak z toho byla v šoku. Stipendium? To byly halíře, které nestačily ani na rohlík. Hana ale byla zvyklá na kvalitní stravu maso, ryby, čerstvou zeleninu. Romana navrhovala, ať si každá kupuje své jídlo, ale marně.
Ani brigáda jí nevynesla tolik, kolik musela měsíčně odevzdat matce. Nezbylo než najít si pořádnou práci.
Za půl roku Romana školu vzdala. Mohla přejít na dálkové studium, ale věděla, že na učení nebude čas. A kdo by ji jako studentku zaměstnal?
Dodnes ji to trápí. Kamkoli přišla, všude chtěli lidi s titulem. I kdyby hledali jen skladníky.
Nejdřív si to vyčítala, ale pak pochopila nikdo jí nedal šanci.
Matka na zprávu o ukončení studia reagovala klidně.
No, tak to prostě nebylo pro tebe, řekla prostě.
Od té doby žily vedle sebe. Bez hádek, ale i bez citu.
Uteklo deset let. Romana se vdala. S Jaroslavem si pronajímali garsonku na okraji Prahy. Jarda byl elektrikář práce užitečná, ale placená bídně. Občas si přivydělal, ale ty peníze stejně zmizely za boty, zubaře nebo do černé díry rodinného rozpočtu.
Pokud to takhle půjde dál, budeme na hypo šetřit tak dvanáct let, povzdechl si Jarda, když si prohlížel spoření.
A tak Romana zavolala matce. Ta měla dvoupokoják s volnou ložnicí.
Jenže, jak se ukázalo, Hana nehodlala dceru pustit zpátky. Natož s cizím mužem.
Romana nevěděla, jak to přijmout. Chápala, že život její matky nebyl procházka růžovým sadem. Možná by i ona zhořkla. Ale i tak ji bolelo, že když konečně poprosí o pomoc, dočká se jen chladného poradíte si.
No dobře. Pokud si mají poradit sami, tak si poradí. Romana si vzpomněla na chalupu, na kterou skoro zapomněla.
Hani, ty už máš svý. Ať má taky Romana něco svýho, řekla kdysi její babička z matčiny strany.
Když babička zemřela, bylo Romaně dvanáct. Chalupu sprav