Alžběta seděla v kuchyni a dívala se z okna, kde podzimní vítr točil listy. Její myšlenky přerušila Tereza, která dovnitř vběhla s radostným výkřikem: „Mami, mám skvělou zprávu! Beru si Honzu! Dali jsme přihlášku na úřad, za měsíc je svatba!“ Alžběta ztuhla a nevěřila vlastním uším. „Dcero, myslíš to vážně?“ vydechla. „Proč tak náhle? O ničem jsi mi neřekla!“
Tereza, zářící štěstím, vyprávěla, jak ji Honza, její přítel, nečekaně vzal na matriku. „Šli jsme kolem a on mě chytil za ruku se slovy: ‚Máš občanku? Pojď!‘ Ani jsem neměla chuť odmlouvat,“ smála se. Alžběta, stále zmatená, zamumlala: „Zítra přijde Honza na námluvy. S maminkou.“ Dívala se na dceru a snažila se pochopit, jak rychle vyrostla. „Musím se připravit,“ pomyslela si s tíhou v srdci, kde se mísila radost i obavy.
Ráno vstala brzy. Musela prostřít stůl a dát se do pořádku – hosté přece nechodí každý den. Když dala do trouby jablečný koláč, zamyslela se. Honza jí byl sympatický: vážný, o pět let starší než Tereza, už rok měl vlastní autodílnu. Bez otce, vychovaný jen matkou, byl pracovitý a zdál se spolehlivý. Ale její myšlenky odpluly do minulosti, kde její vlastní život nebyl ani zdaleka takový, o jakém snila.
Před dvaceti lety byla Alžběta mladá dívka zamilovaná do Martina. Potkali se na tanči v místním klubu. Byl o něco starší, sebejistý, s jiskrou v očích. Procházeli se do půlnoci, jezdili na lodi po Vltavě, vdechovali vůni čerstvě pokosené trávy. Alžběta se cítila jako ta nejšťastnější na světě. Ale všechno se změnilo, když zjistila, že čeká dítě. Matka jí vyčinila, ale podpořila ji. Martin, když se to dozvěděl, souhlasil, že si ji vezme. „Budeme rodina,“ říkal, a Alžběta mu věřila.
Zatímco se připravovala na porod, Martin odjel pracovat do zahraničí. Peníze byly potřeba, hlavně s miminkem na cestě. Občas přijel, přivezl částky, které jí přišly obrovské, a zase odjel. Tchýně, laskavá žena, si Alžbětu oblíbila od prvního dne. Když nastal čas odvézt Alžbětu s Terezou z porodnice, Martin nepřišel. Matka s tchýní dorazily s květinami, ale jejich vyhýbavé pohledy ji znervóznily. Myslela si, že se zdržel v práci, ale srdce ji varovalo, že něco není v pořádku.
Ponořená do péče o dceru žila Alžběta u tchýně – tak to Martin vymohl. Ale jednou, když uklízela, našla dopis zapadlý pod gaučem. Manželův rukopis. „Mami, nevím, jak to mám říct Alžbětě, ale mám problém. Potkal jsem dívku na oslavě. Je jí sedmnáct a čeká dítě. Její bratr a otec dali ultimátum: buď si ji vezmu, nebo… Vybral jsem si svatbu. Nechci mít průšvih. Alžbětě to řekni ty. Potřebujeme rozvod. Tereze i jí budu posílat peníze, od dcery se nezříkám.“ Alžběta sevřela bolest, slzy jí stékaly po tvářích.
Jak se vyrovnala s tou zradou? Pomohla jí matka a tchýně. Odešla k rodičům, i když ji tchýně přesvědčovala, aby zůstala. „Nebudu to zvládat, když sem přijede s novou rodinou,“ vysvětlila. Ale tchýně se neodstřihla. Chodila každý den, nosila Tereze drobnosti, jako by tím chtěla odčinit synovu vinu. „Jsi pro mě jako dcera,“ říkala. „A Tereza je moje radost.“ Alžběta neměla zlobu, když viděla, jak tchýně miluje vnučku.
Ale tchýnin zdravotní stav se zhoršoval. Jednoho dne, když tři dni nepřišla, Alžběta k ní doběhla. Stará paní ji chytila za ruku a přiznala: „Už rok a půl jsem nemocná. Odpusť za Martina. Zahanbil mě. Prosím, nevoď ho ani na můj pohřeb. Dům i úspiry nechávám Tereze.“ Alžběta slíbila. Tchýni pochovali bez Martina.
O tři roky později zemřela i Alžbětina matka. Zůstala jen s Terezou, které bylo třináct. Dívka rostla chytrá, poslušná, měla samé jedničky, a to byla jediná útěcha. Čas plynul, a jednou u vchodu Alžběta potkala Martina. Byl změněný: unavený, ošuntělý, bez stopy bývalé sebejistoty. „Ahoj, Alžběto,“ řekl s pokusem o úsměv. Zastavila se a snažila se nedat najevo rozrušení.
„Jak je Tereza? Přivezl jsem peníze, vím, že dlužím. Život nemám lehký,“ začal, šátraje v kapse.
„Máme se dobře,“ odpověděla chladně. „Tvoje matka tě nechtěla vidět, ani když umírala.“
Martin něco mumlal o tom, že by rád dceru viděl, ale Alžběta už vešla do domu. Později sousedi pověděli, že se jeho manželství rozpadlo – dítě nebylo jeho, ale jeho ženy a jejího spolužáka. Ta odešla za ním, a Martin už se nikdy neoženil.
Alžběta se probrala z myšlenek. Koláč už naplňoval kuchyň vůní. Prostírala stůl a občas pohlédla z okna. „Jak ten čas letí,“ pomyslela si. „Tereza už je nevěsta. Ještě včera jsem jí splétala copy a dnes se vdává.“ V okně zahlédla,