V malém městečku Blatná, kde se západy slunce odrážejí v hladině rybníka a staré dřevěné domy uchovávají teplo dávných časů, se Alžběta Nováková vrátila z obchodu s těžkými taškami plnými nákupu. K obědnímu dezertu koupila obrovský meloun a těšila se, jak syn potěší. Když postavila tašky v předsíni, zaposlouchala se. Ze synova pokoje se ozývaly tlumené hlasy, jako by si někdo potichu povídal. Alžbětě srdce poskočilo. Vkročila do pokoje a zůstala stát, nevěříc vlastním očím. Její syn si hrál s dřevěnými figurkami s neznámým mužem. Oba zaujatě přestavovali hračky, usmívali se a mluvili tak tiše, jako by se báli ten okamžik vyrušit. Alžběta se na hosta zadívala a vydechla překvapením.
„A co ty pořád sedíš doma, Vojto?“ reptala často na syna. „Takto prosedíš celý život sám! Podívej se na Honzu, tvého bývalého kamaráda. Vyučil se automechanikem, pracuje, všechno má v pořádku. Oženil se, narodil se mu syn, přístavek si postavil. S manželkou se sice rozešli – povahy si nesedly, to se stává. Ale Honza se nenechal odradit: potkal jinou, s dítětem, pak spolu měli ještě vlastní. A syna z prvního manželství vozí v létě k babičce. Všichni jsou spokojení, dokonce i bývalá – ta se také znovu vdala. A sousedka teta Marie je úplně nadšená: tři vnoučata, dům plný dětského smíchu, život bublá! Honza s novou ženou, Katkou, všechno zvládají a teta Marie je vždy po ruce. Všem se to podařilo, a ty pořád sedíš!“
„U nás je ticho,“ pokračovala Alžběta, vrtě hlavou. „Do koho jsi to takový, moje trápení? Až nás s otcem nebude, zůstaneš sám a nebudeš mít komu slovo říct! Vypni už ten ponk, když s tebou matka mluví!“
Vojta vypnul soustruh, zvedl oči od práce:
„Všechno je v pořádku, mami, mám naléhavou zakázku.“
„No jistě, Vojto,“ povzdechla si matka. „Nic se nezmění. Dvaatřicet let doma sedíš a budeš sedět. Nijak tě nehnu. A otec tě ještě podporuje, pořád jen mlčí a mlčí. Ach, synku, tvůj otec je tichý, ale ty jsi ještě tišší!“
Alžběta vyšla z kůlny, kde měl Vojta dílnu.
Vojta sotva dokončil devátou třídu místní školy. Učil se dobře, ale do školy chodit neměl rád. Vadilo mu, že tam všichni křičí, běhají a ruší ho v přemýšlení. Po škole prohlásil: dál se učit nebudu, mám své oblíbené řemeslo, to mi na celý život stačí. Dřevo už uměl dobře opracovávat. Otec celý život pracoval jako truhlář v místní továrně a syna k řemeslu přivedl. Vojta byl ještě větší tichoun než otec. Miloval práci se dřevem o samotě, neustále o něčem přemýšlel.
Matka se bála: není s chlapcem něco v nepořádku? Na zábavy nechodí, po děvčatech se neohlíží, pořád sám a sám. Jsou moc hlučné, říká, nudné. Mně je takhle dobře. Vojta si však vydělával slušně. V kůlně si zařídil dílnu, celé dny něco vyráběl: tu dřevěné hračky, tu drobný nábytek. Židli udělal – užasná! Zakázky měl naplánované na půl roku dopředu, jezdili za ním i z města. A matka pořád trnula: Vojtovi je přes třicet a pořád sám! Ženit se nechce, děti nechce. Na kamarády se díval – takový život se mu nelíbil.
Teď dostal Vojta naléhavou zakázku – psací stůl s židlí pro chlapce. S objednavatelem vše domluvil přes internet, prosili o rychlost. Vojta se snažil, aby všechno vyšlo přesně, aby práce měla smysl. Z práce, myslel si, má být radost.
Za týden byl stůl hotov: deska a židle s nastavitelnými prvky, aby se daly přizpůsobit výšce a sklonu. Objednavatel napsal, že chlapec, pro kterého je stůl, má zdravotní omezení a učí se doma. Prosili Vojtu, aby zásilku osobně přivezl, aby mohl na místě doladit detaily. Sami přijet nemohli. Vojta nechtěl jezdit – obvykle materiál přivážel otec a hotové věci také odvážel. Vojta nerad mluvil s cizími lidmi: byli moc hluční, moc mnoho slov.
Ale objednavatel trval na tom, aby přijel právě mistr, kvůli dítěti. Co zbývalo – Vojta s otcem vyrazili do vzdálené vesnice. Dojeli, vyložili stůl. Naštěstí byl Vojta silný a stůl lehký. Donesl, zaklepal. Otevřela dívka. Vojta nečekal – dopisoval si s někým jménem Jirka, myslel, že je to muž. A tady dívka, a ještě s tak přesnými nákresy!
„Dobrý den, je tady Jirka? Přivezl jsem objednávku,“ řekl Vojta.
„Dobrý den, to jsem já, Jitka, pojďte dál,“ odpověděla tiše, ustoupila ke zdi, aby ho s stolem pustila dovnitř. Měla měkký hlas a teplý úsměv. „Pojďte do tamtoho pokoje, jen prosím nemluvte nahlas. Můj syn, Martínek, má strach z cizích lidí.“
Vojta vešel – chlapec seděl u malého stolku, zjevně nepohodlného, a skládál něco z kostek. Jitka dodala:
„Nedivte se, Martínek je tichý. Pojď, synku, vyzkoušíme nový stůl, který strejda Vojta vyrobil.“
Martínek se nechtěl rušit – Vojta to chápal, sám takový byl. Rychle složil stůl, opatrně přenesl kostky, přesadil chlapce. Vyšli s Jitkou do chodby. Martínek se narovnal, nohy položil na podnožku a pokračoval ve hře. Jitka, všimnouc si Vojtova pohledu, krátce vysvětlila:
„Můj muž chodil za jinou. Martínek má i tak potíže, a on ho ještě vystrašil, když přišel opilý. Lékaři říkají, že to časem přejde. Vyhodila jsem ho, žijeme jen my dva. Za objednávku jsem peníze poslala, děkuji.“
„”Od té doby každý večer před spaním Martínek šeptal Vojtovi své malé tajemství a Vojta, který kdysi nemluvil téměř vůbec, teď nacházel slova právě pro něj.”