Tak co, oddací list je přece jen silnější než jen společné soužití? – Smáli se Nadě chlapi

No jo, prý je oddací list přece jen silnější než žití na psí knížku, smáli se mužští Daně.
Na třicet let od promoce rozhodně nejdu, z toho budu mít jen depku.
Ať tam jdou ti, co chodí každý rok, těm rozdíl nepřijde, stejně nevědí, jak moc se změnili, zasyčela Dana do telefonu svojí jediné kamarádce, která volala.
A jak prý vypadáš teď, že se tak bojíš?
podivila se Markéta.
Vždyť jsme se viděly před pěti lety a byla jsi úplně normální, žádná katastrofa.
Třeba jsi trochu přibrala?
O to nejde, prostě na to nemám náladu, už mě nepřemlouvej, Markéto!
Dana už chtěla rozhovor utnout, doufala, že Markéta ji pochopí a bude obvolávat dál.
Ale tentokrát jí kamarádka nedala pokoj.
Danečko, nás už je beztak málo.
Co, někdo umřel?
lekla se Dana.
Připadala si sice už ne mladá, ale na to, aby spolužáci odcházeli na onen svět, ještě ne.
Ne, o to nejde, spíš pár lidí odjelo do zahraničí.
A jediný, kdo zemřel, byl Ondra Kejř, to je už pětadvacet let, mladý kluk, to už jsme řešily.
Tak nedělej drahoty, přijde celý náš ročník, čtyři skupiny, ale v reálu tak třicet lidí.
Syn už se ti konečně oženil, ne?
Tak se taky trochu bav.
Markéta ještě chvíli mluvila a Dana si zase vzpomněla na Ondru Kejře.
Míval tmavé kruhy pod očima a těžký pohled, mezi klukama byl za slabocha.
A přitom měl Ondra slabé srdce.
Dobře se učil, snil o tom, že postaví krásný visutý most do svého města.
Nic z toho nestihl.
A co stihla Dana?
Zamilovala se do Honzy, který dělal stavbyvedoucího tam, kde Dana po škole taky začala.
Pracoval na směny, pak zas jel domů.
Scházeli se dlouho, Honza o ní vždy říkal, že je jeho žena.
Tvrdil, že žití na hromádce je ukázka opravdové lásky.
Lidé spolu přece žijí pro lásku, ne kvůli papíru
Když Dana zjistila, že čeká dítě, Honza zrovna nepřijel na směnu.
A pak vyplulo, že má tři děti a jeho manželka těžce onemocněla.
Honza dal v práci výpověď, aniž by Daně řekl jediné slovo.
Dana pochopila, že si od muže s třemi dětmi a nemocnou ženou nevezme nikdy nic ani neřekne, že čeká dítě.
Odešla z práce ještě dřív, než někdo něco zjistil.
Ještě naposledy někdo z chlapů vtipkoval:
Vidíš, oddací list je prostě pevnější než žití na hromádce.
Ale Daně už bylo jedno, nastoupila do řeznictví blízko domu, kam ji vzala známá ze sousedství.
Dohodly se, že i když bude Dana matkou, může dělat dva dny v týdnu.
Její máma souhlasila, že bude s Filipkem doma, když už je Dana tak neschopná, že ztratila tak dobrou práci!
Vždyť tys mě tak vychovala, mami!
vykřikla Dana, když ji máma úplně dorazila.
Doufala jsem, že aspoň ty budeš slušná!
Dala jsem ti denní studium, dře jsem na to sama, a ty, Dančo, neschopná!
křičela matka.
Jaké kořeny, takové ovoce, co jsi čekala?
odpověděla Dana, ale hned matky litovala…
Obejmuly se, obě plakaly, ale co už.
Kam teď?
A tak, když na pět let od promoce volala Markéta, aby ji pozvala, Dana samozřejmě nešla.
Tam se budou chlubit rodinou, povídat o práci, ukazovat fotky, a Dana zatím vytírá tři baráky.
Na chodbách činžáku, ve škole a ve školce.
O čem by jim měla co říct?
Spíš: o čem by se s ní bavili oni…
Pro Filípka byla ochotná udělat tukoliv, syn byl její jediná radost.
Navíc máma, když Filip začal chodit do školky, prohlásila, že svůj dluh splnila.
A odjela za sestrou na vesnici, prý jí v Praze není dobře a potřebuje čerstvý vzduch.
Po pár letech se ale na Danu usmálo štěstí vzali ji opět do oboru, na poloviční úvazek.
Filip šel na základku a ona všechno v pohodě stíhala, dokonce i syna po obědě vyzvedávala, a ten díky tomu budil v ostatních rodičích závist.
Později o ni projevil zájem kolega, ale Dana to utnula v zárodku.
Měla syna a do domu cizího chlapa tahat nechtěla.
Tatínka nenahradí, jen by přibyly starosti.
Dana se v práci ukázala jako spolehlivá, a když syn trochu povyrostl, našla si lepší místo, nastoupila na plný úvazek jako inženýrka.
Ale pořád se cítila neúplná, i navenek byla ztuhlá, oblékala se nenápadně, nebarvila vlasy, po čtyřicítce už měla šediny.
Měla pocit, že si štěstí nezaslouží, když žila s ženatým mužem a málem rozbila cizí rodinu.
Nemohla se oblékat výrazně, líčit nebo dávat na odiv, protože by ji snad někdo znovu chtěl…
Na šťastný konec už vůbec nevěřila.
A kolem samé rozvedené ženské, není o nic lepší než ony, možná horší…
Filip vyrostl ke vděku a mateřská oběť ho nepoznamenala.
Každé léto jezdil k babičce Ireně a tetě Lýdii na venkov a všude pomáhal.
Ryl záhony, sázel s babičkami brambory, červenou řepu, mrkev.
Plet a zaléval, na podzim vybíral brambory a pomáhal babičkám ukládat okurky a vařit marmelády do sklenic.
Odmala byl silný, sekal dříví, skládal polena na přístřešek.
Dokonce i matka uznala, že mít takového syna je štěstí, a ona sama i její sestra Lýdie mají skvělého vnuka…
No a co teď Dana?
Kavárna a sraz spolužáků třicet let od školy…
Všechny tyhle myšlenky proběhly Daně hlavou v sekundě.
A najednou slyšela Markétu netrpělivě vyzvídat:
Tak co, zapamatuješ si to?
Kavárna naproti koleji, příští pátek ve tři.
Přijď, aspoň budu mít s kým mluvit!
Přijdeš?
Hlas se Markétě zlomil a Dana, ani sama nevěděla proč, řekla:
Ano, přijdu…
Odložila telefon a hned rozhodnutí litovala.
Šla k zrcadlu a pak zas k telefonu.
Chtěla Markétě zavolat a říct, že to bylo omylem.
Ale číslo organizátora bylo pořád obsazené a Dana pocítila zvláštní trému…
Večer si otevřela skříň a vytáhla modré šaty, které jí koupil Filip na svou svatbu.
Filip s Natálií ji tehdy přemlouvali, nevěsta šla s ní do nákupního centra a donutila ji zkoušet.
Nakonec se šaty všem líbily, dokonce i Daně.
Tam jí koupili i boty, Natálie ji ještě vzala do salonu na novou barvu vlasů a účes.
To už je rok, Filip s Natálií bydlí sami a jsou šťastní.
Šediny jí zase narostly, nevěděla, pro koho by se soukromě zdobila, bylo jí to nějak žinantní.
Vlasy si stejně upravila a šaty oblékla, ať ve skříni zbytečně nevisí.
Rtěnku si dala jen lehce, ale pak ji setřela připadala si příliš nápadná.
Do kavárny přišla přesně a bylo tam veselo.
Markéta ji hned uviděla a rozběhla se k ní Danečko, ty jsi nádherná, jak já jsem ráda, že jsi přišla!
Markéta taky trochu přibrala, ale spíš jí to slušelo.
Seděly spolu u stolu, pak Markétu někdo rozptýlil a Dana jen popíjela džus, dívala se po místnosti a poslouchala hudbu.
Někdo si očividně dal záležet, protože hrály písničky z dob, kdy byly studentky.
Byly tehdy mladé a měly oceán plánů.
Mohu vás pozvat k tanci?
ozval se v hukotu hudby někdo za ní.
Zvedla hlavu a hned ho poznala.
To byl Lukáš Serý z paralelní třídy.
Na třetím ročníku se oženil a Daně to bylo kdysi líto, líbil se jí.
Dano, vypadáš úžasně, poprvé jsem přišel na sraz spolužáků a skoro nikoho nepoznávám, jen tebe jsem uviděl hned!
Lukáš jí podal ruku a Dana ji přijala.
Vstala s ním a šli tančit, všimla si užaslé Markéty, která se zrovna vracela ke stolu.
Tancovali několik tanců a mlčeli.
Nakonec se Lukáš nesměle zeptal:
Dano, mohu tě doprovodit?
Upřímně, jsem už dlouho rozvedený, ale pokud na tebe někdo doma čeká tak tě doprovodím aspoň z bezpečnostních důvodů
Lukáš ji doprovodil k domu a druhý den se znovu potkali.
Od té doby už byli pořád spolu.
Svatbu, šaty i boty Daně pomáhala vybírat Natálie.
Ta už byla trochu zaokrouhlená, brzy z Dany bude babička.
A Daně bylo trochu zvláštní, že je znovu nevěsta.
Dana si poprvé dovolila být šťastná.
A Natálie jí pošeptala:
Paní Dano, vy jste opravdu hezká.
My s Filipem máme radost, protože šťastná můžete být v každém věku, není to zakázané!
Má pravdu, přemítala Dana u svatebního stolu a zářivě se podívala na svého muže Lukáše Teď už i já můžu.
Dana si konečně odpustila a dovolila sobě vlastní štěstí.
No, a to mě naučilo, že člověk si nesmí celý život zakazovat radost kvůli jedné chybě.
Štěstí je pro každého, i pro mě.

Rate article
Add a comment