Ven z mého bytu! řekla maminka
Ven, řekla matka naprosto klidně.
Adéla se ušklíbla a pohodlně se opřela o opěradlo židle byla přesvědčená, že máma mluví na kamarádku.
Ven z mého bytu! Ivana se otočila k dceři.
Lucko, viděla jsi tu fotku? kamarádka doslova vpadla do kuchyně, aniž by si sundala kabát. Adélka rodila! Tři čtyři sta, padesát dva centimetrů.
Celý táta, stejný nošánek. Já už byla po všech obchodech, nakoupila jsem dupačky. Proč jsi taková smutná?
Gratuluji, Ivano. Mám radost za vás, Lucie vstala, aby nalila kamarádce čaj. Posaď se, aspoň odlož ten kabát.
Ale já stejně dlouho nesedím, Ivana jen dosedla na kraj židle. Tolik práce, tolik věcí… Adélka je opravdu šikovná, všechno zvládá sama.
Manžel má zlatý, koupili byt na hypotéku, teď ještě dodělávají rekonstrukci. Jsem na tu svoji holku pyšná. Správně jsem ji vychovala!
Lucie mlčky postavila před kamarádku hrnek. Jo, správně… Kéž by Ivana věděla…
***
Přesně před dvěma lety přišla Adéla, dcerka Ivany, za Lucií bez zavolání. Oči měla napuchlé od pláče, ruce se jí třásly.
Tetičko Lucko, hlavně to neříkej mámě. Prosím! Pokud se to dozví, nedá to jejímu srdci, vzlykala Adéla, v ruce mačkala promočený kapesník.
Adélo, uklidni se. Vyprávěj, co se stalo? Lucie se tehdy opravdu lekla.
Já… v práci… Adéla popotáhla. Jedné kolegyni zmizely z kabelky peníze. Padesát tisíc korun.
Kamerový systém mě zachytil, jak vcházím do kanceláře, když tam nikdo nebyl. Já jsem to nevzala, tetičko Lucko! Slibuju!
Ale řekli mi: buď do zítřka do oběda vrátím padesát tisíc, nebo volají policii.
Tvrdí, že mají svědka, co mě viděl něco schovávat do kabelky.
Je to naschvál, tetičko Lucko! Ale kdo mi uvěří?
Padesát tisíc? Lucie se zamračila. A proč jsi nešla za tátou?
Šla jsem! Adéla se rozplakala ještě víc. Řekl, že si za všechno můžu sama, nedá mi ani korunu, že prý když jsem takový nemehlo, ať se učím u policie.
Ani mě nepustil dovnitř, zůstal za zavřenými dveřmi a jen mi vynadal.
Nemám se už na koho obrátit. Mám ušetřených jen dvacet tisíc, chybí třicet.
A Ivana? Proč jí nic neřekneš? Vždyť je to tvá matka.
Nikdy. Máma by mě zabila. Už teď mě má pořád za ostudu, natož teď, kdyby šlo o krádež…
Vždyť učí na škole, ví to celé město.
Prosím, půjč mi těch třicet tisíc, ano? Přísahám, že ti to budu splácet po dvou, třech tisících týdně. Už jsem si našla jinou práci!
Prosím, tetičko Lucko!
Bylo Lucii líto té holky až do morku kostí. Dvacet let, vždyť je to začátek života, a hned taková špína.
Táta ji odmítl, máma by ji seřvala…
Kdo v životě neudělá chybu? pomyslela si Lucie.
Adéla nepřestávala brečet.
Dobře, řekla Lucie tiše. Peníze mám. Šetřila jsem na zuby, ty ale počkají.
Ale slíbej mi, že je to naposled. Tvojí mámě nic neřeknu, když z toho máš takový strach.
Děkuju! Děkuju, tetičko Lucko! Zachránila jsi mi život! Adéla ji objala kolem krku.
První týden opravdu přinesla dva tisíce. Radovala se, že je vše zažehnané, policie se prý o nic nezajímá, na nové práci dobré.
A pak… pak jen přestala odepisovat na zprávy. Měsíc, dva, tři. Lucie ji občas potkala u Ivany na oslava, ale Adéla byla jako ledová suše pozdravila a to bylo vše.
Lucie ji nechala být. Pomyslela si:
Je mladá, stydí se, proto se vyhýbá.
Rozhodla se, že třicet tisíc není cena za rozbití dlouholetého přátelství s Ivanou. Prostě dluh odepsala a zapomněla.
***
Vnímáš mě vůbec? Ivana mávla rukou před Luciiným obličejem. Nad čím přemýšlíš?
Ale, jen jsem se trochu zamyslela, Lucie zavrtěla hlavou.
Hele, Ivana ztišila hlas. Včera jsem potkala Květu, naši bývalou sousedku. Dělala, že jde náhodou kolem a začala se vyptávat na Adélku, jestli už splatila dluhy, nebo co. Vůbec jsem nechápala, o co jde.
Řekla jsem jí, že Adélka je samostatná, pracuje, stará se o sebe. A Květa se nějak uchechtla a rychle odešla.
Nevíš, že by si od ní Aděla něco půjčovala?
Lucie pocítila zvláštní tlak v žaludku.
Nevím, Ivano. Třeba jen nějaké drobné.
No, musím běžet, musím ještě do lékárny, Ivana se zvedla, políbila Lucii na tvář a spěchala pryč.
Večer Lucie neodolala, našla číslo na Květu a vytočila ji.
Květo, ahoj, tady Lucie. Prý jsi mluvila dneska s Ivanou? Na co ses ptala o těch dluzích?
Na druhém konci hluboký povzdech.
Ach, Lucko… Já myslela, že už to dávno víš. Vždyť jste s nimi nejbližší.
Před dvěma lety ke mně Adéla doběhla, celá uplakaná, v šoku, říkala, že je v práci obvinili z krádeže.
Prý buď vrátí třicet tisíc, nebo jde do vězení. Prosila, ať to máma neví, slzy, hysterie.
Já, husa, jsem jí ty peníze dala. Slíbila, že je za měsíc vrátí. A zmizela
Lucie sevřela telefon v dlani.
Třicet tisíc? zeptala se ještě jednou. Opravdu třicet?
No jasně. Prý přesně tolik jí chybí. Pak mi za půl roku vrátila pětistovku a zase zmizela.
A pak jsem zjistila od Věry z vedlejšího vchodu, že u ní byla Adéla se stejným příběhem.
Věra jí půjčila čtyřicet tisíc.
A ještě paní Dana, jejich bývalá učitelka, té prý dlužila padesát.
Počkej… Lucie si sedla na gauč. Takže si chodila půjčovat se stejnou historkou?
Přesně. Ta holka vytáhla z nás z každé třicet až padesát tisíc. Celý ten příběh o krádeži si vymyslela, hrála na city. My jsme měly rády Ivanu, proto jsme mlčely, nechtěly jsme jí ubližovat.
A Adéla si za ty peníze užívala. Vždyť měsíc poté byly na Instagramu fotky z dovolené v Turecku.
I já jí půjčila třicet tisíc, řekla potichu Lucie.
No a máš to, sykla Květa. Podobných je nás nejmíň pět. To už není chyba z mládí, ale čiré podvodnictví. A Ivana nic netuší. Je na dceru pyšná. A dcera zlodějka!
Lucie položila telefon. Hučelo jí v uších. Nelitovala peněz už se s nimi dávno rozloučila.
Bylo jí zle z toho, jak vypočítavě a chladně dvacetiletá holka oklamala ženy, které ji měly rády.
***
Druhý den šla Lucie k Ivaně. Nechtěla dělat scénu. Chtěla se podívat Adéle do očí.
Zrovna se vrátila z porodnice a než bude dokončena rekonstrukce její hypotéční garsonky, pobývala u mámy.
Jé, tetičko Lucko! Adéla se nuceně usmála, když otevřela dveře. Pojďte dál. Dáte si čaj?
Ivana pobíhala kolem plotny.
Ale, Lucko, posaď se. Proč jsi ani nezavolala?
Lucie si sedla naproti Adéle.
Adélo, začala klidně. Včera jsem mluvila s Květou, Věrou i paní Danou. Společně jsme dali dohromady jakýsi klub pomoci postiženým.
Adéla ztuhla a zbledla, podívala se rychle na matku, která stála zády.
Co to povídáš, Lucko? otočila se Ivana.
Adéla ví moc dobře, o co jde, Lucie nespouštěla oči z dívky. Pamatuješ, Adélko, tu nehezkou věc dva roky zpátky?
Těch třicet tisíc ode mě? Třicet od Květy, čtyřicet od Věry, padesát od paní Dany.
Každá z nás tě zachraňovala před vězením. Každá si myslela, že je jediná, která zná tvé tajemství.
Ivana s konvicí v ruce se zatřásla, voda zasyčela na plotně.
Jakých padesát tisíc? Ivana pomalu položila konvici. Adélo? O čem mluví? Půjčovala sis od mých kamarádek? S paní Danou dokonce?!
Mami… víš…, Adéla začala koktat. Já… skoro všechno… vrátila…
Nic jsi nevrátila, Adélo, Lucie jí skočila do řeči. Přinesla jsi dvě tisícovky, abys mě uklidnila, a pak ses vytratila.
Od každé jsi vytáhla dohromady dvě stě tisíc na vymyšlenou historku. Mlčely jsme, protože nám bylo líto tvé maminky.
Včera mi došlo, že jsme měli litovat hlavně sebe.
Adélo, koukni se na mě. Okamžitě. Okamžitě! Ty jsi vážně tahala peníze z mých kamarádek? Ty jsi vymyslela historku o krádeži jen proto, abys vylákala peníze od těch, co ke mně domů chodí?
Mami! Já jsem ty peníze nutně potřebovala na stěhování! vykřikla Adéla. Vy jste mi stejně nic nedali!
Táta mi nedal ani korunu, a já musela někde začít!
Co je na tom špatného? Ony těch peněz mají dost, nebylo to přece poslední, co jsem vzala!
Lucii se zvedl žaludek. Tak takhle to teda je…
Chápu. Ivano, omlouvám, že jsem ti to teď musela říct, ale nechci být dál součástí téhle lži.
Nechci podporovat tohle chování. Dala nás všechny za blbky!
Ivana stála, opřená rukama o stůl, celá se třásla.
Ven, řekla klidně.
Adéla se ušklíbla, pohodlně se opřela pořád ještě si byla jistá, že máma vyhazuje Lucii.
Ven z mého bytu! Ivana se prudce otočila k dceři. Okamžitě si sbal své věci a vypadni k manželovi. Ať tě tu už nikdy nevidím!
Adéla zbledla:
Mami, já mám přece dítě! Mě nesmíš rozrušovat!
Ty už matku nemáš, Adélo. Matka byla s tou dívkou, kterou jsem považovala za slušnou. Ty jsi zlodějka.
Paní Dana Bože, ta mi volala každý den, ptala se, jak se mám, a nikdy neřekla ani slovo Jak se jí teď podívám do očí?!
Adéla popadla tašku, hodila ručník na zem.
Tak si své peníze strčte někam! křikla. Staré harpyje! Jděte si do háje obě!
Adéla vzala košík s miminkem a prchla z bytu.
Ivana se svezla na židli a zakryla si tvář dlaněmi. Lucii bylo trapně.
Odpusť, Ivano…
Ne, Lucko… To já se omlouvám. Že jsem vychovala takovou mrchu. Opravdu jsem věřila, že se sama vypracovala, a ona Bože, to je hanba
Lucie ji pohladila po rameni a Ivana se rozplakala.
***
Za týden objížděl Adélin manžel, bledý a zhroucený, všechny věřitele a omlouval se s očima sklopenýma. Sliboval, že vše vrátí.
A opravdu začaly chodit platby. Padesát tisíc paní Daně vrátila Ivana.
Lucie si nemyslí, že za něco může. Podvodnice prostě potřebuje trest. Je to tak správně?