Tajemný pytel: drama přehodnocení
V malebném městečku Borovice, kde ranní mlha usedá na střechy a vůně jehličí se mísí se solí z nedalekého rybníka, Jakub s námahou dotáhl obrovský bílý pytel ke vchodovým dveřím a unaveně si oddechl.
„To je ale náklad!“ zamumlal a poklepal na bedru.
Setřel si pot z čela a vytočil kód na domofonu.
„Jákušku, to jsi ty?“ ozval se hlas tchýně, a Jakub se s vypětím všech sil vydrápal s pytlem k výtahu.
Když jej konečně dotáhl do kuchyně, postavil ho vedle stolu.
„Jakube, co to máš?!“ vykřikla Alžběta Vávrová a pohlédla na zetě s podezřením.
Jakub se chytře usmál.
„Uvidíte!“ pravil a začal vykládat obsah pytle na stůl.
„Pane bože, Jákušku, proč tolik?!“ vydechla tchýně a její oči se rozšířily údivem.
Předtím, než potkala Jakuba, byla Alžběta vzorem šetrnosti. Její dcera Anička si to také myslela, ale trpěla tím.
„Aničko, vrať ten sáček zpátky!“ velel Alžběta v obchodě. „Vem ten vedle, je o polovinu levnější! Klidně si vezmeme dva!“
„Mami, ale tenhle je lepší…“ bránila se Anička.
„Vůbec ne, jen nemá reklamu! Prací prášek je prostě prášek! Copak jsi tak naivní?“
Anička zavrčela něco o lakomci, který platí dvakrát, ale vrátila sáček a vzala ten, který vybrala matka.
S práškem se ještě smířila, ale s oblečením to bylo horší.
„Mami, podívej, sluší mi to?“ ukazovala Anička novou sukni.
„Už zase něco nového? Kolik to stálo?“ zamračila se Alžběta.
„Ale to je přece jedno! Nic jsem si nekoupila celé věky! Hlavně že mi to sluší!“
„Všechno záleží na ceně!“ zkřížila matka ruce a upřeně na ni hleděla.
Když Anička řekla částku, věděla, co přijde.
„To snad ne! Za kus látky tolik peněz? To je výsměch!“ rozhořčila se matka.
„Mami, přestaň už! Za tyhle peníze dneska nic nekoupíš! Chci vypadat hezky, stejně všechno nosím do zničení!“ bránila se Anička.
„Hezky se dá vypadat i levně!“ odsekla Alžběta.
Žádné argumenty o kvalitě látky nebo dokonalém střihu neuspěly.
„Mami, proč jsi tak lakomá? Vždyť nejsme chudí!“ nevydržela Anička.
„A právě proto nejsme chudí, že umím šetřit a dělat zásoby! Ty jsi po otci – rozhazovačná!“ odpověděla matka.
Anička ztichla a vzpomněla si, jak se její rodiče rozvedli. Hádky, dělení majetku, spory o výživné – to vše z Alžběty udělalo pravou lakomkyni.
Za studií Anička nikdy nezvala kamarády domů. Matka považovala hosty za zbytečné výdaje.
„Nerozumím těmhle sezením!“ bručela. „Sejdou se, jedí, pijí, kecají, a pak hostitelka musí mýt nádobí a doplňovat ledničku!“
Anička se snažila vysvětlovat, ale nakonec mávla rukou – matka neposlouchala. Po škole začala pracovat a potkala Jakuba.
„Mámě se nebude líbit,“ věděla hned.
Jakub neměl nic z toho, co Alžběta oceňovala: ani vlastní byt, ani bohaté rodiče, ani dědictví. Byl to obyčejný úředník, ale s ambicemi. A ambice, jak tchýně říkala, se nedají osahat. Anička dlouho oddalovala jejich seznámení, ale když Jakub začal mluvit o svatbě, nezbylo než to risknout.
„Jákušku, moje máma je… zvláštní,“ začala Anička. „Hodně šetrná.“
„To je přece dobře,“ pokrčil rameny.
„Ne, nechápeš. Ona je… lakomá, jak jen může být! Bude počítat každý tvůj sousto. Buď připravený to snést. Po svatbě si pronajmeme byt, ať si máma šetří dál.“
„Nesmysl!“ usmál se Jakub. „Zvládneme to. Víš co? Bude lepší žít s ní. Na vlastní byt nenaspoříme, a u mých je jako v úle. Rozhodni se!“
Anička se zamyslela: „Jakub vůbec netuší, co máma dokáže. Ale můžeme to zkusit. Kdyby to nešlo, odstěhujeme se.“
„Dobrá, riskneme to,“ rozhodla se. „Ale když to bude nesnesitelné, řekni hned.“
„Podceňuješ mě,“ mrknul na ni Jakub.
Svatba byla skromná, což Alžbětu potěšilo.
„Správně, nač utrácet zbytečně!“ pochválila.
Když zjistila, že mladí budou bydlet s ní, mírně se zamračila, ale našla v tom logiku.
„Dobrá, bydlete tu, šetřete si na byt. Ale moje pravidla zůstanou!“ prohlásila.
„A nemusejí se měnit!“ vmísil se Jakub. „Vy, paní Vávrová, jste úžasná! Mladí dneska neumí šetřit, a pak si stěžují. Jsem na vaší straně!“
Tchýně zčervenala potěšením.
„Takový zeť! Chudý, ale chytrý. S tímhle přístupem něco dokáže!“ pomyslela si.
Jakub si její důvěru rychle získal, když navrhl:
„Nechte, ať nakupuju jídlo a drogerii pro všechny. Vím, kde je to nejlevnější. Budeme šetřit s rozumem!“
„Jákušku, ty jsi poklad!“ dojala se Alžběta.
Anička poslouchala s údivem a Jakub na ni mrkl.
Brzy se skříně prohýbaly pod zásobami. Jakub dodržel slovo a Alžběta se radovala jako dítě. Ale ne na dlouho.
„Ne, ne, takhle ne!“ Jakub vzal tchýni odměrku s práškem. Polovinu vrátil zpět do krabice. „Tohle stačí!“
Alžběta nejistě pohlédla na prášek.
„Jákušku, to je málo, nevypere se to…“
„Všechno se to vypere! Když to pění, je to čisté!“ prohlásil Jakub.
Alžběta se podivila, ale pomyslela si: „Možná má pravdu?“
Později se zeptal Aničky:
„Co tvoje mámaJakub se tajně usmál, když viděl, jak Alžběta konečně pochopila, že štěstí nelze nashromáždit v pytlích a krabicích.