Tajemství
V malé severočeské vesničce, kde si všichni viděli až do kuchyně, žila byla dívka jménem Zdeňka Novotná. Jednoho podzimního odpoledne ji vzala maminka, která byla zarytou věřící všelijakých pověr a kartářek, ke staré vědmě v sousední chalupě.
Ta rozložila karty na otlučený stůl a s kamennou tváří pronesla:
Šťastná bude tvoje Zdeňa. Všechno se jí v životě povede. Jen muže po jejím boku nějak nevidím.
Tehdy bylo Zdeňce asi deset. Slova záhadné stařenky jí zůstala v hlavě, i když pořádně vlastně nerozuměla, co tím chtěla říct.
Roky šly a Zdeňka rozkvetla v pohlednou, vysokou dívku, o kterou stáli všichni místní kluci. Byla ale svá s jedním chodila měsíc, s druhým půl roku, vážně si však nikoho nepustila k tělu.
Po základce se nikam na školu nestěhovala, ačkoli známky měla výborné. Zůstala doma a začala pracovat v mlékárně ve městě Litoměřice. Ve fabrice se šuškalo, že má něco s jedním z vedoucích. Nikdo je ale spolu nikdy neviděl.
Starší ženské v provozu často říkaly novým holkám:
Se Zdeňkou opatrně, ať se tu nezasekneš na věky. Tvoje šikovnost by tě ve městě vynesla do nebes!
Zdeňka se jen usmívala a mlčela.
Pak ale vesnicí proletěla zpráva: že prý naše Zdeňka čeká dítě!
A začaly dohady, kdo udělal radost nejhezčí holce z okolí. Lámali si s tím hlavu, ale nikdo nezjistil, kdo byl otcem.
Zdeňčina maminka si nebrala servítky:
No tak sis to zařídila! Udělala jsi nám ostudu! Na mě už nepočítej, budeš si muset poradit sama. Tady pro tebe místo není. Máš měsíc.
V pořádku, mami, řekla klidně Zdeňka, já odejdu. Ale pak mě už nezvi zpět.
Za dva týdny si Zdeňka koupila menší baráček se zahrádkou na konci vesnice. Sousedi říkali, že měla štěstí, protože dědičky staré majitelky prodaly dům za pár korun. Odkud Zdeňka v těhotenství vzala peníze, byla pro všechny záhada.
A pak se děly divy. Dům za pár týdnů prokoukl za plotem nový laťkový plot a na dvoře studna. Zjevil se tým řemeslníků, udělali všechno během víkendu.
Pak si sousedé všimli, jak k Zdeňce přijíždí dodávka s novým sporákem, ledničkou a dokonce i sedačkou. sama Zdeňka chodila usměvavá, mezi lidmi vypadala, že štěstí má na rozdávání. Nikomu nepřipomínala nešťastnou opuštěnou matku.
Na podzim se narodil syn Lukášek. Dvůr zdobil nový modrý kočárek. Zdeňka se rychle vrátila do formy, chodila po vesnici upravená a vždy s hlavou vztyčenou.
Doma dřela: malé dítě, zahrádka, hromady prádla, topení v kamnech, běhání do obchodu ale nestěžovala si nikdy a nikomu. Od malička byla zvyklá brát život do vlastních rukou.
Postupem času si ženské v sousedství všimly, jak je Zdeňka pracovitá a k tomu milá, a začaly jí pomáhat. Někdy za ní přišly pohlídat malého, jindy poslaly své chlapy vyzrýt záhony nebo pomohly s plení.
Lukáškovi bylo právě dva roky, když se sousedka se zježenými vlasy přiřítila za kamarádkou:
Vidělas to?
Co?
Naše Zdeňka zase je v tom!
Ale prosím tě, jen se ti to zdá.
Ale nezdá, běž se sama podívat!
A vesnice znovu šeptala a mudrovala. Ale tentokrát nikoho nenapadlo, kdo by mohl být otcem. Nikdy ji nikdo s nikým neviděl.
Zdeňka o pomluvy nedbala. Žila po svém. Na dvoře se objevil nový dřevěný domeček sauna. Pak najednou i plyn, i když v řadě domků vedle plyn zdaleka nebyl. Ve skleníku vyrostla konstrukce z polykarbonátu a hned na moderní zeleninu.
Kde na to bere peníze, když je sama? ptali se lidé, určitě má někde v Praze tajného generálního ředitele! Ale dodnes nikdo neví přesně, jak si to všechno zařídila.
Krátce nato, co byla na dvoře zas modrá hluboká korbička, narodil se Zdeňce druhý syn, Tomášek. Za další dva roky i třetí, Matýsek.
Tři synové, ale nikdo netušil, kdo je jejich otec.
Někteří se jí posmívali a považovali ji za podivínku. Jiní, když viděli zdravé a opečovávané děti, oceňovali její odvahu a sílu. Někteří ji kritizovali, aby dali příklad svým dcerám.
Maminka Zdeňku nepochopila, styděla se za ni. Nesnažila se poznat vnoučata, natož jí pomoct.
Ale Zdeňka dál chodila s hlavou vztyčenou, neohlížela se nalevo napravo.
Utekl čas. Jednoho dne před domem zastavilo nové SUV. Z něho vystoupil ředitel mlékárny, pan Jan Procházka, s obrovskou kyticí. Vešel dovnitř, a sotva tam vkročil, už se před plotem shromáždila půlka vesnice, všichni zvědaví.
Všichni věděli, že před rokem pochoval ženu. Dlouhá léta o ni pečoval, když byla upoutaná na lůžko. Sice měl občas pečovatelku, ale sám manželku neopustil.
Když pak Zdeňka vyprovázela hosta, v zahradě postávalo tolik lidí, že byla zaskočená. Jan ji vzal kolem pasu a před všemi políbil. A pak, nahlas, aby každý slyšel, řekl:
Zdeňka souhlasila, že si mě vezme za muže. Společně s našimi syny vás srdečně zveme na naši svatbu.
Nastalo hluboké ticho. Lidé na novomanžele zírali a teprve teď všem došlo, že Zdeňčini kluci jsou celí po Procházkovi
A už létaly gratulace ze všech stran.
Po velké svatbě se Zdeňka i děti nastěhovaly do honosnějšího domu k Procházkovi. Se stěhováním pomáhala celá ves.
A za rok, v nové rodině, se narodila vytoužená holčička Libuška.
A tak jsem pochopil, že někdy jsou osudy lidí i celé vesnice plné milých tajemství a vědmám netřeba vše úplně věřit. Život si cestu najde sám a to nejhezčí i bez kouzlení.