Tajemství druhé rodiny: drama v Českých Budějovicích
„Víte, že váš manžel má jinou rodinu? Má syna jménem Jeník,“ zazněl v telefonu chladný, ostrý hlas. Žena okamžitě položila sluchátko.
Jmenuji se Eliška a mého muže Petr. Žili jsme v Českých Budějovicích a zdálo se, že jsme šťastná rodina. Měli jsme dvě dcery, které Petr zbožňoval, říkal jim své princezny a rozmazloval je tak, že ho milovaly víc než mě. Já ho šíleně milovala, a on, jak se mi zdálo, mé city opětoval. V posledních měsících ale začal být nervózní, podrážděný, občas se dokonce rozčílil i na holčičky.
Nechápala jsem, co se děje. Když jsem se ho zeptala, mávl rukou:
„Problémy v práci, Eliško. Nedělej si starosti.“
Trochu jsem se uklidnila, ale úzkost neodezněla. Napětí v domě rostlo, a tak jsem se rozhodla s Petrem vážně promluvit. V tu chvíli však zazvonil telefon. Neznámý ženský hlas pronesl ta slova:
„Víte, že váš manžel má jinou rodinu? Má syna jménem Jeník.“
Hovor se přerušil. Stála jsem jako přikovaná, jako by se země pode mnou rozestoupila. Můj Péťa? Zradil mě? Má jinou rodinu? Nemohla jsem tomu uvěřit. Čekat, až se vrátí z práce, bylo utrpením. Když vešel, jen stěží jsem zadržela slzy a vyhrkla:
„Péťo, kdo je Jeník?“
Ztuhl, zjevně nečekal tu otázku. Jeho tvář zbledla, začal něco huhňat, ale nerozuměla jsem ani slovu. Tak jsem vybuchla:
„Pokud mi hned neřekneš pravdu, zjistím si ji sama!“
Petr si sedl na židli, zakryl si obličej dlaněmi a začal mluvit. Před třemi lety měl románek v práci s mladou kolegyní. Ona otěhotněla, ale on ji prosil, aby těhotenství ukončila, přísahal, že miluje mě a holčičky a že nás nikdy neopustí. Ona se však rozhodla dítě porodit, aby ho vydírala. Narodil se chlapec. Byla špatná matka, a Petr, jak tvrdil, nemohl dopustit, aby jeho syn vyrůstal v bídě nebo skončil v dětském domově.
Poslouchala jsem a svět se mi hrál. Jak se to mohlo stát nám? Ale milovala jsem Petra. Věděla jsem, že miluje mě i holčičky – naše princezny, které neusnuly, dokud jim táta nepřečetl pohádku. Skrze bolest a slzy jsem mu odpustila, rozhodnutá, že to zvládneme.
Jednoho dne jsem potkala kamarádku, kterou jsem neviděla od studií. Pracovala v dětském domově. Šly jsme do kavárny, a najednou jsem uviděla Petra. Seděl u stolu s asi pětiletým chlapcem. Okamžitě jsem pochopila – to je jeho syn. Kamarádka, která si všimla mého pohledu, tiše řekla:
„Má rodiče, a přesto je sirotek.“ A pokynula směrem k Petrovi a chlapci.
Vysvětlila mi, že chlapcova matka ho opustila, vdala se a odjela do zahraničí. Otec, tedy Petr, má svou rodinu, a tak je dítě, i když formálně ne sirotek, vlastně opuštěné. Srdce se mi svíralo.
Kamarádka odešla a já, sebrala jsem odvahu, přistoupila k jejich stolu a s námahou úsměvu řekla:
„Pánové, nepůjdeme už domů?“
Jeník se na mě vyděšeně podíval, ale pak, když uviděl můj úsměv, se rozplakal, vrhl se ke mně, objal mě a vykřikl:
„Maminko, věděl jsem, že si mě odvedeš domů!“
Přitiskla jsem toho chlapce k sobě a v tu chvíli jsem pochopila – je můj. Nikdy ho nikomu nedám. S Petrem jsme Jeníka adoptovali. Teď máme tři děti. Naše holčičky zbožňují mladšího brášku a on je nejšťastnější dítě na světě.
Později jsem se setkala s Jeníkovou babičkou. Řekla mi, že její dcera Petra nikdy nemilovala. A svého syna, Jeníka, přímo nenáviděla. Teď je náš chlapec obklopen láskou.
Uběhly roky. Holčičky vyrostly, vdaly se, mají se dobře. Jeník dokončuje lékařskou fakultu a my jsme na naše děti nepopsatelně pyšní. Jsem přesvědčená, že jsem udělala správně, když jsem synovi mého muže dala skutečnou rodinu. Děti, které mají rodiče, by sirotky být neměly – to je velký hřích.