V prostorném sále restaurace v centru Plzně hřměla svatba Anety a Jakuba. Hosté se bavili, hudba tekla proudem a novomanželé zářili štěstím u slavnostní tabule. Přišel čas předávání dárků. Jako první přišli rodiče Anety, kteří s patosem předali tlustou obálku s penězi. Následovala Jakubova matka, Alena Pavlíková. Skromně podala mladým kytici růží a naklonila se s tajemným šepotem: “Můj hlavní dar vás čeká až po svatbě.” “Jaký další dar?” podivila se Aneta, pohledem hledajícím u manžela odpověď. “Vůbec netuším, co máma myslí,” pokrčil rameny Jakub s bezradným úsměvem. Ale Aneta nečekala, jakou zápletku jí tchyně připravila.
Ještě před svatbou Alena Pavlíková záhadně naznačovala synovi a budoucí snachě: “Nechci vám dávat nějaké hlouposti. Na svatbě žádný dar nečekejte, ale později vás překvapím něčím úžasným!” “Jak vám to vyhovuje,” znejistěla Aneta. “My nic nevyžadujeme.” “Mami, netrap se, všechno je v pořádku,” uklidňoval ji Jakub. “Stačí nám, že s námi ten den budeš.” “Na svatbu svého syna nepřijdu s prázdnou,” prohlásila Alena rozhodně. “Jen o tom nebudeme mluvit s příbuznými.” “Domluveno,” přikývl Jakub, ačkoli Aneta pochybovala, že tchyně slib dodrží. Věděla, že Aleně se moc nedaří, ale svatbu si mladí zaplatili sami, bez zatížení rodiny. Rodiče Anety, i přes skromné příjmy, dokázali pro mladé naspořit čtyřicet tisíc korun. Na svatbě Alena předala jen květiny, což téměř zapadlo mezi přípitky a tanci. Zato zářila řečmi, pronášela dlouhé přípitky a zjevně si užívala pozornost hostů.
“Ani si neumíte představit, co jsem vám připravila,” zašeptala Alena mladým ke konci večera, její oči zářily potutelně. “Bude to překvapení, které vás šokuje, ale trochu později.” “To je v pořádku, netrap se,” jemně odpověděl Jakub a stiskl manželce ruku. “Jsem zvědavá,” přiznala Aneta, snažíc se skrýt zvědavost. “Třeba to víš a nechceš mi říct?” “Upřímně, nemám tušení,” pokrčil rameny Jakub. “Ale uznáš, že hlavní není cena dárku, ale že jsme spolu a šťastní.” Aneta přikývla, ale ženská zvědavost jí nedala pokoj. Zkoušela vytáhnout z tchyně alespoň náznak, ale Alena jen záhadně pousmála: “Když všechno prozradím, nebude to překvapení. Vydržte!”
Měsíce plynuly, ale slíbený dar se neobjevoval. Téma, které zpočátku vyvolávalo úsměvy, začalo Anetu štvát. Po osmi měsících od svatby se odhodlala Aleně její slova připomenout. “To jsou mi věci, pro tebe jsou zřejmě důležité jen peníze!” vybuchla tchyně, hlas se jí třásl uraženě. “Raději by ses měla zeptat, jak se mám, jestli něco nepotřebuji!” “Kdyby bylo něco potřeba, řekněte to rovnou, vždy vás podpoříme,” vyvedla ji z míry Aneta, nechápajíc příčinu takového hněvu. Ale Alena mlčela, jen hrála uraženou a synovi si postěžovala na “drzost” snaše. “Nech mámu s tím dárkem na pokoji,” požádal Jakub manželku. “Udělala mi takovou scénu, až mi došla trpělivost.” “Jen jsem se zeptala ze zvědavosti, vždyť tolik tajila!” bránila se Aneta.
Poté se Aneta snažila tchyni vyhýbat, stýkala se s ní jen z nutnosti. To však situaci jen zhoršilo. Alena si znovu začala stěžovat synovi: “Dokud tvoje žena čekala ode mě luxusní dar, točila se kolem mě. A když pochopila, že nic nedostane, hned ohrnuje nos a vyhýbá se mi!” “To není pravda, Aneta taková není,” bránil manželku Jakub. “Tak mi vysvětli její chování!” nenechala se Alena odbýt. “Po tom rozhovoru ani nevkročí do mého domu, a když mluví, tak skrz zuby.” Aneta, když se to dozvěděla, jen povzdychla: “Tvé mámě se nezavděčíš. Nejprve ji dráždila má pozornost, teď moje zdrženlivost. Zítra mě obviní, že jsem se na ni špatně podívala nebo usmála!” “Myslí si, že od ní chceme jen peníze,” omluvně odpověděl Jakub. “Aha, a sama za rok nic nedala,” připomněla Aneta. “Moji rodiče, mimochodem, pořád nosí dárky, dělí se o zeleninu ze zahrádky a nikdy nepřijdou s prázdnou.” “Narážíš, že máma k nám chodí s prázdnýma rukama?” napjal se Jakub. “Je to moje matka, a žádám, abys ji respektovala.” “Žádný problém,” odsekla Aneta. “Ale ona nejenže přichází s prázdnou, ale ještě odchází s krabičkami jídla, co jsem uvařila.”
Téma dárku se stalo tabu, ale hádky v rodině neutichaly. Alena, jako by přilévala olej do ohně, neustále nacházela důvod k nespokojenosti se snachou. Přitom známým a příbuzným s andělským výrazem vyprávěla, jak Anetu zbožňuje. “S Jakubem kolem ní skáčeme, všechno pro ni děláme, a vděku ani kapka,” stěžovala si. “Nikdy do jejich života nekecám, dávám drahé dary. Chtěla jsem jí dokonce dát starožitný prsten, dědictví po mé prababičce, ale podívej, jak mě odmítla odměnit!” Posluchači soucitně přikyvovali a nikdo nezpochybňoval Aleninu upřímnost – tak přesvědčivě hrála svou roli.
Před prvními výročím svatby Alena znovu zmínila překvapení. “Těšte se na něco neuvěřitelného!” oznámila, když dostala pozvání na skromnou rodinnou večeři v kavárně. “Nemusíš se tolik namáhat,” nesměle navrhla Aneta. “Tvůj názor beru na vědomí, ale udělám to po svém, jasné?” odsekla tchyně sarkasticky. Jakub, když to slyšel, vybuchl: “Proč musíš s mámou pořád něco řešit? Ať dává, co chce, nebo nedává nic, o tom jsme mluvili stokrát!” “Přesně tak,” odsekla Aneta. “Její slavnostní dar jsme ještě ani”Nevyhazujte to!” vykřikla Alena, když Aneta hodila obálku s účtem za svatební hostinu do koše.