– Tak kdo by tě chtěl? Bezzubá, neplodná, bez rodokmenu Klára Pavel zakřičel: „Tak kdo by tě chtěl…

Dobré zprávy

Kdo by tě vůbec chtěl? Bezzubá, neplodná, nestará Anežka,
Kdo by tě potřeboval? vykřikl Pavel. Pak si odplivl a odešel.
A ona přiběhla k okénku a hleděla, jak odchází člověk, s kterým strávila 15 let života. Myslela, že žili jako dvě duše v jedné. Ale před odchodem jí dal najevo, že to bylo jen pohodlné.

Zkušenosti s rodinnými fotografiemi
Anežka měla byt, vařila skvěle, byla výbornou hospodyní, byla připravena pro něj udělat cokoliv.

Anežka si v duchu říkala, že by měla otevřít okno a zavolat na něj, aby ji neopouštěl.

Byla dokonce ochotná k takovému ponížení klidně by svolila k tomu, aby s ní žil, i kdyby nebyl doma několik dní, trávil je s tou druhou

To bylo lepší, než být ve 45 sama, opuštěná. Už se chystala otevřít okno. Ale pohled jí náhodou spočinul na portrétu otce. Ten ve vojenské uniformě, zdviženou bradou, hrdě se díval do objektivu.

A Anežka si to najednou rozmyslela. Zastyděla se. Za svou slabost.

Ještě jednou se zadívala, jak její pohledný a elegantní muž v kabátu nastupuje s věcmi do pěkného auta.

Zamířila do kuchyně. Cesta vedla přes chodbu. Tam stálo velké zrcadlo, dědictví po babičce.

V odrazu spatřila objemnou, unavenou ženu se šedými vlasy a zhaslýma očima.

Věděla, že krásou neoplývá. Zdraví už také ne. Zuby se jí lámaly. Na nové nebylo. Protože manžel potřeboval nové auto. A do práce chodil v drahých věcech.

Co jsi to za blázna! Tvůj Pavel je oblečený jako herec. A ty máš jen vytahaný svetr, prehistorickou sukni, pár halenek. Sešlapané boty a místo kozaček doma šité papuče. A kabát s límcem, který by ani má babička neoblékla. Ale jídelníček chce, jako by seděl v restauraci. Jednou steak, pak dušené karbanátky, palačinky s náplní, maso Ať už jde, podívej se, nemělo by se běhat pořád za chlapem říkala Anežce kolegyně Lucie.

Poslouchala, ale jednala podle svého. A pak jí muž oznámil, že odchází. K sedmadvacetileté dívce. Se čtyřmi dětmi.

Ona je mladá, povzdechla si Anežka.

Ale kolegyně a zároveň kamarádka zjistila něco víc. Mrkla do sociálních sítí, ptala se sousedů. A poradila jí:

Ta nestojí za nic! Ještě ti řekl, že jsi nestará? Ty pocházíš z dobré rodiny! A ona? Nikdy nepracovala. Všechny děti má s různými chlapy. V osmém měsíci těhotenství ani nevystřízlivěla. Matka jí taky moc morálky nedala. Takže na mládí to nestavěj. Muži na to někdy slyší. Ale rodina na tom nestojí. Tvůj Pavel mě vážně překvapil. Ty hlavně vydrž!

Anežka držela. Od rodičů zdědila opravdu krásný byt v centru Prahy.

A otec, jako by tušil, zřídil vše tak, že Pavel nikdy neměl na její metry nárok. Anežka se rozhodla pronajmout jeden pokoj. Aby se jí lépe dařilo s penězi.

V jejich čtvrti právě stavěli několik nových domů. Přistěhoval se tam inženýr. S vousy, sympatický, vzdělaný. Jmenoval se Vladimír Všemil. Pozorně se na Anežku podíval. A pak řekl:

Zaplatím vám dopředu! Běžte si spravit zuby. Taková paní a trápíte se!

Anežka zrudla. Nebyla krásná. Ale s těmi zuby chtěla by to vyřešit.

Dal jí dokonce více peněz prý ať vrátí, až bude moci. Později k němu přijel bratr. Anežka takového člověka ještě neviděla. Samý úžas.

Ve žlutém saku, fialových kalhotách, s nevšedním účesem.
Řekl, že se jmenuje Kryštof. Pracuje jako stylista.

Přijel navštívit bratra. A Anežku si vzal “pod ochranu”. Když hostila nájemníky koláčem, Kryštof jí nabídl změnu image.

A světe div se, změnil ji. Vlasy jí zářily, líčení zvýraznilo jemné rysy tváře. Zuby dala do pořádku. Do práce teď chodila pěšky. Zhublé kilogramy byly pryč. Dokonce začala ráno běhat v parku.

Milá žena s něžným úsměvem a ďolíčky na tvářích. Jako motýlek, co vylétl ze své kukly.

Jednou zazvonil zvonek. Otevřít šel nájemník. A volal:

Anežko, máš tu návštěvu!

Na prahu stál její bývalý manžel. Sotva ho poznala. Pavel za rok zestárl, vypadal pobledle, zesláble, bezradně. Z někdejšího lesku nezbylo nic. Vedle něj tašky.

Co tu chceš? zeptala se Anežka.

Vzpomněla si, jak mu zpočátku volávala. Ale on nikdy nechtěl mluvit. Později ji dal i na černou listinu.

A teď sem přišel.

Ty ses ale změnila! obdivoval Pavel.

Na Anežku lichotky nepůsobily. Pamatuje bezesné noci, myšlenky na konec, slzy, paniku.

Ach, Anežko, co jsem si užil. Ta mrcha mě jen ždímala. Děti se zdály v pořádku, ale pak Nevychovaní, řvou pořád. Rozvíjet je nechce. Věčně s mobilem, nevaří. Nakoupí tyhle pelmeně. Jednou mi uvařila instantní nudle. Představ si! Nudle! Pro mě! Košile vyprala dohromady, vše zabarveno. Za tu dobu jsem si nekoupil jedinou věc. Vše jen na ně. Jako v blázinci. Anežko Přišel jsem zpátky. S tebou bylo krásně. Vždycky na tebe vzpomínám. Začneme zas, ano? prosil.

Ale v uších jí zněla ta slova:

Kdo by tě chtěl? Bezzubá, neplodná, nestará Anežka.

Anežka se podívala ještě jednou na bývalého. Vtom se otevřely dveře. Vyhlédl ustaraný Vladimír Všemil se slovy:

Anežko! Potřebujete pomoc? Pane, co tu chcete?

Pavel povstal a vykřikl:

A kdo jste vůbec vy?

To je můj manžel, Vladimír. Už sem nechoďte! a Anežka zabouchla Pavlovi dveře přímo před nosem. Ten zůstal stát s otevřenou pusou.

Omluvila se nájemníkovi. Že ho nazvala manželem. A ten jen vzdychl a vyhrkl:

Asi je čas si promluvit. Anežko, miluji tě! Jak mohl někdo opustit tak úžasnou ženu? Vezmi si mě, prosím! Na skutečně!

Byl vdovec. A Anežka si ho vzala. Za dva měsíce. Manžel ji zahrnoval růžemi. Koupili si chalupu.

Žena nevidí, jak občas za rohem pozoruje bývalý manžel. Ten si to vyčítá do posledního slova, že se tehdy nechal zlákat a vyměnil dobrou ženu za prázdnou loutku.

Zůstal nakonec s prázdnýma rukama.

A Anežka a Vladimír chodí ulicí ruku v ruce. Šťastní a zamilovaní. A ona čeká dítě.

Sdílejte a napište svoje myšlenky do komentářů!

Rate article
Add a comment