Tajuplné ticho Anny Novákové: jak samota otevřela srdce
Anna Nováková se probudila za úsvitu, když první sluneční paprsky slabě pronikaly těžkými mraky nad městečkem Mníšek. V klidu si připravila horký chléb se sýrem a uvařila silný čaj s mátou. Dnes měl být den bez starostí, takže si mohla dopřát trochu odpočinku. Anna zamířila do útulného obýváku, zapnula starou televizi, která vrčela stářím, ale náhle prudký zvonek u dveří přerušil ticho.
„Kdo by to mohl být? Nikoho nečekám,“ zamumlala si pro sebe a šla otevřít. Anna se přiblížila ke dveřím, už se chystala otočit klíčem v zámku, když najednou zaslechla rozhovor za dveřmi. Ztuhla, naslouchala, a to, co uslyšela, jí sevřelo srdce hrůzou.
Anna Nováková učinila těžké rozhodnutí, které jí dalo nesmírnou námahu. Ale nebylo jiné východisko. Unavilo ji lhostejné chování lidí kolem, jejich chlad a nezájem. Několikrát zašla do místního obchodu, nakoupila zásoby potravin, vrátila se domů, zamkla dveře na všech pět zámků a v telefonu zablokovala některá čísla. Až na číslo dcery a nejbližších samozřejmě.
Její dcera Jana žila daleko ve městě a volala jen zřídka. Očividně jí tam bylo líp, no, ať si žije, jak chce. Ostatní se k Anně chovali tak, že by ji nejspíš ani nepostrádali. Obvykle to byla ona, kdo první volal, gratuloval, vyslechl jejich stížnosti a problémy, ale její vlastní život nikoho nezajímal.
Sousedé přicházeli jen pro sůl, mouku nebo něco, co zrovna potřebovali, když byly obchody zavřené nebo když se jim prostě nechtělo ven. Kamarádka volala, aby se pochlubila úspěchy vnoučat nebo vyprávěla o dovolené, aniž by Anně dala šanci promluvit. A sestra Ludmila milovala návštěvy u ní kvůli vonícím koláčům a pečené rybě. S chutí se nacpala a pak slíbila: „Aničko, drahá, mám lahvičku výborného vína a skvělý tvrdý sýr, přivezli mi ho ze zahraničí. Přijď ke mně tento týden, posedíme si, pobavíme se!“
Anna Nováková čekala na konkrétní pozvání, ale Ludmila, jako vždy, zmizela v záplavě svých vlastních starostí. Až do příští chvíle, kdy jí Anna sama nezatelefonovala. S ostatními to bylo podobné. Nikdo si už nepamatoval, kolikrát jim pomohla. Ne, Anna Nováková neočekávala vděčnost. Pomáhala z čistého srdce a nepovažovala to za dluh. Ale přece jen – toužila alespoň po kapce pozornosti, trošce tepla.
Říká se, že nečiň dobro, nepočínej zlo. A přesto hluboko v duši toužila, aby se i na ni někdo obrátil s láskou. Anna Nováková byla zlomená. Měla pocit, že je nikomu nepotřebná. Její zmizení by asi nikdo nezaznamenal. Tím líp – ať padne opona iluzí, ať všem dojde pravda. Není divu, že někteří odcházejí do klášterů nebo do samoty žít jako poustevníci. Ale ona se neztratí!
První den jejího dobrovolného ústraní potvrdil její nejčernější obavy. Nikdo nevolal – ani na telefon, ani nezazvonil u dveří. Anna si dopřála horkou vanu, natřela obličej krémem, připravila si chléb s tlustým plátkem sýra a zabalila se do deky u televize. Venku bylo ošklivo – šedá obloha, studený vítr, takže nelitovala, že zůstala doma. Ale brzy jí po tvářích stékaly slzy. Hlavní hrdinka seriálu, žena v jejím věku, těžce onemocněla a umírala opuštěná, zapomenutá. Nikdo na ni ani nevzpomněl.
Anna Nováková usnula v slzách, zabalená do deky na pohovce, za monotónního mumlání televize.
Tak uběhly dva dny.
Ráno třetího dne slunce konečně prorazilo mraky. Anna se probudila pozdě, ale kupodivu v nečekaně dobré náladě. V telefonu byly dvě zmeškané hovory od dcery – to je divné, neslyšela ji. Zatímco uvažovala, jestli zavolat zpět, Jana ji sama vytočila:
„Mami, ahoj! Proč nebereš? Je všechno v pořádku? Dnes ráno jsem se probudila a nějak mi nebylo dobře, jako by se něco dělo. Pak mi došlo – ty mi už tři dny nevoláš! Mami, nic se nestalo? Jak se máš? Strašně mi chybíš. A víš co? Mám pro tebe novinku! Chtěla jsem ti to říct později, ale neudržím to v sobě. Mami, s Martinem budeme mít dítě! Představ si, brzy budeš babičkou! A ještě Martina překládají za prací sem k nám. Budeme bydlet blízko sebe, jsem tak šťastná! A ty?“
Následující ráno nečekaně někdo zazvonil u dveří. Anna potichu přistoupila, ani se nepodívala přes kukátko – myslela si, že když neotevře, dotyčný odejde. Ale za dveřmi uslyšela hlasy sousedů a mluvili o ní.
„Někdo už naši Aničku pár dní neviděl, třeba odjela někam?“ – to byl hlas paní Věry, sousedky naproti.
„Nevím, nikdy neříkala, že by odjížděla. Možná je nemocná?“ hlas sousedky Jany z vedlejšího bytu zněl ustaraně. „Co když se něco stalo?“
„No tak, zvoň znova, zabuš, třeba zvonek nefunguje. A někdo zná číslo na její dceru?“ ptala se paní Věra. „JanAnna se usmála, když si uvědomila, že někdo přece jen myslí na ni, a rozhodla se nechat dveře dokořán dál.