Dnes ráno mě probudil pronikavý křik sousedova kohouta. „Už zase,“ pomyslela jsem si s podrážděním. Kohout utichl, ale sen byl pryč a zůstal jen neurčitý pocit úzkosti. Převalovala jsem se na staré vrzající posteli, cítila jsem vlhkost prostěradla a lehký hlad. Ranní světlo, které pronikalo vybledlými závěsy, mi pálilo do očí a zvyšovalo moji mrzutost.
Nerada jsem vstala a zimomřivě se zachvěla. Umyjte se ledovou vodou ze studny jsem si už zvykla, ale mýt nádobí ve studené vodě bylo stále utrpení. Dům tety Ludmily, kde jsem pobývala, neměl teplou vodu. Starý, časem ošoupaný, ale milý dům skrýval vzpomínky na dětství mého otce a tety. Postavil ho ještě děda a každé vrzající prkno tu dýchalo historií.
Po smrti dědy a babičky zůstala Ludmila v domě sama. Její dcera odjela do zahraničí, syn studoval na univerzitě v Praze. Já jsem se rozhodla tetě zpříjemnit čas a sama se ponořit do nostalgie, a tak jsem přijela na vesnici druhý týden dovolené. „Je to příjemné pro mě, tetě nebude smutno, a aspoň nějaká pomoc,“ říkala jsem si, když jsem balila kufr.
Hospodářství nevyžadovalo velké úsilí. Před pěti lety můj otec, Václav, vyměnil starou kamna za plynový kotel, což usnadnilo život. Přesto jsem toužila po časech, kdy dům vytápěla živá kamna a vzduch byl plný vůně dřeva. Práce na zahradě byla nenáročná: zalévání, pletí – všechno jsem dělala s nečekaným nadšením, jako bych se vracela k zapomenutému rytmu života.
Včera odjela teta na tři dny do sousední vesnice – snad na pohřeb, snad na oslavu, nevšímala jsem si. Ludmila řekla, abych „dávala na dům pozor“, ale co to přesně znamenalo, jsem si představovala jen matně. Hospodářská zvířata už nebyly, mléko a smetanu teta kupovala od sousedů. Zahradu? To už bylo zvykem. Takže jsem měla den pro sebe – procházky, čtení, ticho.
Vyšla jsem do zahrady, utrhla zralé jablko a s úsměvem vdechla svěží ranní vzduch. Dovolená na vsi byla neobvyklá. Loni jsem se vyhřívala u moře, před dvěma lety cestovala do zahraničí, ale tenhle starý dům v maličké vesničce u Tábora byl výjimečný, rodný. Lehký vánek přinesl podivný zvuk, něco jako šustění nebo sténání, které se prodralo zpěvem ptáků.
Zpozorněla jsem a vydala se za zvukem. Nahlédla jsem za skleník – nikdo. Obešla zahradu – ticho. Jen sousedův ryšavý kocour seskočil z plotu a zmizel v trávě. U plotu se zvuk ozýval hlasitěji. Váhala jsem: vyjít ven v domácím oblečení? Mávla jsem rukou a vyrazila černým východem, prodírala se kopřivami. Zahrada zářila jabloněmi a hrušněmi, za nimi se táhly keře třešní a rakytníku, podél domu kvetly maliny a rybíz.
V houštině zimolezu, propleteného s liliemi, jsem ztuhla. V vysoké trávě ležel mladý muž. Srdce mi poskočilo hrůzou.
„Hej…“ Klekla jsem si a opatrně se dotkla jeho ramene. „Hej, žiješ?“
Převalila jsem ho na záda. Muž dýchal těžce, tvář měl bledou. Vrhla jsem se zpět do domu, nabrala kbelík ledové vody a vrátila se. Postříkala ho do obličeje, namočila ručník a přiložila mu na čelo. Neznámý slabě otevřel oči.
„Vodu…,“ zachraptěl.
Pomohla jsem mu sednout, opřela ho o plot a dala mu napít.
„Potřebuješ doktora,“ řekla jsem rozhodně. „Co se stalo?“
„Nic vážného, pohádal jsem se s kamarádem,“ zamračil se. „Doktor nepotřebuju, jen mi pomoz vstát.“
Podpírala jsem ho a vedla do domu. Tam se zhroutil na mou postel a okamžitě usnul.
„No to je něco,“ zamumlala jsem si. „No dobře, stává se.“
Začala jsem vařit oběd a občas pohlédla na spícího hosta. Když se probudil, jeho bílá košile už visela na šňůře natažené přes kuchyni a vedle ležela prapodivná žlutá tričkař – jasně pro něj. Muž si ji oblékl a posadil se, třel si spánky.
„Díky,“ zamumlal.
„Nemáš zač,“ odpověděla jsem a přešla na tykání. „Chceš jíst?“
„Jo,“ vydechl a pomalu vstal, usedl ke stolu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, přistrčila mu talíř.
„Jakub,“ odpověděl a upřel pohled na jídlo.
„Josefa,“ představila jsem se a podala mu příbor.
„Josefa,“ zamyšleně opakoval. „Děkuju ti.“
Po čaji se mu tváře zbarvily do růžova a s chutí se pustil do placek, které jsem připravila. Sledovala jsem ho s dojetím, radovala se, že mu je lépe.
„Máš dost?“ Odnesla jsem talíř k dřezu a v duchu si povzdechla: zase ohřívat vodu na mytí. „A teď mi řekni, co se stalo.“
„Proč?“ zamračil se Jakub.
Podívala jsem se na něj svrchu:
„Protože chci vědět, kdo a proč leží v mých liliích,“ řekla jsem s lehkým úsměvem, ale hned vážně. „Pověz, co se stalo.“
„Nic zvláštního,“ mávl rukou. „Pohádal jsem se s kamarádem, toť vše.“
Pozvedla jsem obočí.
„Opili jsme se, pohádali,“ dodal Jakub a kradmo na mě pohlédl. „Staré křivdy, závist, takové věci.“
„Kvůli čemu aspoň?“ zeptala jsem se soucitně.
„Kvůli všemu a ničemu,“ vyhnul se odpovědi. „Závist, jak říkám.“
Oči jsem přivřela:
„Velmi poučné, díky. Dobře, nechceš – nemusíš. Ale na tvém místě bych zašel k doktorovi. Můžu jít s tebou.“
Podívala jsem se na něj s mateřskou péčí. Jakub vypadal o pět let mladší než já, asi student. I když ne školák, ale divný případ…
S těmito myšlenkami jsem ho vzala pod svá křídla. Do nemocnice jít odmítl, chtěl odejít, ale přemluvila jsem ho, aby zůstal do večera. „T„Teta Ludmila se vrátí v pondělí, do té doby ho tu můžu nechat,“ rozhodla jsem se.
