Alena seděla v kuchyni a dívala se z okna, kde podzimní vítr točil listím. Její myšlenky přerušila Věra, která dovnitř vběhla s radostným výkřikem: „Mami, mám novinu! Vdávám se! S Jakubem jsme podali žádost, za měsíc svatba!“ Alena ztuhla, nevěříc vlastním uším. „Holka, myslíš to vážně?“ vydechla. „Proč tak náhle? O ničem jsi mi neřekla!“
Věra, zářící štěstím, vyprávěla, jak ji Jakub, její přítel, nečekaně vtáhl na matriku. „Šli jsme kolem, chytil mě za ruku a povídá: ‚Máš občanku? Pojď!‘ Ani mě nenapadlo odporovat,“ smála se. Alena, stále v rozpacích, zamumlala: „Zítra přijde Jakub na námluvy. S maminkou.“ Dívala se na dceru a snažila se pochopit, jak rychle vyrostla. „Musím se připravit,“ pomyslela si, cítíc, jak jí srdce svírá směs radosti a obav.
Ráno vstala za úsvitu. Musela prostřít stůl, dát se do pořádku – hosté přece nepřicházejí každý den. Když dala do trouby jablečný závin, zamyslela se. Jakub se jí líbil: vážný, o pět let starší než Věra, už rok měl vlastní autodílnu. Bez otce, vychovaný matkou, byl pracovitý a zdál se spolehlivý. Ale její myšlenky se zatoulaly do minulosti, kde její vlastní život nebyl zdaleka takový, o jakém snila.
Před dvaceti lety byla Alena mladičká, zamilovaná do Ondřeje. Potkali se na tanečních v městském klubu. Byl o něco starší, sebejistý, s jiskrou v očích. Procházeli se do půlnoci, jezdili na lodi po Vltavě, vdechovali vůni čerstvě posekané trávy. Alena se cítila jako nejšťastnější člověk na světě. Ale vše se změnilo, když zjistila, že čeká dítě. Matka ji peskovala, ale podpořila ji. Ondřej, když se to dozvěděl, souhlasil, že se ožení. „Budeme rodina,“ říkal a Alena mu věřila.
Zatímco se připravovala na porod, Ondřej odjel za prací. Peníze byly potřeba, hlavně s miminkem na cestě. Vracel se, přivážel částky, které se jí zdály obrovské, a zase odjížděl. Tchyně, laskavá žena, si ji od prvního dne oblíbila. Když přišel čas odvézt Alenu s Věrou z porodnice, Ondřej nepřišel. Matka a tchyně dorazily s květinami, ale jejich vyhýbavé pohledy Alenu znepokojily. Myslela si, že se zdržel v práci, ale srdce už tušilo neštěstí.
Ponořená do péče o dceru žila Alena u tchyně – tak to Ondřej chtěl. Ale jednoho dne, když uklízela, našla pod pohovkou ztracený dopis. Manželův rukopis. „Mami, nevím, jak to Aleně říct, ale dostal jsem se do problémů. Na oslavě kamaráda jsem potkal holku. Je jí sedmnáct a čeká dítě. Její bratr a otec mi dali ultimátum: vezmu si ji, nebo… Vybral jsem si svatbu. Nechci potíže. Řekni to Aleně za mě. Potřebuju rozvod. Věře i jí budu pomáhat, od dcery se neodříkám.“ Alena se zapotácela, slzy jí stékaly po tvářích.
Jak tu zradu přežila? Díky matce a tchyni. Odešla k rodičům, navzdory tchyniným prosbám, aby zůstala. „Nezvládnu to, když přijede s novou rodinou,“ vysvětlila. Ale tchyně se nestáhla. Chodila každý den, nosila Věře dobrůtky, jako by odčinila synovu vinu. „Jsi mi jako dcera,“ říkala. „A Věra je moje radost.“ Alena v sobě neměla zášť, vidíc, jak tchyně miluje vnučku.
Ale tchynino zdraví se horšilo. Jednoho dne, když tři dny nepřišla, Alena za ní přiběhla. Žena ji chytila za ruku a přiznala se: „Už rok a půl jsem nemocná. Odpusť mi Ondřeje. Zahanbil mě. Prosím, nezvěstuj ho, ani až mě tu nebude. Byt a úspory nechávám Věře.“ Alena slib dodržela. Tchyně byla pochována bez Ondřeje.
Za tři roky zemřela i Alenina matka. Zůstala sama s Věrou, které už bylo třináct. Dívka rostla chytrá, poslušná, měla samé jedničky, a to bylo jediné potěšení. Čas plynul a jednou u vchodu potkala Ondřeje. Změnil se: ošuntělý, s unaveným pohledem, z jeho sebejistoty nezbylo nic. „Ahoj, Aleno,“ pokusil se o úsměv. Zastavila se, snažíc se nedat najevo rozčilení.
„Jak se má Věra? Přinesl jsem peníze, v„Život mi moc nevoní,“ zakoktal, hrabaje se v kapse, ale Alena už otevřela dveře a zmizela v domě, zatímco vítr nesl pryč jeho omluvy jako suché listí.