Prozřetelnost někdy dělá věci, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že jsou možné – reaguje přesně, nemilosrdně a včas.
Ale jak jinak by svět existoval – dávno by se zhroutil, kdyby nebylo spravedlnosti prozřetelnosti…
Nemyslete si, že jsem věřící a silně věřící. Ne. I pověry míjím s úšklebkem. Myslím, že nejpravdivějším pravidlem v tomto životě je, že člověk dostane to, co si zaslouží.
Jinými slovy: žiješ takový život, jaký sis sám vytvořil. I když si nemůžete vybrat, kde a kdy se narodíte a jaká je vaše rodina… určitě můžete mnohé změnit.
A nesmiřovat se s věcmi, které ti nevyhovují. Protože když se s nimi smíříš, budou navždy tvoje, takhle sis je zasloužil. Ale to je to, co si teď myslím.
Před lety jsem neměla sílu spoustu věcí ve svém životě měnit. Měla jsem hlavně strach a návyky. A jen tak tak jsem žila s mužem, který tvrdil, že mě miluje. Ale ve skutečnosti chtěl, aby byla jeho, a když nebyla – vyhrožoval, dokonce bil. A dělal si, co chtěl. Přišel domů, kdy chtěl, někdy byl pryč celé dny.
Nakoupil dětem nějaké věci – někdy boty a oblečení, jindy jídlo a léky, a zase zmizel. Ani jsem nevěděla – co dělá, kam jde. Někdy zvedla telefon, jindy celé dny neodpovídala na hovory.
Ale problém nebyl v tom, že byl pryč, ale v tom, že jsem nikdy nevěděla, na co se mám spolehnout – jestli mi doma s něčím pomůže, jestli zůstane hlídat jedno dítě, když budu muset s druhým do nemocnice, jestli vyzvedne děti ze školy, jak slíbil, nebo jestli se budu muset ještě vymlouvat v práci, odcházet dřív, spěchat, zlobit se a pak si budu muset přivydělávat… Vždycky jsem si říkala, že to není pravda.
A já pořád neměla sílu to změnit. Někdy ani nevím proč. Možná proto, že děti byly malé a já byla nejistá. Kdo ví. Ale než jsem uvěřila, že všechno v mém životě má smysl a řád, byla jsem na pokraji zoufalství. A neradostné dny jsem střídala jeden za druhým.
A bylo to ještě horší!
Alespoň jako pocit – kolem mě bylo čím dál temněji. Roky plynuly, vyčítala jsem si svou nerozhodnost, ale nejen to – nejen emoce se zatemňovaly.
Nemohla jsem změnit práci, protože v téhle si mě vážili, věděli, že svědomitě dodržím všechny termíny, i kdybych měla kvůli dětem chybět.
Ale nebyla to práce, o které jsem snila, nebyla to práce, kde jsem cítila, že se rozvíjím, nebyla ani dobře placená.
Ale na novou práci jsem se neodvažovala pomýšlet, protože jsem nevěděla, jak bych to zvládla, a také jsem nemohla riskovat, že zůstanu bez práce.
A pak přišla katastrofa…
Manžel jel služebně na venkov, ale za volantem usnul a havaroval… Nevědělo se, jestli přežije. Přežil. Ale už by nikdy nemohl chodit. Zní to hrozně. A bylo to strašné. Byl to člověk, který těžko vydržel na jednom místě, který si nade vše cenil své nezávislosti. Měl rád, když se mu ostatní přizpůsobovali, když na něm byli závislí. A teď… Teď jsem se já, ne z vlastní vůle, jak už jsem přiznal, stal pánem.
Pánem svých dnů – všechno teď záviselo na mně a nejvíc na mém manželovi. Věci, ano – škoda, že se to stalo právě takhle, ale začaly do sebe zapadat. Vlastně ne ony na objednávku – já jsem jim začala poroučet. Začala jsem nacházet podněty k tomu, abych ve svém životě udělala potřebné změny, pro které jsem dřív měla hromadu výmluv, abych je neudělala.
Změnil jsem bydlení. Něco, co jsem chtěla udělat už léta, ale manžel mi nedal ani slovo. Změnila jsem ho proto, že bylo pro člověka na vozíku nedostupné a už nebylo jak. Našla jsem si novou práci – nejen lépe placenou, ale i perspektivnější. Vlastně jsem si ji vytvořila sama.
Před nehodou měl můj manžel soukromou firmu. Nechtěla jsem v ní pokračovat, ale měla jsem možnost ji postupně změnit a věnovat se věcem, které mě baví.
Stala jsem se velmi bohatou – ne. Stala jsem se dostatečně nezávislou a… mnohem šťastnější. A neštěstí jiných lidí, řeknete si… Ano, bylo to skvělé.
Ale nemohl jsem to změnit. Moje jediná chyba je, že jsem přišel pozdě. Že jsem nešla za svými touhami, že jsem za své štěstí nebojovala dřív, že jsem nechala strachy a zvyky, aby mi nahlodávaly dny klidu a spokojenosti.
Už jsem nebyla ohrožena, už jsem nebyla zasažena, už jsem nebyla uvedena do limbu.
A já, ač prakticky sama, jsem si zorganizovala život svůj i svých dětí, abychom šli za svými sny. Nejenže jsem ochotněji pracovala a vydělávala více peněz, ale měla jsem také čas a možnost věnovat se svým zájmům a koníčkům, jako je sport a tanec – což mi manžel před nehodou nedovolil. Mohla jsem se volně stýkat s přáteli, plánovat si dopředu své závazky a dovolené a především – sledovat, jak mé děti s radostí a klidem vyrůstají…
Tak to je vše – o prozřetelnosti a zásahu do mého života.
