Tajemný návštěvník v zahradě

Dobré zprávy

Záhadný host v zahradě

Libuše se probudila od pronikavého křiku sousedova kohouta. „Zase on!“ pomyslela si s podrážděním. Pták utichl, ale spánek už byl pryč, zanechávajíc jen neurčitý pocit úzkosti. Libuše se převalovala na staré vrzající posteli, cítila vlhkost prostěradel a lehký hlad. Ranní světlo, pronikající bledými záclonami, jí pálilo do očí a znásobovalo její rozmrzelost.

Nerada vstala, chvějíc se zimou. Umyvat se ledovou vodou ze studny si už zvykla, ale mýt nádobí ve studené vodě pro ni zůstávalo utrpením. Dům její tety Jarmily, kde pobývala, neměl teplou vodu. Starý, časem ošuntělý, ale důvěrně známý dům uchovával vzpomínky na dětství jejího otce a tety. Postavil ho ještě děda a každé vrzající prkno tu dýchalo historií.

Po smrti dědečka a babičky zůstala Jarmila v domě sama. Její dcera odjela do zahraničí, syn studoval na univerzitě v Praze. Libuše, která chtěla tetě dělat společnost a sama se ponořit do nostalgie, přijela na vesnici druhý týden dovolené. „Mně to udělá radost, tetě nebude smutno, a aspoň nějaká pomoc,“ přemýšlela, když balila kufr.

Hospodářství nevyžadovalo velké úsilí. Před pěti lety její otec, Jan, vyměnil starou pec za plynový kotel a usnadnil tak život. Ale Libuše stejně postrádala časy, kdy dům zahřívala živá pec a ve vzduchu se vznášela vůně dřeva. Práce na zahradě nebyla náročná: zalévání, pletí – to vše dělala s nečekaným nadšením, jako by se vracela k zapomenutému rytmu života.

Den předtím odjela teta do sousední vesnice na tři dny – snad na pohřeb, snad na oslavu, Libuše se nedopátrala. Jarmila jí řekla, ať „dohlédne na dům“, ale co to přesně znamenalo, si Libuše představovala jen matně. Hospodářská zvířata už neměli, mléko a smetanu teta kupovala od sousedů. Zahrada? Na tu si už zvykla. Takže dnešek mohl patřit jí – procházkám, četbě, tichu.

Libuše vyšla do zahrady, utrhla zralé jablko a s úsměvem vdechla čerstvý ranní vzduch. Dovolená na vesnici byla jiná. Loni se vyhřívala u moře, předloni cestovala po cizině, ale tenhle starý dům v maličké vesnici u Českého Krumlova byl výjimečný, rodný. Lehký vánek přinesl zvláštní zvuk, jako šelest nebo sténání, který prolomil ptačí zpěv.

Libuše zpozorněla a vydala se za ním. Nahlédla za skleník – nikdo. Obšla zahradu – ticho. Jen sousedův zrzavý kocour seskočil z plotu a zmizel v trávě. U plotu byl zvuk hlasitější. Libuše váhala: vyjít ven v domácím oblečení? Mávnutím ruky se vydala černým vchodem, prodírajíc se kopřivami. Zahrada byla plná jabloní a hrušní, za nimi se táhly keře třešní a rakytníku, kolem domu kvetly maliny a rybíz.

V hustém porostu zimolezu, propleteného s liliemi, Libuše ztuhla. Ve vysoké trávě ležel mladý muž. Srdce jí poskočilo hrůzou.

„Hej…“ Klekla si a opatrně se dotkla jeho ramene. „Hej, jsi při vědomí?“

Přetočila ho na záda. Muž těžce dýchal, tvář měl bledou. Libuše se vrhla zpět do domu, nabrala vědro ledové vody a vrátila se. Postříkala mu obličej, namočila ručník a přiložila mu ho na čelo. Cizinec slabě otevřel oči.

„Vodu…“ zachraptěl.

Libuše mu pomohla posadit se a opřít se o plot, pak ho napojila.

„Potřebuješ doktora,“ prohlásila rozhodně. „Co se stalo?“

„Nevšímej si, jen jsem se pohádal s kámošem,“ zamračil se. „Doktor není potřeba, jen mi pomoz vstát.“

Libuše ho podpírajíc pod paží zavedla do domu. Tam se zhroutil na její postel a okamžitě usnul.

„To je něco,“ zašeptala Libuše. „No, dobře, stává se.“

Začala vařit oběd, přitom pokukujíc po spícím hostu. Když se probudil, jeho bílá košile už visela na šňůře natažené přes kuchyň a vedle ležela trapně žlutá tričkař – očividně pro něj. Muž si ji oblékl a posadil se, mnouc si spánky.

„Díky,“ zabručel.

„Za málo,“ odvětila Libuše, přešla na tykání. „Dáš si jíst?“

„Jo,“ vydechl a pomalu vstal ke stolu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se, stavějíc před něj talíř.

„Jakub,“ odpověděl, upíraje pohled na jídlo.

„Libuše,“ představila se a přisunula mu vidličku.

„Libuše,“ zamyšleně opakoval. „Děkuju ti.“

Po čaji mu zrůžověly tváře a s chutí se pustil do bramboráků, které Libuše připravila. Sledovala ho s dojetím, ráda, že se mu daří lépe.

„Chutná?“ Uklidila talíř do dřezu a v duchu vzdychla: zase ohřívat vodu na mytí. „Tak mi pověz, co se stalo.“

„Proč?“ zamračil se Jakub.

Libuše se na něj podívala shora dolů:

„Protože chci vědět, kdo a proč se válí v mých liliích,“ řekla s lehkým úsměvem, ale hned se zas vážně zatvářila. „Povídej.“

„Nic zvláštního,“ mávl rukou. „Jen jsem se pohádal s kamarádem, toť vše.“

Libuše pozvedla obočí.

„Opili jsme se, pohádali,“ dodal Jakub, kradmo na ni pohlédl. „Staré křivdy, závist, takové věci.“

„Kvůli čemu?“ zeptala se soucitně.

„Kvůli všemu a ničemu,“ vyhnul se odpovědi. „Závist, jak říkám.“

Libuše přivřela oči:

„To je velmi poučné, díky. Dobře, nechceš – nemusíš. Ale na tvém místě bych zašla k doktorovi. Mohu jít s tebou.“

Podívala se na něj s mateřskou péčí. Jakub vypadal o pět let mladší než onaLibuše cítila, že tohle setkání změní oba jejich životy.

Rate article
Add a comment