Tajemný pytel: drama proměny hodnot
V přístavním městečku Borová, kde ranní mlha usedá na střechách a vůně jehličí se mísí se slaným vzduchem, Jakub sotva dopravil obrovský bílý pytel ke dveřím domu a vyčerpaně si odfrkl.
„To je ale náklad!“ zamumlal a znovu pohlédl na svůj náklad.
Setřel si pot z čela a vyťukal kód na domácím telefonu.
„Jakušku, to jsi ty?“ ozval se hlas tchýně, a Jakub začal s pytlem tahat k výtahu.
Když náklad dopravil přímo do kuchyně, postavil ho ke stolu.
„Jakube, co to je?!“ zvolala se zděšením Ludmila Františka a nedůvěřivě se podívala na svého zetě.
Jakub se mazaně usmál.
„Teď uvidíte!“ řekl a začal z pytle vyndávat obsah na stůl.
„Bože, Jakube, proč tolik?!“ vydechla tchýně, její oči se rozšířily úžasem.
Předtím, než poznala Jakuba, považovala Ludmila Františka sama sebe za vzor spořivosti. Její dcera Jitka si to také myslela, ale trpěla kvůli tomu.
„Jitko, vrať ten prášek zpátky!“ velebila Ludmila Františka v obchodě. „Vezmi ten vedle, je o polovinu levnější! Můžeš si ho vzít i do zásoby!“
„Mami, ale je horší…“ namítala Jitka.
„Vůbec není horší, jen není tak profláknutý! Prášek je všude prášek! Proč jsi tak naivní?“
Jitka si podrážděně povzdechla o tom, jak šetrný platí dvakrát, ale nakonec vzala matčinu volbu.
S pracím práškem se ještě smířila, ale s oblečením to bylo horší.
„Mami, podívej, sluší mi to?“ ukazovala Jitka novou sukni.
„Už zase nová? Kolik stála?“ zamračila se Ludmila Františka.
„Ale co na tom záleží!“ rozzlobila se Jitka. „Už jsem si snad sto let nic nekoupila! Hlavně že mi to sluší!“
„A od ceny se to odvíjí!“ zkřížila tchýně ruce a upřeně na dceru zírala.
Jitka řekla cenu, věděla, co přijde.
„No to mě podrž! Za kus látky tolik?!“ rozhořčila se matka.
„Mami, nech toho! Za tyhle peníze dneska nic nekoupíš! Chci vypadat dobře, vždyť všechno nosím do roztrhání!“ snažila se Jitka bránit.
„Dobře můžeš vypadat i levněji!“ odsekla Ludmila Františka.
Všechny argumenty o kvalitě látky a dokonalém střihu byly marné.
„Mami, proč jsi taková lakota? Vždyť nejsme chudí!“ nevydržela Jitka.
„A právě proto nejsme chudí, že umím šetřit a dělat zásoby! Ty jsi po otci – utrátařka!“ odpověděla matka.
Jitka ztichla a vzpomněla si, jak se rodiče rozvedli. Hádky, dělení majetku, spory o výživné – to vše udělalo z šetrné Ludmily Františky pravou lakomkyni.
Za studií Jitka nikdy nikoho domů nezvala. Matka vnímala hosty jako zbytečné výdaje.
„Nechápu tyhle sešlosti!“ bručela. „Sejdou se, jedí, pijí, kecají, a pak musí hospodyně mýt nádobí a plnit lednici!“
Jitka se snažila vysvětlovat, ale pak mávla rukou – matka neposlouchala. Po škole začala pracovat a potkala Jakuba.
„Mámě se nebude líbit,“ hned věděla Jitka.
Jakub neměl nic z toho, co Ludmila Františka oceňovala: ani byt, ani bohaté rodiče, ani dědictví. Byl to obyčejný úředník, ale s ambicemi. A ambice, jak tvrdila tchýně, se přece nedají osahat. Jitka seznámení oddalovala, ale Jakub začal mluvit o svatbě, a tak nezbylo než do toho jít.
„Jakube, máma je… jiná,“ začala Jitka. „Hodně spořivá.“
„To je dobře,“ pokrčil rameny.
„Ne, nechápeš. Ona je… skrblicka, jakou svět neviděl! Bude počítat každý tvůj sousto u stolu. Buď připravený ji snášet. Po svatbě si pronajmeme byt, a ať si máma šetří dál.“
„Nesmysl!“ usmál se Jakub. „Zvládneme to. Víš co, je lepší žít s ní. Na vlastní bydlení nenašetříme, a u mých je jako v úle. Rozhodni!“
Jitka se zamyslela: „Jakub netuší, co máma dokáže. Ale můžeme to zkusit. Pokud to nepůjde, odejdeme.“
„Dobrá, zkusíme to,“ rozhodla se. „Ale když to bude nesnesitelné, řekni hned.“
„Podceňuješ mě,“ mrkl Jakub.
Svatba byla skromná, což potěšilo Ludmilu Františku.
„Správně, nemá cenu plýtvat penězi!“ pochválila.
Když zjistila, že mladí budou bydlet s ní, trochu se zamračila, ale našla v tom smysl.
„Dobře, bydlete tu, šetřte na byt. Ale moje pravidla se nezmění!“ prohlásila.
„A nemusí!“ vmísil se Jakub. „Vy, Ludmilo Františko, jste skvělá! Mládež dnes neumí šetřit, a pak nadává. Jsem na vaší straně!“
Tchýně zčervenala blahem.
„To je zeť! Chudý, ale chytrý. S takovým přístupem to dotáhne daleko!“ pomyslela si.
Jakub si rychle získal její důvěru, když navrhl:
„Půjdu nakupovat jídlo a drogerii pro celou rodinu. Vím, kde je levněji. Budeme šetřit chytře!“
„Jakušku, ty jsi poklad!“ dojala se tchýně.
Jitka poslouchala s údivem a Jakub na ni mrkl.
Brzy byly skříně přeplněné zásobami. Jakub dostál slovu a Ludmila Františka se radovala jako dítě. Ale ne na dlouho.
„Ne, ne, takhle ne!“ Jakub tchýni vzal odměrku s práškem. Polovinu vrátil zpět a podal jí ji. „Tohle stačí!“
Tchýně zmateně zírala na prášek.
„Jakube, to je málo, nevypere se…“
„Vypere! Když mýdlo pění, je to čisté!“ prohlásil Jakub.
Ludmila Františka byla překvapená, ale pomyslela si: „Možná má pravdu?“
Pozd„Možná už opravdu šetřím až moc,“ pomyslela si Ludmila Františka a poprvé v životě cítila, jak ji svírá strach z toho, že si nikdy neužije život.