Vypadni! Říkám ti: vypadni! Co se tady motáš?! zahřměla paní Vlasta Novotná, když s rachotem pokládala pod rozložitou hruškou velký tác s horkými koláči a odstrčila sousedovic kluka. Mazej odsud! Kdy už tě tvoje máma začne hlídat?! Lenoše!
Hubený jako kůl, Jirka, kterého nikdo neoslovoval jménem (už dávno si zvykli na jeho přezdívku), upíral pohled na přísnou sousedku a šoural se ke svému vchodovým dveřím.
Obrovský dům, rozdělený do několika bytů, byl obydlen jen z části. Ve skutečnosti tam žily dvě a půl rodiny: Dvořákovi, Šimůnkovi a Královi tedy Katka s Jirkou.
Ten poslední, půlku, většinou nikdo moc nebral na vědomí a radši se jim vyhýbali, pokud to nebylo nezbytně nutné. Katka se prostě nepočítala za významnou osobu, takže jí málokdo věnoval pozornost.
Kromě syna neměla Katka nikoho. Žádného manžela, žádné rodiče. Protloukala se, jak dovedla. Ostatní na ni hleděli skrz prsty, ale spíš ji nechávali na pokoji až na to, že tu a tam vyhnali Jirku, kterému neřekli jinak než Kudlanka kvůli jeho dlouhým vyzáblým nohám a rukám a velké hlavě, která se zdála držet na krku hlavně silou vůle.
Kudlanka byl nehezký, bázlivý, ale nesmírně hodný. Nedokázal přejít kolem dítěte, které brečelo, aniž by se ho snažil utěšit. Odměnou mu byla poměrně často rána od některé rozzuřené maminky, která netoužila, aby u jejího potomka postával tenhle Strašák.
Kdo byl Strašák, dlouho Jirka netušil. Až mu máma dala knížku o holčičce Dorotce a došlo mu, proč ho tak přezdívají.
Neurazil se. Naopak! Rozhodl se, že ti, kdo mu tak říkají, četli knížku taky, a tudíž vědí, že Strašák byl chytrý a hodný a dokonce se stal vládcem krásného města.
Katka, když jí syn své závěry sdělil, ho nijak nepřesvědčovala. Rozhodla se, že je lepší, když bude mít lepší mínění o světě, než jaký svět ve skutečnosti je.
Vždyť zloby je kolem víc než dost, a její syn se jí ještě načichá až až. Tak ať si zatím alespoň užije chvilku dětství…
Syna milovala bezmezně. Odpustila jeho otci lehkomyslnost i zradu a přijala svůj osud už v porodnici, kde odbyla porodní asistentku, která cosi prohlašovala, že kluk není v pořádku.
Ale no tak! Můj syn je ten nejkrásnější na světě!
No dobrá… Ale chytrému z něj asi nebude…
To se teprv ukáže! šeptala Katka svému děťátku a plakala.
První dva roky Jirku vláčela po doktorech na každém rohu republiky a vydupala si, aby se mu věnovali pořádně. Jezdila do Prahy, třásla se v rozhrkaných autobusech a držela zabaleného chlapečka, aby mu ani ucho nevyčuhovalo.
Soucitné pohledy ignorovala, a pokud měl někdo dobrou radu, měnila se ve vlčici:
Tak ty svoje dej do děcáku! Ne? Tak ať ti starosti zůstanou, mně je necpěte!
K dvou letům Jirka povyrostl, přibral a vývojově byl málem na nerozeznání od ostatních. Fešákem nebyl. Hlava velká, trochu placatá, ručičky nožičky tenoučké a s vychrtlostí Katka zápasila, jak mohla.
Omezovala se na všem, synovi dala vždycky to nejlepší, co doma vonělo a to se muselo odrazit i na jeho zdraví. Ač vypadal chatrně, s doktory měl už skoro pokoj. Zůstávalo jen žasnout, když křehká jako lesní víla Katka objímala svého Kudlanku.
Takových matek je na světě málo! Dítě málem invalidou, a teď? Koukej na něj! Hrdina! Chytrý jak rádio!
Ano, přesně takový můj kluk je!
Nemluvíme o klukovi! Ale o tobě, Kačenko, ty jsi hotový poklad!
Katka jen pokrčila rameny nevěděla, co je na tom zvláštního.
Co má, podle všech pravidel, dítě dělat? Matka se má starat a pečovat. Tak to má být! Nedělala nic zvláštního.
Když Jirka nastupoval do první třídy, dávno četl sám, zvládal psaní i sčítání jen trochu koktal. Což místy zničilo všechen jeho talent.
Jirko, dost, děkuju! utnula jej vždy učitelka a hned dala přečíst text někomu jinému.
Vzápětí si ve sborovně postěžovala, že je chlapec sice fajn, ale to jeho čtení nebo odpověď u tabule se fakt nedá poslouchat. Naštěstí tam vydržela jen dva roky. Vdala se a zmizela na mateřskou, a jejich třídu dostala na starost paní učitelka Marie Malá.
Marie byla už v letech, ale říz měla stále a děti milovala. Kudlanku prokoukla během chvilky. Promluvila si s Katkou, poslala ji za logopedkou, a Kudlance doporučila, ať úkoly raději píše.
Píšeš nádherně, víš to? Číst tvoje odpovědi je radost!
Jirka byl šťastný jako blecha, a paní Malá čítávala jeho odpovědi nahlas, pečlivě vždy zmínila, jak výjimečného žáka má.
Katka měla chuť jí líbat ruce paní učitelka ji hned vrátila na zem:
Co blázníte, ženská? To je přece moje práce. Máte skvělého kluka, uvidíte, bude to dobré!
Do školy Jirka běhal poskakem a sousedům tím rozveseloval den.
Hele ho, Kudlanka už skáče! Znamená to, že je čas na střídání! No jo, příroda se někdy umí předvést, proč jí tenhle mrňous zůstal, to nechápu…
Co si o nich myslí, Katka věděla. Ale hádat se nechtěla byla přesvědčená, že pokud srdce a duši člověku nenadělil sám Pánbůh, po dobrém se to napravit nedá.
Takže svůj čas raději věnovala úpravě bytu nebo sázení další růže před vchodem.
Velký dvorek, s květinovými záhony pod každým oknem a malým sadkem vzadu, nikdo nikdy nevyděloval. Každému stačilo nepsané pravidlo: plácek před dveřmi patří tomu bytu, ke kterému schody vedou.
Plácek u Kačky byl nejhezčí. Rozkvétaly tam růže, bujel obrovský šeřík a schody Katka vydláždila střepy z mozaikové dlaždice, kterou vyžebrala v domě kultury. Dělali tam rekonstrukci, kupu pokáleného stavebního materiálu chtěli vyvézt Katka v tom uviděla poklad, co se na slunci třpytil jak korunovační klenoty.
Dejte mi to! vtrhla do kanceláře ředitele.
Co jako? nechápal ředitel.
Ty dlaždice! Ty střepy!
Ředitel se smál, ale povolil. Katka zařídila kolečko u sousedů a vybírala celý večer správné kousky na svůj plán.
A pak hrdě tlačila kolečko skrze celé městečko, v němž trůnil pyšný Kudlanka.
Co to ta ženská zase dělá s tím harampádím? divení sousedi.
Za pár týdnů oněměli úžasem: Katka stvořila z odpadků skutečný skvost… Nikdy nebyla v galerii, neviděla Michelangelova díla ani žádné chrámy v Benátkách.
Ale vkus jí nikdy nechyběl schody pokryté mozaikou se staly turistickou atrakcí města.
No to je teda bomba…
Katka se divům nesmála. Co jí do toho, co si kdo myslí? Nejhezčí slova padla od Jirky:
Maminko, to je ale nádhera…
Jirka seděl na schodečku a prstem objížděl střepy, skládající složitý vzor, a byl nadšený. Katka zase brečela radostí.
Protože syn byl šťastný…
A mnoho šťastných zážitků v jeho životě nebylo. Pochvala učitelky, nebo když maminka něco dobrého uvařila a hladila ho, šeptajíc, jaký je šikula… To bylo všechno.
Kamarádů Kudlanka moc neměl s kluky nikdy neudržel tempo, čtení měl radši než fotbal, a holčičky k němu nikdy nepustili. Zejména sousedka Vlasta byla podezřelá, měla tři vnučky pět, sedm a jedenáct let.
Ani na krok k nim! hrozila Kudlance pěstí. Nejsi pro ně vhodná partie!
Co se dělo v hlavě natupírované od trvalé, nikdo nepochopil, ale Katka přikázala Jirkovi netrčet paní Vlastě pod nohama a držet se jí a jejích vnuček zdaleka.
Proč ji nervovat? Ještě by ji trefil šlak…
Kudlanka svatosvatě slíbil, že ji bude míjet obloukem, i když toho osudného dne, kdy Vlasta chystala oslavu, šel kolem jen náhodou a vůbec se nechtěl k veselení připojovat.
Panebože, já jsem ale hříšnice! svíjela se Vlasta, když koláče zakryla vyšívaným ubrusem. Ještě aby si někdo myslel, že jsme hamouni! Počkej!
Vybrala dva koláčky a doběhla ho.
Vezmi si! A ve dvoře tě nechci vidět! Máme oslavu! Počkej, až se máma vrátí! Jasné?
Jirka kývl, poděkoval za koláče, a Vlastě už byl ukradený. Každým okamžikem se měli sjíždět děti, přijede rodina; do toho musela všechno připravit. Nejmladší a nejmilejší vnučka, Světluška, měla narozeniny a Vlasta to plánovala naplno. A syn sousedky, chabý, vyzáblý Kudlanka, se jí do toho vůbec nehodil!
Děti by z něj mohly mít noční můry! Vlasta si vzdychla, vzpomínajíc, jak Katku zrazovala, ať si toho kluka vůbec nenechává.
Proč to děláš, Kačko? K čemu ti to je? Stejně skončí někde v příkopě…
Už jsi mě viděla s lahví v ruce? Katka si na jazyk šlapat nenechala.
To neznamená nic! Z takové bídy, v jaké žiješ, nikam cesta nevede! Tobě nic nedali rodiče a tvému klukovi se taky nepoštěstí! Co víš o mateřství! Takhle jsi nic nevychovala! Proč by se měl ten malej trápit? Zbav se ho, dokud je čas!
Katka od té doby Vlastu přes zuby pozdravila jen z nutnosti. Nosila si svůj velký, podivně tvarovaný břich vpřed a na sousedku nevrhla ani pohled.
Proč se na mě zlobíš, hloupá? Chci ti pomoci! vzdychala Vlasta za ní.
Z vašeho dobra je mi blbě. Mám těhotenskou nevolnost, zavrčela Katka, hladila břicho a tišila v duchu neznámého Kudlanku. Neboj se, nikdo ti neublíží…
Co si Kudlanka opravdu vytrpěl za svých osm let, mámě nikdy nevyprávěl. Nechtěl jí ubližovat. Když ho někdo vážně ranil plakal někde tiše v koutku, ale mlčel. Uvědomoval si, že máma by trpěla víc než on sám. Křivdy z něj stékaly jak z kachny voda, nezůstávaly v srdci. Dětské slzy jednoduše všechno spláchly a za půl hodiny měl lepší náladu a jen litoval dospělé, kteří prostě nepochopili…
Žít bez zloby je totiž daleko lehčí…
Paní Vlasty se už Kudlanka nebojí, ale nijak ji nemusí. Kdykoliv mu hrozila a říkala něco nepěkného, bral nohy na ramena. A kdyby se ho někdo zeptal, co si o Vlastě myslí, byl by možná překvapený.
On ji vlastně litoval. Opravdu, upřímně. Bylo mu jí líto, že se každý její den rozplyne v zlosti.
Jenže pro Jirku byly minuty vzácnost nad vzácnosti. Už dávno pochopil, že drahocennějších věcí není a ani být nemůže. Všechno se dá napravit, jen čas ne.
Tik-tak, řekly jeho hodiny.
A už je pryč.
Minutu nechytnete! Zmizela… Nevrátíte ji ani za všechny koruny, ani za bonbon se zlatým obalem.
Jenže dospělí to odmítali pochopit…
Usazený na parapetu v pokoji, Jirka žvýkal koláček a sledoval, jak Světluščiny vnučky a další děti honí míč na palouku za domem. Oslavenkyně, v růžových šatech, vypadala jako z pohádky Jirka ji hypnotizovaně pozoroval jako princeznu nebo vílu.
Dospělí hodovali u stolu u Vlastina vchodu, děti po chvíli popadly míč a běžely k staré studně za domem, kde byl rozlehlý plácek.
Jirka, hned jak děti zmizely, tušil, kam se hrnou, a běžel do maminčiny ložnice. Odtud bylo na louku vidět jako na dlani. Měl z toho potěšení, tleskal nadšením a těšil se z těch, co se za míčem nadšeně honili, dokud se nezačalo smrákat.
Někteří zamířili k rodičům, jiní začali další hru. Jen holčička v růžových šatech pobíhala kolem staré studny a tím přitáhla Jirkův pohled.
O nebezpečí u studny Jirka věděl. Katka mu to stokrát opakovala:
Tam je stěna ztrouchnivělá. Sice ji nikdo nepoužívá, ale voda tam je. Spadneš tam a je po všem! Nikoho nezavoláš! Jasný? Nepřibližuj se tam, synku!
Nebudu, mami!
V momentě, kdy Světluška sklouzla po okraji studny a zmizela z dohledu, Jirka zrovna dával pozor na kluci, kteří shlukli hlavy a kuli nějaký pikle. Když je těkal očima, růžová šmouha byla pryč.
Světluška na louce nebyla…
Jirka letěl ke svému vchodu a v jediném okamžiku poznal, že Světa není ani mezi dospělými u stolu…
Proč mu nenapadlo zavolat o pomoc, nikdy neprozradil prostě vylítl po schodech, přeběhl dvůr, zatímco Vlasta řvala za ním:
Komu jsem řekla, ať sedí doma?!
Děcka po palouku lítala, Světlušky si nikdo nevšímal ani nezpozorovali, že Jirka už běží ke kraji studny a zahlédl kdesi hluboko dole něco světlého.
Přitiskni se ke zdi! křikl.
A aby ji nezasáhl, lehl si přes okraj, sklonil nohy dolů a proklouzl břichem po tlejících prknech, až se ztratil v temnotě.
Do studny se pustil s vědomím, že Světlušce jde o minuty.
Plavat neuměla.
To Jirka věděl přesně, s babičkou měl zkušenost z místního rybníka, kde ho Vlasta, hubatá jak kakadu, honila, jak mají vnučky plavat.
Světa to nezvládla nikdy Jirku se bála už od mala, hlavně kvůli babiččině řečem. Teď se napila vody, co smrdí plísní, a zoufale se držela Kudlankových hubených ramen.
Nic se neděje! Drž se mě! Já křičím! držel Světu za krk, jak ho máma učila. Dýchej a drž se! Já zavolám!
Ruce mu klouzaly po slizkých trámech, Světa ho táhla pod vodu, ale Jirka dokázal naplnit vychrtlé plíce a zařvat, co se dalo:
Pomóc!
To, že děti na louce utekly hned poté, co ho pohltila studniční tma, netušil. Netušil, kolik sil mu zbývá, zda ho vůbec dospělí uslyší.
Jedno ale věděl: malá holčička v růžových šatičkách musí žít! Krásy i minut je v tomhle světě příliš málo.
Jeho volání slyšeli až za chvíli.
Vlasta, když nesla na stůl obrovskou husu, hledala vnučku očima a zkameněla:
Kde je Světluška?!
Společnost podnapilá zpočátku nechápala, co po nich hostitelka vlastně chce, ale když začala vřískat jak na lesy, polekalo se nejen osazenstvo stolu, ale i lidé na ulici.
Kudlanka stihl zavolat ještě párkrát, hlas už mu slábl to jedno slovo, které museli slyšet:
Mami…
Katka, spěchající z práce, zrychlila krok, aniž sama věděla proč. Nezastavila v obchodu, ani nepozdravila drbny na zápraží, prostě pádila domů, s pocitem, že právě teď musí běžet tak rychle, jak to jen jde.
Na dvoře se objevila právě ve chvíli, kdy Vlasta padla na schodeček Katčina vchodu a chytala se za srdce. Ani pořádně nechápala, co se stalo, když Katka vystřelila na zadní dvorek, kde obyčejně její Kudlanka pobývala, a stačila zachytit Jirkův hlas:
Jsem tady, mami!
Nemusela uvažovat, odkud to zní. Studna ji už dlouho děsila, několikrát žádala obec, ať ji dají zasypat nebo pořádně zadělat. Neuspěla. Její ubohý plot, který kolem postavila, nemohl ochrání zvědavce před neštěstím, ale nikoho okolo to nezajímalo…
Na rozjímání nebyl čas. Katka se rozběhla do domu, popadla prádelní šňůru a vyběhla ven jako hurikán.
Za mnou! Držte mě!
Naštěstí jeden z Vlastiných zeťů byl dostatečně střízlivý, aby pochopil, co má dělat bleskově uvázal Katku na lano.
Držím!
Světu Katka vylovila hned. Holčička jí omdlela v náručí a držela se jí jako klíště. Katku však chytal děs…
Jirku v té tmě nemohla najít…
Prosila, jak tehdy v porodnici, kdy křičela, ať jí chvíli dají, když ze strachu rodila svého kluka, kterého svět nechtěl přijmout:
Panebože! Neber mi ho!
Děs jí svíral hrdlo. Cítila, jak jí vteřiny mlátí do tváře, byl to strach a zoufalství. Ale nemohla zůstat stát.
Prosím…
Něco slizkého a hubeného ji sjelo do dlaně. Katka vylovila tmu svého synka a bála se i dýchat, jestli Jirka žije. Křikla, co jí síly stačily:
Táhni!
A už nad studní slyšela tiché zadýchané:
Mami…
Do města se Jirka vrátil jako hrdina. Týden strávil v nemocnici.
Světu pustili dřív pár škrábanců, roztrhané šaty, trauma z vody, ale jinak dobré.
Jirka to odnesl víc. Zlomené zápěstí, dýchání chvíli dřelo, ale máma byla u něj. A strach o Světu, která ho přišla navštívit s rodiči, pominul. Jirka se jen těšil domů. Na knížky a svého milovaného kocoura.
Kluku jeden, zlatíčko moje! Kdybys nebyl ty… slzela Vlasta a objímala opáleného Jirku. Já ti… cokoliv!
Nač? škubnul Kudlanka hubenými rameny. Udělal jsem, co bylo třeba. Jsem přece kluk, ne?
Vlasta v odpověď už jen objala toho kluka, který zůstane Kudlankou a jehož volací jméno přežije i do dospělosti. Za pár let, jednou v budoucnu, povede obrněné auto s raněnými, pod kulkami vytáhne z ohně, pomůže, komu bude treba a neptá se, komu. A když se ho zeptají, proč to dělal, přestože on sám to nikdy neměl snadné, Kudlanka jen odpoví:
Jsem doktor. Tak je to správně. Žít se má. Pomáhat se má.
***
Drazí čtenáři,
Opravdová mateřská láska nemá hranice.
Katka, navzdory všem překážkám a předsudkům, bezmezně milovala svého syna. Její oddanost a víra v něj ho dovedly vyrůst v dobrého a chytrého člověka důkaz, že rodičovská síla je nezdolná.
A opravdový hrdina je v duši. Jirka, ošklivý navenek, projevil největší velikost, když neváhal skočit a zachránil holčičku ze studny. Ukázal, že dobrota, odvaha a soucit jsou skutečně nejvyšší ctnosti.
Sousedé, kteří jím a Katkou opovrhovali, museli uznat jejich sílu a charakter díky jeho hrdinství. Ukázalo se, že předsudky padají před skutečnými činy, a největší lekcí je neumět zlobit se, odpouštět a dělat správnou věc i když tobě nebylo vždy férově pomoženo. Jak říká Kudlanka: Jsem doktor. Tak to má být. Má se žít, má se pomáhat!
Příběh připomíná, že lidskost a pochopení porazí lhostejnost a zlobu, a opravdová krása člověka září zevnitř.
A co vy, věříte, že dobrota vždy prorazí a mění svět k lepšímu? Máte zkušenost, kdy vám někdo ukázal, že skutečné bohatství je v duši, ne na povrchu?