Tak jsme se tedy poznali
– Michale, co se s tebou děje? zeptala se mě Markéta po několika minutách těžkého ticha. Jsi celý bez sebe, tvář máš bledou… Je ti něco?
– Ne, v pohodě, odpověděl jsem, když jsem se konečně dokázal dát dohromady. Položil jsem vidličku vedle talíře a natáhl se pro sklenici jablečného džusu, abych oddálil odpověď, kterou jsem Markétě dlužil.
*****
Stojím před vchodem do paneláku v pražských Strašnicích, držím kliku těžkých kovových dveří a právě, když už se ji chystám otevřít, ruce mi ztuhnou a já si to rozmyslím.
Moc se mi dovnitř nechce.
Vím, že mě čekají, slíbil jsem Markétě, že přijdu na návštěvu. Jenže nervozita mě svírá tak pevně, že se jí nedokážu zbavit.
Sám sobě jsem trapný: dospělý chlap, a kolena se mi třesou jako školákovi, když ho poprvé učitelka zvedne ke zkoušení.
Už vlastně zbývá jen kousíček otevřít ty dveře, projít vchodem, vystoupat do třetího patra, najít byt číslo 36…
Ale něco mě prostě paralizuje.
Nějaký podivný strach svírá celé mé tělo a nenechá mě dokončit, s čím jsem začal.
Teď mám jedinou touhu otočit se na podpatku a rychle zmizet. Domů nebo na druhý konec Prahy hlavně pryč odsud.
Proč jsem proboha souhlasil? zamumlal jsem a couvl o krok dozadu. Stejně mě nebudou chtít.
Udělal jsem ještě pár kroků zpět a zvedl hlavu k oknu třetího patra, kde jasně zářilo světlo.
Mnohem jasněji než v ostatních oknech toho domu. Skoro jako maják, abych náhodou neminul správnou adresu.
A já jsem opravdu dorazil přesně, kam jsem měl. Pouze do toho bytu se mi nechce vystoupat.
Jediná věc, co mě teď zadržuje, je fakt, jak by asi Markéta nesla, kdybych to teď opravdu vzdal. Ona mě přece prosila, abych dorazil, a já jí slíbil, že přijdu.
*****
Michale, mám takovou věc ale prosím tě, nelekej se, oznámila mi Markéta včera večer. Moji rodiče se s tebou chtějí seznámit
Markéta to je moje přítelkyně.
Seděli jsme spolu v kavárně, večeřeli, bavili se a probírali, co podnikneme o víkendu. A najednou rodiče ji chtějí poznat s jejím klukem. Absolutně mě to zaskočilo, přestal jsem okamžitě jíst a nevěřícně na ni koukal, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně.
Vždyť na tom přece není nic divného. Naopak je naprosto normální, že rodiče chtějí vědět, s kým chodí jejich dcera.
Jenže
měl jsem velkou trému, protože jsem měl pocit, že rodičům nejspíš nebudu vyhovovat. Abych byl přesný že pro ně nebudu dost dobrým zetěm. A nebyly to plané obavy.
Měl jsem k tomu své důvody, a dost zásadní.
Markétina maminka Olga Svobodová celý život působila na Karlově univerzitě, začínala jako řadová učitelka, propracovala se až na rektorku a teď sedí v nějaké důležité funkci na ministerstvu školství.
Markétin otec Rudolf Svoboda také prošel dlouhou profesní cestou.
Začínal jako projektant ve velké stavební firmě, později se stal místopředsedou představenstva a dnes
dnes vlastní vlastní prosperující stavební firmu a osobně zná primátora Prahy. Opravdu vážený muž.
Ostatně i Markéta nebyla v třiceti letech žádnou tuctovou kancelářskou řídila právní oddělení ve velké finanční společnosti.
A já ve svých pětatřiceti?
Kde nic, tu nic. Běžný ajťák bez vysoké školy. Měl jsem slušný plat, ale žádná zvláštní kariérní vyhlídka.
Jak jen budu působit, až s nimi usednu ke stolu? Co jim mám povídat? Jak se jim podívám do očí?
Možná vás napadne, jak jsem se vlastně s Markétou poznal? Čistá náhoda.
Jednoho dne jsem se šel projít do Riegrových sadů. Náhodou tam zrovna byla i Markéta s dvěma kamarádkami. Jenže zatímco si kamarádky šly koupit zmrzlinu, Markéta zůstala sedět na lavičce a volala s mámou.
Nevšimla si, že se k ní řítí ožralý týpek na elektrické koloběžce a vůbec nehodlal brzdit.
Stihl jsem Markétu chytnout za ruku a strhnout ji stranou přesně v momentě, kdy se kolem nás prohnal ten blázen.
Co si to dovolujete!? rozčilovala se nejdřív Markéta.
Když ale uviděla, jak ožrala vrazil do popelnice a složil se na zem, pochopila.
A podívala se na mě už jinak. Vždyť, kdyby nebylo mě
A tak jsme se právě seznámili.
Zatímco její kamarádky stály frontu na smetanový pohár ve waferovém kornoutu, dali jsme se s Markétou do řeči a vyměnili si čísla a domluvili si schůzku. Teď jsme spolu už půl roku.
Na to všechno jsem myslel, zatímco jsem v sobě zpracovával tu její informaci v kavárně.
Strašně jsem se bál, že jednoho dne budu muset u její rodiny obstát. A co když mě nakonec odmítnou? Budou mě mít za dalšího vyžírku, co si hledá holku kvůli penězům. Něco podobného jsem už zažil a tehdy jsem přišel o dívku, kterou jsem měl opravdu rád.
A teď hrozí, že přijdu i o Markétu
– Michale, co se s tebou děje? Markéta mě vytrhla z myšlenek. Jsi celou dobu nějaký bledý. Jsi v pořádku?
– Jo, všechno v klidu, přemohl jsem se a položil vidličku. Napil jsem se džusu a dál protahoval odpověď.
– Tak co, přijdeš?
– Promiň, kam mám přijít?
– No přece k nám domů! usmála se Markéta. Mamka připraví něco dobrého a táta táta přiveze exkluzivní víno. Získal jednu vzácnou lahev od svého kamaráda sběratele vín. Od tebe nic nechci, Michálku, jen tvé slovo, že přijdeš.
– Já nevím, kroutil jsem se. Přijde mi, že tvoji rodiče budou z tvého výběru zklamaní.
– Proč myslíš?
– Jsem jen obyčejný kluk, nemám vysokou školu. Umím jen instalovat programy a zachraňovat data z disků. Oni si přece představují jiného zetě. Nějakého velkopodnikatele nebo syna poslance. Anebo aspoň úředníka s perspektivou. A já? Ajťák bez možností. Mám vůbec šanci, aby mě přijali?
– Neboj se tak, uchopila mě Markéta za ruku. Rodiče jsou úplně normální lidi, to poznáš. Zítra v sedm tě čekáme. Nezpožď se.
– Dobře, přikývl jsem, ačkoliv jsem nevěděl, jestli se nakonec objevit dokážu.
*****
A to už je dnes.
Stojím před Markétiným domem, do sedmé zbývá pět minut, venku je strašná zima a já opravdu nevím, co dělat.
Do Markétiných rodičů to myslím vážně, klidně bych si Markétu vzal Ale dneska na tuhle schůzku fakt nemám nervy. Za pár měsíců mě možná povýší do nové pobočky v IT oddělení, a pak Pak bych se aspoň cítil o trochu důstojněji.
Možná pak budu mít šanci, že paní Svobodová ani pan Svoboda mě nepošlou od prahu pryč.
A když už se chci zvednout k odchodu, začne mi v kapse vibrovat mobil.
Volá Markéta.
– Ahoj Michale, ozve se veselý hlas. S mamkou máme skoro všechno připravené. Táta se trochu zdrží, ale bude snad hned. Kde jsi, už se blížíš?
– Ahoj vymáčkl jsem ze sebe. Jo, vlastně
– Špatně tě slyším. Jsi přece na cestě, ne?
– Jo, Markét, už skoro jsem tu, povzdychnul jsem si. Jen
– Miláčku, jestli zase myslíš na to, co jsi mi říkal včera, nechci o tom ani slyšet. Všechno bude v pohodě. Nepřemýšlej nad tím. Kdybys chtěl, tak ti půjdu naproti?
– Ne, nemusíš, rychle zamumlám. Hned jsem tam.
– Dobře, těšíme se. Teda, čekáme tě.
Schovám mobil a začnu horečně hledat nějaký důvod, jak té návštěvě uniknout.
Nic mě nenapadá.
Ještě by mě tu musel potkat táta Markéty napadne mě s hrůzou a rozhodnu se obejít blok.
Cestou potkám nějakého frajera u popelnic a poprosím ho o cigaretu. Už jsem dávno přestal kouřit, ale teď to potřebuju uklidnit se a dát dohromady myšlenky.
Stojím na rohu paneláku, kouřím, pouštím z úst šedé oblaky, co hned mizí v zimní tmě, a rozhlížím se kolem sebe.
Ani není na co koukat vpravo kontejnery, vlevo prázdná proluka. Markéta mi říkala, že tam dřív bývaly garáže, ale už je zbourali a mají stavět nový bytový dům.
Všimnu si jen jednoho zvíře na zamrzlém plácku. Nejdřív se leknu, bezprizorní psi umí být nevyzpytatelní a občas útočí, hlavně na cizí.
Ale když se podívám pořádně, uklidním se. Tenhle pes si mě nevšímá.
Leží prostě na zasněžené zemi.
Divné, že si takhle ustlal přímo na sněhu, ale co mu zbývá?
Netuším, proč by mu někdo dovolil sednout na radiátor v baráku, aby se ohřál
*****
Ten pes, kterého jsem na nečisté stráni uviděl, se jmenoval Rek.
Poslední dny pořádně nejedl.
Dřív žil v jiném dvoře, kde ho docela měli rádi, často dostal něco k snědku. Ale
jistá paní z paneláku si usmyslela, že tu nemá co dělat.
Psala městu, hledala spojence mezi sousedy, vznikly dvě strany: nechte ho být a musí pryč.
Ten tulák chodí k dětskému hřišti! Naše děti jsou v nebezpečí! rozčilovala se. Co když na někoho zaútočí? Viděli jste ty jeho hladové oči? To je noční můra!
Jenže Rek neměl hladové nebo zlé oči, spíš smutné. Prvním pánem byl kluk Honzík.
Jednou jeli s rodiči na chatu, Rek ještě štěně běhal kolem silnice. Když auto zastavilo a Honzík vystoupil, nadšeně ho začal hladit.
Mami, tati, vezmeme ho s sebou? žadonil. A rodiče souhlasili, proč neudělat kluka šťastného?
Jenže když se jelo zpět do Prahy, Rek zůstal.
Co s takovým psem do bytu? přesvědčovali Honzíka rodiče. A večer a ráno bys s ním ven chodil ty? Nebo kdo?
Ne, nebudu zavrtěl Honzík.
Tak ho prostě nechali. Rek byl zmatený a smutný. Vždyť bylo tak dobře… bylo…
Naštěstí si ho za měsíc odvezla starší paní do Prahy. Každý den ho brala na tržiště a zkoušela ho někomu prodat. Nakonec přesvědčila jednu rodinu mladých, že je čistokrevný.
Nebojte se, je to zaručeně s PP akorát jsem ztratila papíry, přesvědčovala.
Jenže když Rek dorostl, manželé zjistili, že je to obyčejný voříšek. Tak ho za městem vyhodili z auta.
Naštěstí už bylo jaro a nebyl mráz.
Od té doby byl Rek na ulici.
Toulal se Prahou, až zakotvil v tomto klidném sídlišti. Zalíbilo se mu tu byl tu klid, žádní větší psi, co by mu dělali problémy. Zůstal.
Často sledoval děti na hřišti, vzpomínal na Honzíka, a pořád v duchu doufal, že ho jednou někdo zase přijme.
Honzíka už nikdy nepotkal. A pár dní zpátky musel Rek odejít.
Jedna sousedka po něm stále házela klacky a kameny, křičela z okna. Ostatní po něm divně koukali i když jim nikdy nic neudělal.
Snažil se být neviditelný, jen se podívat na děcka na hřišti a v koutku duše věřit, že si ho někdo všimne. Jenže lidé rozhodli, že je nebezpečný, a jemu nic jiného nezbylo musel odejít.
Nechtěl být nikomu na obtíž, proto sám přešel na druhou stranu prázdné louky.
A tak teď leží vyhladovělý na sněhu, příliš slabý, aby se pohnul.
Všiml si mě s cigaretou na rohu, ale věděl: Nic, stejně mi nepomůže. Dokouří a půjde.
*****
Dokouřil jsem cigaretu, rozhlédl se a zamířil k nejbližšímu vchodu vyhodit nedopalek. Klidně bych ho mohl hodit na zem do sněhu, kde ho stejně nikdo najde, ale mamka mě vždycky učila: Když chceš něco změnit, začni u sebe.
Právě jsem házel cigaretu do koše, když na dvůr najelo černé, drahé auto. Pomyslel jsem, že je to možná Markétin táta, tak jsem se raději rychle vzdálil. Na proluku.
Úplně jsem zapomněl na psa, který tam ležel dokud jsem nebyl opravdu pár kroků od něj.
Sakra, teď ještě aby začal štěkat, prolétlo mi hlavou.
Ale pes ani nezvedl hlavu. Prostě ležel, snad spal, a nebo…
Haló, jsi v pohodě? ozval jsem se.
Žádná reakce.
Odhodlal jsem se přistoupit až k němu. Klekl jsem si a dotkl se ho. Nic.
Byl ale živý dýchal. Jen byl tak prochladlý, že neměl sílu se ani pohnout.
Ten do rána nevydrží, jestli mu člověk nepomůže, bylo mi jasné. Tak jsem ho prostě vzal do náručí a zamířil zpátky do vchodu, abych ho zahřál u radiátoru a zavolal taxi do nonstop veterinární kliniky.
Netušil jsem, kde přesně, ale věřil jsem, že v Praze jedna najde.
Všechny vchody byly ale zamčené. Tak jsem šel ke druhému domu.
Mobil mě mezitím bombardoval Markétinými hovory, ale nebyl jsem schopný zvednout.
Když jsem procházel kolem jejich vchodu, na chvilku jsem zpomalil. Markéta by mi pomohla, ale co její rodiče? Ti by asi nebyli nadšení, že jim táhnu domů polosmrťáka z ulice.
Na konci bloku projížděla další luxusní černá limuzína. Svítila mi do očí, musel jsem zastavit. Pak auto zastavilo a z pootevřeného okénka na mě zavolal muž:
Mladíku, co se děje? Potřebuješ pomoct?
Pes našel jsem ho na volné ploše. Mrzne. Nevíte o nějaké nonstop veterině poblíž? vykoktal jsem.
No, počkej, tady blízko asi ne, ale vím o jedné, mám tam kamaráda. Naskoč dozadu, odvezu vás.
Opravdu? Vážně mě vezmete s touhle troskou? užasl jsem.
Na co čekat? Říkal jsi, že není čas. Tak neřeš, naskoč a jedeme.
Nemusel mě dlouho přemlouvat. Za minutu jsme obraceli směr a řídili na všechny páry.
Po cestě řidič dává někomu telefonát:
Promiň, Markéto, mám menší zpoždění, něco nečekaného. Vysvětlím ti všechno až dorazím. Mluvil jsi s Michalem? Není u vás? Tak mi popiš, jak vypadá, řekne a pak se na mě zadívá do zpětného zrcátka. Když ho potkám, dám ti vědět.
Doufám, že vás se mnou nebudou mít potíže, zamumlal jsem, když telefon odložil.
To je v pohodě. Jak je na tom pes? Dýchal, otevřel oči?
Ne, ale dýchá. Ztěžka, ale dýchá.
Dobrá, to zrychlíme.
Za deset minut jsme byli před veterinou, kde nás čekal řidičův známý.
Vzali Rekovi okamžitě dovnitř.
Zůstal jsem sedět v čekárně, na mobilu několik zmeškaných hovorů od Markéty a SMS: Michale, jsi v pořádku?
Upřímně, neměl jsem sílu cokoliv vysvětlovat.
V hlavě jsem měl jen psa.
Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ani nepoděkoval řidiči, že mě tam dotáhl.
Vyšel jsem před vetkliniku, ale limuzína byla pryč. Tak jsem se vrátil, abych zjistil, jak je na tom Rek. V duchu jsem už věděl když všechno dopadne špatně s Markétou, aspoň budu mít kamaráda, kterému budu moci svěřit svoje trable.
*****
Uplynulo nějakých čtyřicet minut, pořád jsem hypnotizoval dveře ordinace a nevěděl, co dál.
Najednou se v čekárně zvedl rozruch a v příští chvíli vstoupila Markéta. Za ní přišla elegantní dáma a s překvapením i řidič limuzíny.
Když mě uviděl, usmál se:
Já to říkal, Markétko, že tady bude sedět. O toho psa má opravdu strach, tvůj Michal.
Dáma, kterou jsem poznal jako Markétinu maminku, udělala krok ke mně:
Michale, chtěla bych vám podat ruku to, co jste udělal, je gesto chlapa s velkým srdcem. A Markéta má pravdu: měli jste jít k nám rovnou. Doufám, že váš pejsek přežije, zaslouží si to.
Nebojte se, bude žít, ozval se veterinář, co právě vycházel ze dveří. Je to bojovník.
A toho dne šlo Rečka odvézt domů. Pořádně zahřát, vykoupat, krmit. Milovat.
Láska dělá zázraky, řekl na rozloučenou pan doktor. Láska přivede zvíře i člověka zpátky k životu.
Chtěl jsem jet k sobě domů.
Ale Markéta i rodiče mě přemluvili, ať vezmu Rečka k nim že na něj budou dohlížet i jejich tři kočky, všechny jsou z ulice. A že pořádný přípitek na záchranu psa a na seznámení prostě musí být.
Tak jsme společně seděli v Markétině kuchyni, obklopeni jejími rodiči, a v obýváku zatím Rek spokojeně podřimoval na gauči mezi kočkami, snad poprvé v životě v teple a s pocitem, že má doma, kde na něj někdo čeká.
Zbytečně jsem měl obavy Markétini rodiče jsou úžasní. Srdeční, skromní, opravdoví.
Za pár dní se Rek úplně zotavil a mohl jsem si ho vzít domů.
A nevezmeš mě s sebou taky? pousmála se Markéta, když stála mezi dveřmi se svou taškou.
Vážně? Ptáš se vážně?
Naprosto. Rodiče mi zakázali zůstávat doma…
Jak to myslíš? vykulil jsem oči.
Prý by chtěli vnoučata. A že je načase zvýšit populaci.
Musel jsem se rozesmát. S Markétou jsme se smáli oba. A Rek, i když moc nechápal proč, vrtěl nadšeně ocasem.
Asi cítil, že se stalo něco opravdu dobrého.
Takováhle byl náš příběh.