Můj syn za mnou chodí potají, aby nenaštval manželku… A já jsem mu kdysi dala vše.
Vychovávala jsem ho sama. Osud tomu chtěl – muž, od kterého jsem otěhotněla, nechtěl ani svatbu, ani odpovědnost. Když se Šimon narodil, jeho otec brzy zmizel úplně – nejdřív přestal chodit domů na noc, pak začal trávit dny s „kamarádama“, až jednou prostě nepřišel. A bylo to. Zůstala jsem sama s miminkem v náručí a s prázdnotou v duši, kterou bylo potřeba zaléčit ne slzami, ale prací.
Díky rodičům jsem to zvládla. Bez táty a mámy bych neobstála. Táta nosil uhlí, sám nám postavil kamna, máma vařila polévky, houpala kočárek, hlídala v noci, když už jsem nemohla. Drželi jsme při sobě. Pracovala jsem v krejčovství, brala si práci domů, šila do noci. Vše jen pro něj – aby měl vše, aby necítil žádný nedostatek.
Šimon byl hodný kluk – laskavý, poslušný, usměvavý. Když nastoupil na vojnu, brečela jsem strachy, že o něj přijdu. Ale známí zařídili, aby sloužil blízko našeho města. Jezdila jsem za ním každý týden, a když mohl, velitel ho pustil domů. Domů – ke mně, pod moji ochranu.
Vojna skončila, dal se na vysokou. A tam se vše změnilo. Seznámil se s dívkou jménem Lucie. Poprvé jsem ji viděla na oslavě – upravená, vysoká, s pohledem, jako by už všechno věděla. Šimon vedle ní zářil jako kluk. A ona se usmívala tak, jako se usmívají cizím lidem.
Hned od začátku jsem cítila, že mě v jeho životě nechce. Ani mě, ani moji mámu, která vnuka zbožňovala. Lucie neposlouchala, když jsem jí vysvětlovala: nesoupeřím s ní. Já jsem jeho matka. A ona je žena, kterou miluje. To jsou jiné role. Ale ona jako by soutěžila. A vyhrávala.
Před svatbou jsem pro ně udělala velký krok – dala jim svůj byt. Ano, bydleli jsme ve dvoupokojovém paneláku v Brně. Žádný palác, ale všechno naše, všechno s láskou. Přestěhovala jsem se k mamince, protože Šimon říkal: „Mami, bude to pro nás lepší.“ Věřila jsem. Myslela jsem, že nás to sblíží.
Nejdřív přišlo poděkování. Pak rekonstrukce. Lucie vyhodila veškerý nábytek, přetapetovala, vyměnila lustry. Ani jedna věc, která by připomínala, že tu žila jeho matka. Mlčela jsem – no, mladí, svůj život, nový řád. I když to bolelo.
Za rok se narodila Eliška. Moje první vnučka. Byla jsem tak šťastná. Pamatuju, jak jsem jim přinesla dárky, dětské deky, capáčky, mašle… Ale Lucie to přijímala jako samozřejmost, s nuceným úsměvem, jako by mi prokazovala laskavost, když mě pustila přes práh. Nejdřív nás pouštěla podle rozvrhu – jednou týdně na hodinu. Pak prohlásila:
„Máte doma kočky, máte srst. Eliška by mohla mít alergii. Už vás nepustíme. Promiňte.“
Ano, máma má dvě kočky. Staré, mírné, za celý život neviděly ulici. Ano, srst může ulpět na oblečení, ale my jsme praly, žehlily, stříkaly – stejně „ne“. Vnučku jsme směli vídat jen venku, v kočárku. A i ten Lucie nedovolila vést nám, pevně svírala rukojeť s tím stejným chladným pohledem.
Šimona už skoro nevidíme. Přichází potají – na hodinu, na dvacet minut, mezi prací. Kouká na hodinky, je nervózní. Jednou jsem se zeptala:
„Šimone, proč to děláš? Jsi dospělý muž, co se to děje?“
Usmál se, nuceně, a řekl:
„Mami, Lucie kojí, nesmí být ve stresu. Co kdyby ztratila mléko… Jen nechci hádek. Je to v pořádku.“
Pochopila jsem – vymýšlí si. Za půl roku už bude Eliška na příkrmech. A najde se nový důvod, proč nás nevídat. Stal se cizím. Jako bych ho nevyA já jen tiše doufám, že jednou pochopí, co všechno pro něj obětoval, než bude pozdě.
