Tajemný pytel: drama přehodnocení
V přímořském městečku Borová, kde ranní mlha usedá na střechy a vůně jehličí se mísí se slaným vzduchem, Jakub s námahou dopravil obrovský bílý pytel ke dveřím a unaveně si oddechl.
„To je ale náklad!“ zamumlal a pohlédl na svou zátěž.
Setřel pot z čela a vytočil kód na domofonu.
„Jeníčku, jsi to ty?“ ozval se hlas tchýně, a Jakub se vydal s pytlem k výtahu.
Přitáhl náklad přímo do kuchyně a postavil ho u stolu.
„Jakube, co to máš?!“ zvolala Ludmila Vávrová a podezíravě pohlédla na zetě.
Jakub se lstivě usmál.
„Hned uvidíte!“ řekl a začal vyndavat obsah pytle na stůl.
„Bože, Jeníku, proč tolik?!“ vydechla tchýně s očima navrch hlavy.
Předtím, než poznala Jakuba, považovala se Ludmila za vzor spořivosti. Její dcera Terezka si to také myslela, ale trpěla tím.
„Terezko, vrať ten prášek zpátky!“ velel Ludmila v obchodě. „Vezmi ten vedle, stojí polovinu! Můžeš si ho vzít i do zásoby!“
„Mami, ale ten je horší…“ namítala Terezka.
„Není horší, jen není tak známý! Prášek je prostě prášek! Proč jsi tak naivní?“
Terezka zabručela něco o lakomci, který platí dvakrát, ale prášek vrátila a vzala si matčinu volbu.
S pracím prostředkem se smířila, ale s oblečením to bylo horší.
„Mami, líbí se mi to?“ ukázala Terezka novou sukni.
„Už zase novou? Kolik to stálo?“ zamračila se Ludmila.
„To je přece jedno!“ rozčílila se Terezka. „Už sto let jsem si nic nekoupila! Hlavně, že mi to sluší!“
„Cena na tom záleží!“ zkřížila matka ruce a upřela na ni pohled.
Terezka řekla částku, věděla, co přijde.
„Cože?! Kus látky tolik nestojí!“ rozhořčila se Ludmila.
„Mami, dost! Za tyhle peníze dnes nic nekoupíš! Chci vypadat hezky, vždyť všechno nosím, dokud se nerozpadne!“ bránila se Terezka.
„Hezky můžeš vypadat i levně!“ odsekla Ludmila.
Všechny argumenty o kvalitě látky a střihu byly marné.
„Mami, proč jsi tak lakomá? Vždyť nejsme chudí!“ vybuchla Terezka.
„A právě proto, že nejsme chudí! Umím šetřit a dělat zásoby! Ale ty jsi po otci – utráta!“ odpověděla matka.
Terezka zmlkla a vzpomněla si, jak se rodiče rozvedli. Hádky, dělení majetku, spory o výživné – to vše udělalo z Ludmily skutečnou lakomku.
Na kolejích Terezka nikoho nezvala domů. Matka vnímala hosty jako zbytečné výdaje.
„Nechápu tyhle návštěvy!“ bručela. „Sejdou se, jedí, pijí, kecají, a pak musíš mýt nádobí a plnit ledničku!“
Terezka se snažila vysvětlovat, ale nakonec mávla rukou – matka neposlouchala. Po škole si našla práci a potkala Jakuba.
„Mamce se líbit nebude,“ hned věděla Terezka.
Jakub neměl nic z toho, co Ludmila cenila: ani byt, ani bohaté rodiče, ani dědictví. Byl jen obyčejný úředník, ale s ambicemi. A ambice, jak tchýně říkala, se nedají osahat. Terezka stále odkládala jejich setkání, ale Jakub začal mluvit o svatbě, a tak musela svolit.
„Jeníku, máma je… zvláštní,“ začala Terezka. „Je velmi šetrná.“
„To je přece dobře,“ pokrčil rameny.
„Ne, nerozumíš. Ona je… lakomá, jakou svět neviděl! Bude počítat každý tvůj sousto. Buď připravený to vydržet. Po svatbě si pronajmeme byt, ať si máma šetří dál.“
„Nesmysl!“ usmál se Jakub. „Zvládneme to. A víš co? Lepší bude žít s ní. Na vlastní byt stejně nenaspoříme, a u mých je jako v úle. Rozhodni se!“
Terezka se zamyslela: „Jeník netuší, co máma dělá. Ale můžeme to zkusit. Když to nepůjde, půjdeme pryč.“
„Dobrá, riskneme to,“ rozhodla se. „Ale když to bude nesnesitelné, řekni hned.“
„Podceňuješ mě,“ mrkl Jakub.
Svatba byla skromná, což Ludmilu potěšilo.
„Správně, není důvod utrácet!“ schválila.
Když zjistila, že mladí budou bydlet s ní, mírně se zamračila, ale viděla v tom smysl.
„Dobrá, bydlete tady, spořte si na byt. Ale moje pravidla se nezmění!“ prohlásila.
„A nemusejí!“ vmísil se Jakub. „Vy, Ludmilo, jste úžasná! Mládež neumí šetřit, a pak si stěžuje. Jsem na vaší straně!“
Tchýně zčervenala radostí.
„Jaký zeť! Chudý, ale chytrý. S tímhle přístupem něco dokáže!“ pomyslela si.
Jakub brzy získal její důvěru, když navrhl:
„Budu nakupovat jídlo a drogerii pro nás všechny. Vím, kde je to levnější. Budeme šetřit chytře!“
„Jeníčku, ty jsi poklad!“ dojala se tchýně.
Terezka poslouchala v údivu, zatímco Jakub na ni mrkl.
Brzy byly skříně narvané zásobami. Jakub splnil slib, a Ludmila se radovala jako dítě. Ale ne na dlouho.
„Ne-ne, takhle to nepůjde!“ Jakub vzal tchýni odměrku s práškem. Navrátil polovinu zpět do krabice. „Tohle stačí!“
Ludmila zmateně pohlédla na prášek.
„Jeníku, to je málo, nevypere to…“
„Vyper„Jestli to pění, už je to čisté!“ rozhodně prohlásil Jakub a tchýně poprvé v životě pocítila, že její šetrnost má možná své hranice.