Tak jsme se poznali…
Michale, co se s tebou děje? zeptala se po chvilce ticha Markéta. Jsi nějaký nesvůj, máš bledý obličej… Je ti dobře?
Jo, je to v pohodě, odpověděl Michal, když se vzpamatoval. Odložil vidličku stranou a pomalu se napil jablečného džusu, aby oddálil odpověď, která byla nevyhnutelná.
*****
Michal dorazil ke vchodu do paneláku, uchopil kovovou kliku a chtěl už otevřít dveře, ale v poslední chvíli mu cosi zabránilo.
Nechtělo se mu dovnitř.
Věděl, že na něj čekají, vzpomněl si, co slíbil Markétě, že přijde na návštěvu, ale nervozita byla tak silná, že ji prostě nedokázal potlačit.
Sám na sebe byl vlastně naštvaný dospělý chlap, kolena se mu třesou jak puberťákovi při zkoušení u tabule.
A už mu zbýval jen poslední krůček: otevřít dveře, vejít do vchodu, vyběhnout do třetího patra, najít byt číslo 36…
Ale něco mu v tom bránilo.
Ten zvláštní strach ho až paralyzoval, svazoval ruce a nohy, a Michal prostě nebyl schopen pokračovat.
Chtěl jen jediné otočit se a co nejrychleji odejít. Třeba domů, nebo klidně na druhý konec Prahy. Hlavně pryč.
Proč jsem s tím vlastně souhlasil? zamumlal a ustoupil pár kroků zpět. Stejně mě nebudou chtít.
Zadíval se nahoru do osvětleného okna na třetím patře. Zářilo jasněji než ostatní, skoro jako by tam byl maják, který ho vedl správnou cestou.
Jenže teď neměl odvahu vystoupat nahoru.
Snad jediná věc, která ho zadržovala, byl pocit, jak by se Markéta zatvářila, kdyby teď otočil a odešel. Prosila ho, aby přišel.
A on to slíbil.
*****
Michale, mám na srdci něco důležitého… Ale nesmíš se leknout, řekla včera večer Markéta. Moji rodiče by tě s námi chtěli poznat
Markéta byla jeho přítelkyně. Seděli spolu v kavárně, večeřeli, bavili se a plánovali společný víkend.
Najednou její rodiče ho chtějí poznat. Byl jako opařený. I žvýkat přestal a udiveně si ji prohlížel, jestli to náhodou není vtip.
Na tom by nebylo nic zvláštního rodiče mají právo vědět, s kým jejich dcera chodí. Naopak, bylo by divné, kdyby ho nepozvali domů.
Problém byl, že Michal měl strach, že se jim nebude líbit. Spíše, že se na něj nebudou dívat jako na vhodného zetě. A tento strach byl lehce odůvodněný.
Rodiče Markéty byli výrazné osobnosti. Maminka, paní Viktorie Bartošová, celý život pracovala na Karlově univerzitě od obyčejné asistentky až po prorektorku. Dnes má post v Ministerstvu školství.
Tatínek, pan Vladislav Bartoš, též prošel dlouhou cestu: nejdřív stavbyvedoucí v Metrostavu, pak náměstek a dnes má vlastní stavební firmu a osobně se zná s primátorem. Opravdu významný člověk.
Markéta sama, i když ještě neměla třicítku za sebou, byla vedoucí právního oddělení v přední finanční společnosti.
A Michal? Co dokázal za svých 35 let?
Nebyl ničím zvláštní. Pracoval jako správce sítí bez titulu. Plat nebyl špatný, ale žádné ambice, žádný raketový kariérní růst.
Jak by mohl sedět za stolem s rodiči Markéty? Co by jim řekl? Jak se jim podíval do očí?
Možná vás napadá, jak se vlastně seznámil s Markétou? Úplná náhoda.
Ten den se šel projít do Riegerových sadů. A zrovna tam byla i Markéta s kamarádkami. Kamarádky šly koupit zmrzlinu a Markéta čekala na lavičce, chtěla zavolat mamince.
Nevšimla si, že se k ní řítí mladík na elektrické koloběžce byl opilý a vůbec nehodlal brzdit.
Michal stihl Markétu chytit za ruku a stáhnout ji stranou přesně v tom okamžiku, kdy koloběžkář kolem nich prosvištěl a narazil do koše.
Co si to dovolujete?! roztekla se Markéta. Ale když viděla, kdo vlastně projel okolo, pochopila.
Začali si povídat. Zatímco holky stály frontu na vanilkový kornout, vyměnili si čísla. Od té doby byli spolu už půl roku.
Na to si Michal vzpomněl, když doma trávil Markétin návrh na večeři.
Bál se, že o něj Markétini rodiče nebudou stát. Řeknou, že potřebují pro dceru bohatého byznysmena, advokáta nebo synka politika. On je jen správce sítí bez budoucnosti. Má vůbec šanci?
Proč se tak trápíš? zeptala se Markéta, když ho pozorovala při jídle. Jsi nějaký bledý. Opravdu jsi v pořádku?
Jasně, to nic není, pokračoval Michal, a nenápadně uchopil sklenici. Oddaloval odpověď.
Tak co, přijdeš? usmála se Markéta, a dál se tvářila vesele.
Nevím… Mám dojem, že tví rodiče nebudou nadšení.
Proč?
Jsem jen obyčejný správce sítí. Nejsou na mě vyšší nároky? Oni přece čekají, že si vezmeš někoho úspěšného. Takhle… mám vůbec šanci?
Ale prosím tě, Markéta mu stiskla ruku. Jsou to normální lidé. Přijď zítra v sedm, a neboj se. Všechno dobře dopadne.
Michal jen kývl, i když sám nevěděl, jestli se odhodlá.
*****
Druhý den…
Stál před domem, byl podvečer, zima pronikala až na kost. Stál a váhal.
Věděl, že setkání s rodiči ho nemine, na Markétu se těší a chtěl by s ní být, dokonce uvažoval i o svatbě. Ale dnes měl pocit, že není připraven.
Za pár měsíců ho možná povýší do nové pobočky a pak… pak by snad vypadal v očích její rodiny lépe.
Právě když se skoro rozhodl utéct, zavibroval mu v kapse mobil.
Volala Markéta.
Michale, už se těšíme! Máme s mamkou skoro všechno připravené, táta se zdrží, ale za chvilku dorazí. Jsi už na cestě?
Ehm, ano… za chvíli jsem tam.
Já tě počkám, nebo chceš, abych pro tebe přišla?
To není nutné, já přijdu…
Budeme tě čekat. A žádné výmluvy!
Michal schoval mobil a snažil se vymyslet důvod, proč by neměl přijít.
Nic ho však nenapadlo.
Ještě tu přijede Vladislav Bartoš a nechci, aby mě načapal u dveří, pomyslel si, a proto se vydal kolem domu.
U cesty potkal nějakého kluka, poprosil ho o cigaretu, i když už několik let nekouřil. Potřeboval si uklidnit nervy.
Stál na rohu, vypouštěl dým, kterého si stejně nikdo nevšímal. Napravo kontejner, nalevo prázdné místo vždyť tu Markéta říkala, že tu plánují stavět nový dům, když zbourali garáže.
Vtom si všiml psa ležícího na sněhu. Nejprve znejistěl bezprizorní psi nejsou předvídatelní. Ale pes si ho nevšímal.
Ležel, stáhl se do sebe, byl slabý, zubožený. Proč právě na sněhu? Ale co, stejně nikam nesmí, do domu ho nikdo nepustí.
*****
Pes dostal jméno Max (s nadsázkou, stejně jako často u českých voříšků).
Už několik dní nejedl.
Předtím žil v jiném dvoře, kde ho občas někdo nakrmil i pohladil, ale pak jedna sousedka sepsala petici, hledala podporu mezi lidmi v domě, pořád vyhrožovala úřadům a…
postupně se lidé rozdělili na dva tábory nechme ho a pryč s ním.
Ten toulavý pes pořád chodí na hřiště! zlobil se hlas té paní. Co když pokouše děti? Vidíte, jak má hladové oči? Děs!
Ve skutečnosti Maxovy oči nebyly hladové ani zlé. Byl smutný. Jeho první páníček byl kluk jménem Kuba.
Když mu bylo čtyři měsíce, Kuba s rodiči jel na chalupu, a malý Max běhal kolem silnice. Byl šťastný, když auto zastavilo, Kuba vystoupil a křičel: Mami, tati, vezmeme si ho, jo? Rodiče souhlasili.
Ale při návratu do města ho neodvezli pes přece nepatří do bytu, kdo by s ním chodil ven, říkali.
Kuba odmítl a pes zůstal.
Max nechápal, proč. Vždyť bylo všechno fajn. Bylo…
Naštěstí ho později adoptovala jiná paní a vzala do města. Chodila s ním na trh, zkoušela ho “udat” vlastně spíš prodat. Nakonec přesvědčila jeden manželský pár.
Říkala: Nebojte se, je čistokrevný, jen nemám papíry…
Jenže když Max vyrostl a bylo jasné, že žádný rodokmen nemá, pustili ho na periférii Prahy.
Naštěstí to bylo v březnu přežil teplejší noci.
Od té doby Max žil sám. Našel nový dvůr, kam často chodil na dětské hřiště, koukal na děti a vzpomínal na Kubu.
Sníl, že se možná jednou vrátí domů.
Kubu už nikdy neviděl a před pár dny se situace zhoršila musel odejít, protože si už kolemjdoucí na něj stěžovali, občas po něm házeli kamení a nadávali.
Nechtěl být nikomu na obtíž, a tak odešel. Teď ležel na ledové zemi a čekal, až od něj život odejde.
Max zahlédl Michala s cigaretou. Ale doufat v pomoc? Kdepak Dopálí, popojde dál, pomyslel si.
*****
Michal típl cigaretu, šel k popelnici, že ji vyhodí Začni u sebe, když chceš lepší svět, říkávala mu maminka.
Když zvedl hlavu, viděl na dvůr vjíždět černou superbku. Ze strachu, že by to mohl být Markétin otec, se stáhl stranou, a zapomněl na ležícího psa.
Vzpomněl si, až když byl přímo u něj.
Snad na mě nezaštěká, lekl se. Ale psovi už nebylo jak reagovat. Jen ležel.
Co, chlape, žiješ? zeptal se zbytečně Michal.
Žádná odpověď. Michal si posvítil telefonem a opatrně poklekl k psu. Dotkl se ho. Max sice dýchal, ale tělo měl promrzlé a skoro necitlivé.
Kdybych mu nepomohl, rána se asi nedožije, blesklo Michalovi hlavou.
Rozhodl se. Zvedl psa do náruče a vyrazil za teplem. Chtěl do vchodu, k topení, zavolat taxi a jet na kliniku, i když žádná úplně blízko ho nenapadala. Všude měli zaboucháno, a tak šel dál.
Cestou mu vibroval mobil, ale Michal neměl volné ruce ani klid. Proběhl kolem okna, kde ho čekala Markéta, a v duchu si řekl, že rodičům bezdomovce do obýváku nosit nebude. Co kdyby ho vyhodili?
Na konci bloku znovu přijížděla autem další rodina znovu černá superbka. Svítila mu do očí a z nizoučko otevřeného okénka na něj volal muž.
Mladíku, co se děje? Potřebuješ s něčím pomoct?
Tady pes… Byl na pustém místě, je zmrzlý jak rampouch. Nevíte o nějaké veterině? Nejlépe nonstop.
Blízko ne, ale znám jednu na Smíchově. Skákej dozadu, odvezu vás. Znám tam veterináře.
Vy byste nás vzal do auta? užasnul Michal, nevěřícný, že šofér limuzíny vezme bezdomovce se psem.
Nastupuj! Je to boj s časem, musíme pomoc pesanovi!
Trvalo jen minutu, a už jeli. Po cestě muž telefonoval:
Promiň, Zlatuško, trošku se zdržíme, mám tu nečekané… Ne, Michala jsem neviděl. Volalas mu? Divné… nenašel sis ho kolem domu? Dobře, když ho potkám, ozvu se.
Dělám vám kvůli tomu trable? ozval se Michal.
Ale vůbec ne, radši mi řekni, jak je na tom pes? Dýchá?
Těžce, ale ano.
Tak to musíme přidat.
Za čtvrt hodiny už čekali ve veterinární ordinaci a pes byl v ošetření. V limuzíně stále seděl tytéž muž Vladislav Bartoš, když v tom Michalovi došlo, kdo to vlastně je.
Vyšel na chodbu, přečetl si zprávy několik nepřijatých hovorů od Markéty a SMS: Míšo, kde jsi? Jsi v pořádku? Vysvětlovat se mu teď nechtělo. Myslel jen na psa.
Venku už auto nestálo, a tak se vrátil na recepci. Chtěl čekat, dokud nebude vědět, jestli to pes přežije.
Věděl jen jedno když všechno selže, bude mu Max kamarádem, když o Markétu přijde.
*****
Čekal aspoň čtyřicet minut, pak uslyšel hlasy na recepci. Jeden byl neuvěřitelně povědomý.
Pootočil se, a tam Markéta. A s ní její rodiče. Vladislav se na něj usmál:
Já říkal, že tu bude, má o toho psa starost.
Markéta ho objala:
Míšo, proč jsi nezavolal? Báli jsme se o tebe.
Omlouvám se… Myslel jsem, že vaši nezvládnou to, kdybych k vám přišel s toulavým psem.
Ty jsi blázen! smála se Markéta. U nás doma máme tři kočky, všechny z ulice!
Vážně?
Vážně.
Rodiče Markéty přišli a podali Michalovi ruku. Vladislav si ho přeměřil:
Tak jsme se konečně poznali, Michale.
Viktorie dodala:
Děkuji vám. Udělal jste správnou věc. To je skutečný muž. Příště nevažte, jestli přijít s dobrým srdcem vždy budete vítán. Držím palce pejskovi.
Bude žít! zavolal z ordinace veterinář. Stačila špetka lásky, zbytek už zvládneme.
Ještě týž den si mohli Maxe odvézt. Doma ležel na gauči, kolem něj tři zvědavé kočky. Poprvé po dlouhé době se nebál, že mu bude zima nebo že má hlad.
A v kuchyni seděl Michal s Markétou a jejími rodiči, popíjeli moravské víno a povídali si. Zjistil, že se opravdu bál zbytečně. Byli to srdeční a milí lidé.
Za pár dní byl Max fit a Michal si ho odvedl k sobě.
Vezmeš mě taky? usmála se na něj Markéta s batůžkem v ruce.
Tebe? Vážně? neskrýval údiv Michal.
Jo, naši mi zakázali spát doma… Prý chtějí vnoučata a je čas rozšířit naši rodinu!
Michal se smál, Markéta taky, a Max kolem nich štěstím poskakoval.
Možná si Max ani nedokázal představit, co se vlastně děje, ale věděl, že to je dobré.
A protože život je mnohem krásnější, pokud se díváme kolem sebe i na ostatní, pochopil Michal, že opravdová odvaha je někdy jen v tom otevřít dveře a dát šanci novým lidským i psím přátelstvím. Někdy stačí udělat dobrý skutek a svět nám ho mnohonásobně vrátí. Láska a odvaha otevřít srdce cizím právě to dělá z lidí lepší společnost.