Výbuch Hlasitý prásk Tma Tma
Konečně tma začala ustupovat. Ozval se hlas:
Hano Nováková, to je záchranář, u nich tam něco vybouchlo.
S bolestí ucítil na krku dotek ruky. Pokusil se otevřít oči. Podařilo se to jen s velkým úsilím. Před očima visel přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! zazněl hlas hned vedle.
Rodiče přišli z práce. Matka hned zamířila do kuchyně, ale pohlédla do pokoje, kde syn plnil úkoly. Pavel, když vstoupil do pokoje, si hned všiml, že synova nálada není nejlepší.
Tomáši, co se děje? otec mu poplácal po hlavě.
Nic, – zabručel syn, žák čtvrté třídy.
No tak, povídej!
Brzy bude osmý březen. Učitelka nás dnes nepropustila hned a řekla, abychom dívkám připravili dárky.
No a kde je problém? usmál se otec s lehkou ironií.
Máme stejný počet chlapců a dívek. A ona rozdělila, kdo komu dá dárek, – syn si těžce oddechl. Mně připadla ta ošklivá, Hanka Nováková.
Všechny holky chtějí na osmý březen dárek, i ty ošklivější, – otec se snažil promluvit se synem dospěle. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu.
Jak to? Pavel se neubránil dalšímu úsměvu.
Podle souznění. Hanka je Panna a Pannám nejvíc sedí Býk. A já jsem právě Býk.
To je super, když si padnete! Až vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
Otec už se nemohl ovládat a rozesmál se. Do pokoje vběhla matka:
Co se tu děje?
Lenko, jdi do kuchyně, – otec zvážněl. Máme se synem důležitý rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš se smutně zeptal:
Tati, a co mám dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký dárek můžeš udělat ty? Pracuješ přece na závodě.
Ano! Ale v galvanice. Tam se dělají všechny možné povrchové úpravy kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš!
***
Druhý den přinesl otec přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal zlatě. Na jedné straně byly vyryty dva symboly zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale pěkně napsáno:
Mé spolužačce Haně k osmému březnu! Tomáš.
Ó, jak ten přívěsek krásně vypadal! A když ho maminka zabalila do celofánového sáčku, vypadal naprosto úchvatně.
***
A nyní sedmý březen. Učitelka neměla v úmyslu učit. Nejprve žáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, ať chlapci předají dárky dívkám.
Co se tu rozpoutalo! Všichni kluci se hnali ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Haně Novákové a řekl, jak ho naučil táta:
Hano, gratuluji ti k svátku osmého března! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Po pronesení naučené věty zamířil Tomáš na své místo a samozřejmě nepostřehl, jak zabušilo srdce této holky, kterou považoval za ošklivou.
Brzy se Hanini rodiče přestěhovali do jiného obvodu a Hana od páté třídy navštěvovala jinou školu.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Zkusil pohnout rukama a nohama. Pohybovala se jen levá ruka.
Kde to jsem? zeptal se bez adresy.
Ozval se cinkot a k posteli přistoupil pacient na berlích, pozorně ho prohlédl a zeptal se:
Už jsi v pořádku? Jsi na oddělení akutní chirurgie.
Mám ruce a nohy v pořádku? zeptal se Tomáš tiše.
Vypadá to, že ano, – oznámil radostnou novinu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobré, když je vše celé.
Přistoupila sestra a starostlivě se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se mi stalo? odpověděl otázkou Tomáš.
– Tvůj život není v ohrožení. Ruce a nohy budou fungovat. Zůstane jen spousta jizev, – podala zapnutý mobil. Tvoje máma chtěla, abys jí zavolal, až se probudíš.
– Synáčku, – ozval se hlas matky skrz slzy.
– Mami, je vše v pořádku, – snažil se mluvit co nejveseleji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi zůstat s tebou přes noc. Synáčku, hned jdu.
– Mami, moc se neroušej!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát na sestru:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se sestra. Tři týdny tu budeš ležet. To je jisté!
– Co se ti přihodilo? zeptal se soused z pokoje, když sestra odešla.
– Já jsem záchranář. V závodě začaly vybuchovat kyslíkové lahve, – vzpomínal Tomáš. Zavolali nás. Dorazili jsme dřív než hasiči. Místnost byla obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme dovnitř, lahve byly rozházené, místy hořelo. Začali jsme zraněné vynášet Já jsem vycházel jako poslední Když jsem byl u dveří, vybuchla další lahev Pak si nepamatuji.
– Jo, dostalo tě to pořádně.
– Havlík Tomáš, – ozval se hlas sestry. Přišel za tebou kolega z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak jsi na tom?
– Ruce a nohy celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit zatím můžu jen levou rukou!
– To je v pořádku!
– Co se dělo dál?
– My jsme už vycházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrátili, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli u tebe
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na kamarádově tváři objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Teď bude vizita. Sestra říkala, ať nejsem dlouho.
Kamarád nestačil odejít, když vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak se máš, hrdino? přistoupil k posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, tak budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
– Šil jsi mě? zeptal se Tomáš.
– Ne, Hana Nováková. Ta přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš už zkoušel vstávat. Pravda, bolest v nohách byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když vybuchlo, narazil do vrat, dobře, že pravou ruku stačil vystřelit dopředu. Podíval se do zrcadla. Obličej byl pořád oteklý.
Dnes má vizitu lékař, který ho předevčírem pět hodin za sebou šil na operačním sále. Tomáš byl dokonce trochu nervózní.
A tady vešla. Mladá, štíhlá, sice v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily, a bílý plášť jí seděl dokonale. Tomáš ve svých sedmadvaceti letech už byl ženatý. Ale po půl roce se rozvedli neshodli se v povahách, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti bývalé manželce nevyhovoval plat záchranáře.
– Dobrý den! promluvila lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! Vy jste mě šila?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A naklonila se nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Hano Nováková!!! zvolal.
Pozorně si prohlédla jeho oteklý obličej.
– Promiňte! řekla, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Havlíku? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– No co, Hano? když viděl slzy v očích ženy, položil dlaň na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a otřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se takhle setkáme.
Ten den už Hana do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš už pochopil, že její rozvrh je jako jeho: den, noc a dva volné.
Nechtěl před ní vypadat bezmocně. Celý další den se snažil chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát se držel stěny a vyšel na chodbu.
Večer. Lékař z denní směny odešel. Přišla nová směna poznalo se to podle hovoru na chodbě. Teď vizita
A najednou křik, spěchavé kroky na chodbě. Tak to bývá, když přivážejí dalšího zraněného.
Už bylo deset hodin. Přišla sestra, zhasla světlo v pokoji. Ale nespalo se. Už po půlnoci na chodbě zazněly něčí kroky, zde utichly a v tom tichu Tomáš spíš cítil než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a s hlavou v dlaních plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Hano?
Vstala a zahrabala se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – začala dusící se slzami vyprávět. Udělala jsem vše možné i nemožné Teď je v resuscitaci, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je s ní v pokoji
– Uklidni se, Hano!
– Tři roky už pracuji jako chirurg a pořád si nemohu zvyknout, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem také viděl tolik smrtí, ale my jsme s tebou zachránili spoustu životů, – Tomáš si těžce oddechl. – Proto odešla i moje žena. Říká, že přicházím domů jako mimo a málo vydělávám. Ale mně vždy vyjde čtyřicet dá se žít.
– Mně taky, – podívala se mu do očí. Kluci se na mě dívají jako na blázna. Pořád nejsem vdaná, žiju s rodiči jako malá.
– No tak, nám je teprve sedmadvacet celý život před námi.
– Ne, Tomáši, už je nám sedmadvacet.
– Hano Nováková, její puls mizí, – vykřikla vyběhnuvší sestra.
– Promiň! a Hana se vrhla do resuscitace.
Tu noc Tomáš nemohl usnout. Ráno přišla sestra a jako obvykle mu dala injekci.
– Ta žena, kterou operovali dnes v noci, žije? zeptal se nečekaně i sám pro sebe.
– Žije, ale stav je kritický.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na Tomášově těle se zahojily. S Hanou se viděli při jejích směnách, navíc ho k ní čím dál víc táhlo. Ale oddělení akutní chirurgie není místo pro osobní rozhovory.
A tady během jedné ranní vizity muž-lékař oznámil:
– Dnes tě propouštíme, – usmál se a dodal. Myslím z nemocnice. Hned půjdeš na svou polikliniku, a tam rozhodnou, jak dlouho ještě budeš na neschopence.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Zvlášť nespěchej. Teď ti připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Při pohledu do zrcadla spokojeně poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nekazí, spíš dodávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nemá smysl dívat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Proti němu, držíc se stěny, šla pacientka.
Přece se z toho dostala! proletla mu radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Už sem nepadni!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť máma ho tak čekala a dělala si starosti. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synáčku! vrhla se mu do náruče matka.
– Už je to dobré, mami! Jak vidíš, jsem živý a zdravý.
– Pojď, něco ti uvařila. Jak jsi zhubl.
– Jé, jak jsem se stýskal po domácím jídle!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, budeš bydlet v rodném domě. Tvoje pokoj je pořád prázdný, – a zvolala jako na dítě. Jdi si umýt ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala dávat vše do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dřív, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát šel do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím jít na polikliniku. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den ráno Tomáš šel na polikliniku. Do oběda procházel ordinacemi. Po obědě zašel do práce, právě byla jeho směna.
– Kam jdeš? zeptal se otec.
– Tati, pamatuješ si, jak dávno, když jsem ještě chodil do čtvrté třídy. Udělal jsi mi přívěsek jako dárek pro spolužačku?
– Tu ošklivou Hanu Novákovou? Pamatuji.
– Pamatuješ, říkal jsi: Vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
– To si pamatuji taky.
– Tati, Hana je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A pořád nosí ten přívěsek na krku.
– To je ono!
– Tati, tvoje slova se splnila. Jdu za ní!
***
Sedmadvacet let není tak moc pro začátek života s milovaným člověkem.Výbuch Hlasitý prásk Tma Tma
Konečně tma začala ustupovat. Ozval se hlas:
Hano Nováková, to je záchranář, u nich tam něco vybouchlo.
S bolestí ucítil na krku dotek ruky. Pokusil se otevřít oči. Podařilo se to jen s velkým úsilím. Před očima visel přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! zazněl hlas hned vedle.
Rodiče přišli z práce. Matka hned zamířila do kuchyně, ale pohlédla do pokoje, kde syn plnil úkoly. Pavel, když vstoupil do pokoje, si hned všiml, že synova nálada není nejlepší.
Tomáši, co se děje? otec mu poplácal po hlavě.
Nic, – zabručel syn, žák čtvrté třídy.
No tak, povídej!
Brzy bude osmý březen. Učitelka nás dnes nepropustila hned a řekla, abychom dívkám připravili dárky.
No a kde je problém? usmál se otec s lehkou ironií.
Máme stejný počet chlapců a dívek. A ona rozdělila, kdo komu dá dárek, – syn si těžce oddechl. Mně připadla ta ošklivá, Hanka Nováková.
Všechny holky chtějí na osmý březen dárek, i ty ošklivější, – otec se snažil promluvit se synem dospěle. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu.
Jak to? Pavel se neubránil dalšímu úsměvu.
Podle souznění. Hanka je Panna a Pannám nejvíc sedí Býk. A já jsem právě Býk.
To je super, když si padnete! Až vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
Otec už se nemohl ovládat a rozesmál se. Do pokoje vběhla matka:
Co se tu děje?
Lenko, jdi do kuchyně, – otec zvážněl. Máme se synem důležitý rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš se smutně zeptal:
Tati, a co mám dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký dárek můžeš udělat ty? Pracuješ přece na závodě.
Ano! Ale v galvanice. Tam se dělají všechny možné povrchové úpravy kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš!
***
Druhý den přinesl otec přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal zlatě. Na jedné straně byly vyryty dva symboly zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale pěkně napsáno:
Mé spolužačce Haně k osmému březnu! Tomáš.
Ó, jak ten přívěsek krásně vypadal! A když ho maminka zabalila do celofánového sáčku, vypadal naprosto úchvatně.
***
A nyní sedmý březen. Učitelka neměla v úmyslu učit. Nejprve žáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, ať chlapci předají dárky dívkám.
Co se tu rozpoutalo! Všichni kluci se hnali ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Haně Novákové a řekl, jak ho naučil táta:
Hano, gratuluji ti k svátku osmého března! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Po pronesení naučené věty zamířil Tomáš na své místo a samozřejmě nepostřehl, jak zabušilo srdce této holky, kterou považoval za ošklivou.
Brzy se Hanini rodiče přestěhovali do jiného obvodu a Hana od páté třídy navštěvovala jinou školu.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Zkusil pohnout rukama a nohama. Pohybovala se jen levá ruka.
Kde to jsem? zeptal se bez adresy.
Ozval se cinkot a k posteli přistoupil pacient na berlích, pozorně ho prohlédl a zeptal se:
Už jsi v pořádku? Jsi na oddělení akutní chirurgie.
Mám ruce a nohy v pořádku? zeptal se Tomáš tiše.
Vypadá to, že ano, – oznámil radostnou novinu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobré, když je vše celé.
Přistoupila sestra a starostlivě se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se mi stalo? odpověděl otázkou Tomáš.
– Tvůj život není v ohrožení. Ruce a nohy budou fungovat. Zůstane jen spousta jizev, – podala zapnutý mobil. Tvoje máma chtěla, abys jí zavolal, až se probudíš.
– Synáčku, – ozval se hlas matky skrz slzy.
– Mami, je vše v pořádku, – snažil se mluvit co nejveseleji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi zůstat s tebou přes noc. Synáčku, hned jdu.
– Mami, moc se neroušej!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát na sestru:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se sestra. Tři týdny tu budeš ležet. To je jisté!
– Co se ti přihodilo? zeptal se soused z pokoje, když sestra odešla.
– Já jsem záchranář. V závodě začaly vybuchovat kyslíkové lahve, – vzpomínal Tomáš. Zavolali nás. Dorazili jsme dřív než hasiči. Místnost byla obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme dovnitř, lahve byly rozházené, místy hořelo. Začali jsme zraněné vynášet Já jsem vycházel jako poslední Když jsem byl u dveří, vybuchla další lahev Pak si nepamatuji.
– Jo, dostalo tě to pořádně.
– Havlík Tomáš, – ozval se hlas sestry. Přišel za tebou kolega z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak jsi na tom?
– Ruce a nohy celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit zatím můžu jen levou rukou!
– To je v pořádku!
– Co se dělo dál?
– My jsme už vycházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrátili, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli u tebe
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na kamarádově tváři objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Teď bude vizita. Sestra říkala, ať nejsem dlouho.
Kamarád nestačil odejít, když vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak se máš, hrdino? přistoupil k posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, tak budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
– Šil jsi mě? zeptal se Tomáš.
– Ne, Hana Nováková. Ta přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš už zkoušel vstávat. Pravda, bolest v nohách byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když vybuchlo, narazil do vrat, dobře, že pravou ruku stačil vystřelit dopředu. Podíval se do zrcadla. Obličej byl pořád oteklý.
Dnes má vizitu lékař, který ho předevčírem pět hodin za sebou šil na operačním sále. Tomáš byl dokonce trochu nervózní.
A tady vešla. Mladá, štíhlá, sice v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily, a bílý plášť jí seděl dokonale. Tomáš ve svých sedmadvaceti letech už byl ženatý. Ale po půl roce se rozvedli neshodli se v povahách, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti bývalé manželce nevyhovoval plat záchranáře.
– Dobrý den! promluvila lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! Vy jste mě šila?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A naklonila se nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Hano Nováková!!! zvolal.
Pozorně si prohlédla jeho oteklý obličej.
– Promiňte! řekla, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Havlíku? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– No co, Hano? když viděl slzy v očích ženy, položil dlaň na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a otřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se takhle setkáme.
Ten den už Hana do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš už pochopil, že její rozvrh je jako jeho: den, noc a dva volné.
Nechtěl před ní vypadat bezmocně. Celý další den se snažil chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát se držel stěny a vyšel na chodbu.
Večer. Lékař z denní směny odešel. Přišla nová směna poznalo se to podle hovoru na chodbě. Teď vizita
A najednou křik, spěchavé kroky na chodbě. Tak to bývá, když přivážejí dalšího zraněného.
Už bylo deset hodin. Přišla sestra, zhasla světlo v pokoji. Ale nespalo se. Už po půlnoci na chodbě zazněly něčí kroky, zde utichly a v tom tichu Tomáš spíš cítil než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a s hlavou v dlaních plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Hano?
Vstala a zahrabala se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – začala dusící se slzami vyprávět. Udělala jsem vše možné i nemožné Teď je v resuscitaci, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je s ní v pokoji
– Uklidni se, Hano!
– Tři roky už pracuji jako chirurg a pořád si nemohu zvyknout, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem také viděl tolik smrtí, ale my jsme s tebou zachránili spoustu životů, – Tomáš si těžce oddechl. – Proto odešla i moje žena. Říká, že přicházím domů jako mimo a málo vydělávám. Ale mně vždy vyjde čtyřicet dá se žít.
– Mně taky, – podívala se mu do očí. Kluci se na mě dívají jako na blázna. Pořád nejsem vdaná, žiju s rodiči jako malá.
– No tak, nám je teprve sedmadvacet celý život před námi.
– Ne, Tomáši, už je nám sedmadvacet.
– Hano Nováková, její puls mizí, – vykřikla vyběhnuvší sestra.
– Promiň! a Hana se vrhla do resuscitace.
Tu noc Tomáš nemohl usnout. Ráno přišla sestra a jako obvykle mu dala injekci.
– Ta žena, kterou operovali dnes v noci, žije? zeptal se nečekaně i sám pro sebe.
– Žije, ale stav je kritický.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na Tomášově těle se zahojily. S Hanou se viděli při jejích směnách, navíc ho k ní čím dál víc táhlo. Ale oddělení akutní chirurgie není místo pro osobní rozhovory.
A tady během jedné ranní vizity muž-lékař oznámil:
– Dnes tě propouštíme, – usmál se a dodal. Myslím z nemocnice. Hned půjdeš na svou polikliniku, a tam rozhodnou, jak dlouho ještě budeš na neschopence.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Zvlášť nespěchej. Teď ti připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Při pohledu do zrcadla spokojeně poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nekazí, spíš dodávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nemá smysl dívat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Proti němu, držíc se stěny, šla pacientka.
Přece se z toho dostala! proletla mu radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Už sem nepadni!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť máma ho tak čekala a dělala si starosti. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synáčku! vrhla se mu do náruče matka.
– Už je to dobré, mami! Jak vidíš, jsem živý a zdravý.
– Pojď, něco ti uvařila. Jak jsi zhubl.
– Jé, jak jsem se stýskal po domácím jídle!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, budeš bydlet v rodném domě. Tvoje pokoj je pořád prázdný, – a zvolala jako na dítě. Jdi si umýt ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala dávat vše do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dřív, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát šel do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím jít na polikliniku. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den ráno Tomáš šel na polikliniku. Do oběda procházel ordinacemi. Po obědě zašel do práce, právě byla jeho směna.
– Kam jdeš? zeptal se otec.
– Tati, pamatuješ si, jak dávno, když jsem ještě chodil do čtvrté třídy. Udělal jsi mi přívěsek jako dárek pro spolužačku?
– Tu ošklivou Hanu Novákovou? Pamatuji.
– Pamatuješ, říkal jsi: Vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
– To si pamatuji taky.
– Tati, Hana je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A pořád nosí ten přívěsek na krku.
– To je ono!
– Tati, tvoje slova se splnila. Jdu za ní!
***
Sedmadvacet let není tak moc pro začátek života s milovaným člověkem.