Tajemství na očích
V jeden z pochmurných večerů, když prohledávala staré věci v rodičovském domě, Anežka narazila na rozhovor, který jí obrátil život naruby. Seděla ve svém pokoji, když z kuchyně zaslechla matčin hlas plný obav:
„Anežko, možná bys se k němu vrátila? Vždyť jsi všechno nechala a odjela!“
„Mami, říkala jsem ti, že je to dočasné,“ unaveně odpověděla Anežka. „Nájemníci brzy vyklidí dědečkův byt v Brně, stěhuju se tam. Nechci vám překážet.“
„Jakže překážet, Anežko?“ hlas matky se třásl. „Žili jste s Pavlem, všechno bylo v pořádku. Nepil, nechodil za jinými. Co víc jsi chtěla? Naučte se přizpůsobit, nejste spolu prvním rokem!“
Anežka se hořce pousmála a zadívala se z okna, kde drobně pršelo. Cítila, jak v ní narůstá bouře. Jak měla matce vysvětlit, že její manželství bylo jako život pod drobnohledem?
„Mami, ty nevíš, jak jsem žila všechny ty roky,“ začala a hlas se jí chvěl. „Zavíráš v noci závěsy? A v ložnici jste s tátou sami, nebo tam máte celé osazenstvo domu? Kdybyste si chtěli dopřát něco intimního, vědělo by to celé sídliště? Ne? U nás to tak bylo! Žila jsem jako v akváriu, kde každý můj krok, každý nádech byl na očích. Nevylučuju, že celá čtvrť věděla, jakou barvu má moje spodní prádlo, nebo čím jsme se s Pavlem zabývali v noci. A ty si myslíš, že to je normální?“
Matka mlčela, šokovaná. Anežka pokračovala, už nemohla přestat:
„A víš, kdo to všem vykládal? Můj manžel! Ten, od kterého jsem odešla a ke kterému se nevrátím. Neumí držet pusu! Prosím ho: ‚Pavle, to je jen mezi námi,‘ a za hodinu to ví celé okolí. Udělá nevinné oči a povídá: ‚No ale já to řekl jenom tak mezi řečí, co se děje?‘“ Anežka zatnula pěsti. „Naposledy se rozčílil, řval, že je to u nich v rodině normální, že jeho maminka to nemyslí zle, jen se stará. Ale proč, řekni, potřebovala jeho matka vědět, kdy se chystáme počíst dítě?!“
Matka vydechla a přikryla si ústa rukou.
„Ano, mami, takhle to bylo!“ Anežka téměř křičela. „Jeho matka mi volá a ptá se, jak to probíhá, prý se stará o vnoučata. Dokonce chodila k nějakým babkám kořenářkám, dávala mu byliny, aby mi je přimíchal do čaje! To byla poslední kapka. Nemůžu tak žít! Jdu po ulici a lidi se na mě usmívají, jako by věděli, co jsme včera dělali. Mám z toho paranoiu! Jeho matka mi volá a starostlivě se ptá, jestli ještě stojím na hlavě po… no, chápeš. Už to nejde dál!“
Anežka ztichla, těžce oddechovala. Matka na ni hleděla s děsem a nevěděla, co říct.
„A překvapení?“ pokračovala Anežka tišeji. „Ani to nejde udělat. Všechno prozradí! Koupí mi něco, a já už měsíc od sousedky vím, co mi chce dát. Je hodný, to ano, nepije, nekouří, pracovitý. Ale ten jeho jazyk… To nedokážu, mami.“
Otec, obvykle mlčenlivý, se náhle připojil:
„Přestaň už, matko, nutit tu holku!“ Jeho hlas byl pevný. „Řekla, že to nejde – tak to nejde. Kdo jí pomůže, když ne my? Bydli si, holka, dokud budeš potřebovat.“
Otočil se k Anežce a zjemněl:
„Znal jsem takové, jako je tvůj Pavel. U nás v partě byl jeden, říkali mu Kecálek. Žádné tajemství mu nesvěř, hned to roznesl. Tvrdil, že to má po otci. Možná lhal, kdo ví. Ale žít s takovým – to je utrpení.“
Anežka otci vděčně přikývla a vrátila se do svého pokoje. Milovala svůj útulný byt, kde všechno bylo zařízené s láskou. Ale žít s Pavlem, jehož žvanivost ničila jakékoli soukromí, bylo nesnesitelné.
Do dveří zaklepali. Matka vešla a nervózně si pohrávala s lemem zástěry.
„Anežko, opravdu podáš žádost o rozvod?“
„Mami, nech mě ještě přemýšlet,“ povzdechla si Anežka. „Ale nejspíš ano. On se nezmění.“
„A co když se polepší?“ zeptala se matka s nadějí.
„Nepolepší,“ odsekla Anežka. „Myslíš, že je mi to líto?“
Matka odešla a Anežka si lehla na postel a pustila slzy. Nečekala, že její manželství s Pavlem, tak okouzlujícím, spolehlivým a laskavým na první pohled, skončí takhle. Už před svatbou byly varovné signály: jednou přespali na chatě a pak na ni všechny sousedky začaly zdravit, usmívat se a oslovovat ji zdrobnělinami. Tchyně jednou poznamenala, že dnešní dívky jsou „lehkomyslné“, ale Anežka je „pořádná, čistá“. Po letech, v hádce, jí tchyně prozradila, že o Anežčině panenství věděla už před svatbou.
„Ty jsi to řekl své matce?!“ křičela tehdy Anežka.
„No a co? Měla z toho radost!“ odpověděl Pavel, nechápaje její vztek.
To byl zlom. Anežka pochopila, že už víc nezvládne.
Uběhly tři měsíce. Anežka se přestěhovala na druhý konec Brna, dál od domova, aby začala znovu. Nečekala, že tam Pavla potká.
„Ahoj, Anežko,“ stál před jejím domem a přešlapoval.
„Ahoj,“ odpověděla chladně.
„Promluvíme si?“
„Máš zapnutý diktafon?“ ušklíbla se Anežka. „Aby sis to mohl pak doslova převyprávět?“
Pavel zčervenal.
„Chtěl jsem se ti omluvit. Už to chápu, Anežko. Dost už hloupostí. Je mi bez tebe mizerně. Budu lepší.“
„Mně taky,“ přiznala, ale hned dodala: „Ale ty sis vybral svou cestu. Když neumíš držet jazyk za zuby, je konec.“
„Podala jsi žádost o rozvod?“”Ano, podala,” odpověděla Anežka rozhodně a otočila se ke dveřím, zatímco déšť venku zesiloval a kapky bubnovaly na okenní parapet jako tlukot jejího bolavého srdce.
