Ta, která řekla „ne“

Dobré zprávy

Ta, která řekla ne

Nina Pavlová Sýkorová seděla na kraji stoličky a krájela chleba. Úhledně, na tenké plátky, jak to měl rád. Osm stejných kousků. Pak položila talíř s nakrájeným chlebem na stůl, přešla ke sporáku a zamíchala zelňačku. Hosté měli dorazit v šest, už ale bylo za deset minut šest.

Valerián seděl v křesle před televizí a přepínal programy. Nezeptal se, zda nepotřebuje pomoct. Nikdy se neptal. Proč by měl, když i tak bude vše hotovo.

Nině bylo čtyřiapadesát. Pracovala jako účetní v odborném učilišti číslo sedm v Brně. Tiché zaměstnání, žádný ruch. Čísla, výkazy, výpočty. Dvaadvacet let na jednom místě. Kolegové ji respektovali, ředitel neměl výhrady. Doma se o tom nemluvilo.

Hosté přišli v půl sedmé. Svatba paní Růžena Novotná s manželem Karlem, dorazil taky Valeriánův bratr Stanislav s manželkou Lenkou. Hluční, spokojení, sytí. Rozsadili se kolem stolu, rozvykládali se. Nina nosila talíře, podávala jídlo, sklízela prázdné nádoby a znovu přikladala.

U stolu probírali ceny, sousedy, a že v Komíně otevřeli nový trh. Nina poslouchala mlčky. Byla na to zvyklá.

Pak začala Růžena povídat o nové poliklinice, kterou slíbili postavit na Tkalcovské ulici.

Aspoň budou menší fronty, řekla a narovnala si límec svetru. Dneska k praktickému lékaři člověk neprojde.

Ale kdepak, fronty budou všude, ohradil se Karel. Doktorů je pořád málo.

Ale četla jsem, namítla Nina, že tam chtějí poslat mladé lékaře. Prý to je městský program. Psali to v novinách.

Valerián postavil sklenici na stůl. Nepraštěl, ale takovým způsobem, že všichni zpozorněli.

Nino, přines okurky, řekl.

Hned, jen jsem chtěla říct o programu…

Řekl jsem, přines okurky. Proč se pleteš do řeči s novinama? Kdo tě prosil?

Růžena začala najednou kašlat a upřeně se zadívala na ubrus. Lenka zvedla oči a hned zase sklopila. Stanislav sáhl po chlebu.

Nina vstala. Došla ke kuchyňské lince. Vytáhla sklenici nakládaných okurek. Položila je na stůl. Sedla si.

Uvnitř bylo ticho. Nebolelo to, nebublalo. Jen ticho jako když celý dům ztichne a člověk stojí uprostřed místnosti a neví, proč tam vlastně je.

Dívala se na své ruce položené na klíně. Ruce nemladé, s naběhlými klouby a krátkými nehty. Ruce, které třicet let pracují. Vaří, perou, žehlí, krájí, uklízí, nosí. Třicet let.

Tady ty okurky. Sama je naložila v srpnu, v parných dnech, stála nad hrnci, opařovala se, utahovala víčka. Nikdo se nezeptal, jestli ji to nebolelo. Nikdo neřekl děkuji. Okurky tu prostě jsou a jí se.

Hovor u stolu plynul dál, jako by se nic nestalo. Karel vyprávěl o známém, který koupil starší auto a je spokojený. Růžena se smála. Valerián přikyvoval a doléval pití.

Nina myslela na ruce.

Vzpomněla si, že těmito rukama před dvaceti lety šila záclony do téhle místnosti. Látku koupila ze své výplaty, protože on řekl, že nemá na to peníze. Šila v noci, po práci, protože přes den bylo třeba uklidit. Záclony tu visí dodnes. On si jich nejspíš nikdy ani nevšiml.

Po zákusku Valerián řekl:
Nino, ukliď to. Co tu sedíš.

V tu chvíli v ní něco přepnulo. Ne prudce, bez rány. Jen cvaklo jako vypínač v temné chodbě. Jenže ne že by přišlo světlo skončila tma.

Ne, řekla Nina.

Valerián se otočil.

Co?

Ne. Jsem unavená. Chci si sednout.

Nastalo ticho. Růžena zvedla oči, Lenka přestala žvýkat.

Jsi se zbláznila? řekl Valerián potichu, tím nechutným tónem, který vždy používal, když ji chtěl srazit v klidu.

Nezbláznila. Jsem jen unavená a chci sedět.

Vstala. Ne šla ke dřezu, ne ke stolu. Do chodby a do ložnice, zamkla za sebou dveře na klíč. Klíč byl ve štítku roky, nikdy ho nepoužila. Teď otočila.

Za dveřmi slyšela Valeriána, jak něco vysvětluje hostům, směje se. Pak drnčení nádobí to Lenka začala uklízet. Dobrá Lenka, všechno pochopila beze slov.

Nina se posadila na okraj postele a dívala se z okna. Venku ulice, lampa, kousek nebe. Říjen, listí dávno spadlo, větve černé a holé. Nehezké větve. Ale pravdivé.

Seděla dlouho. Slyšela odcházející hosty, bouchání dveří, Valeriánovo pobíhání po bytě, rámus na kuchyni a pak jeho kroky pod dveřmi.

Otevři.

Nina mlčela.

Nino, já říkám, otevři. Pojďme si promluvit.

Zítra, řekla. Dneska spím.

Stál. Slyšela jeho dech. Pak odešel.

Nina sama ležela na dece, nesvlékla se, hleděla do stropu. Přemýšlela, že dneska se nebojí. Což bylo zvláštní zjištění. Obvykle, když udělala něco špatně, byl v ní strach tichý, stálý, jako šum v trubkách. Teď ticho.

Možná proto, že udělala něco poprvé správně.

Ráno Valerián odešel v osm do práce na směnu do továrny. Slyšela jeho šramot v předsíni, zakašlání, prásknutí dveřmi.

Počkala, až dohasnou kroky na schodech.

Pak vstala, umyla se a otevřela skříň.

Měla jen jeden starý kufr, hnědý s kovovými rohy. Vytáhla ho zpod postele, postavila na přikrývku, otevřela. Voněl prachem a minulostí.

Balení probíhalo bez spěchu, ale i bez zdržování. Prádlo, pár svetříků, dvoje kalhoty, teplý svetr. Dokumenty měla v šupleti komody vzala je všechny: občanku, pracovní smlouvy, vkladní knížku. Malá šperkovnička s mamčinými náušnicemi a babiččiným prstenem. Pracovní boty, jedny domácí papuče.

Stoupla uprostřed pokoje, rozhlédla se.

Nic tu nebylo její. Skříň vybíral on. Gauč taky. Koberec koupili spolu, ale ona chtěla jiný, on přesvědčil na tuto barvu. Záclony šila sama, ale zarostly už do těchto zdí, patřily víc jemu než jí.

Zavřela kufr.

V kuchyni si nalila čaj a vypila jej vstoje. Pohlédla na sporák, na hrnec se včerejší zelňačkou. Nechala tam.

Oblékla se. Vzala kufr, tašku s doklady. Odešla. Dveře zavřela. Klíč položila na rohožku. On ho najde.

Venku byla zima, vlhko, vonělo mokrým listím. Nina postavila kufr na chodník a chvíli stála a dýchala. Obloha byla bledá, mrholivá. Po ulici spěchali do práce, nikdo si jí nevšiml.

Popadla kufr a zamířila na zastávku autobusu.

Galina Františková Doležalová žila na Sadové, ve dvoupokojovém bytě ve třetím patře. Pracovala taky v učilišti, učila ekonomii, byla o osm let starší než Nina a jejich přátelství bylo zvláštní pily spolu čaj o přestávce, občas šly spolu na zastávku, povídaly si po svém. Galina byla vdova, děti neměla, žila sama a nezdálo se, že by jí to vadilo.

Nina jí zavolala v půl jedenácté dopoledne.

Galina otevřela v županu, s hrnkem kávy, rozespalá měla dovolenou.

Nino? podívala se na kufr, na Nininu tvář, vteřinu mlčela. Pojď dál.

To bylo vše. Žádné zbytečné otázky ve dveřích. Jen pojď dál.

Nina vešla. Byt byl teplý, voněl kávou a starými knihami. Knihovny dokonce v chodbě. Kočka, šedá šelmička, prošla kolem a očichala kufr.

Sedni si, řekla Galina. Udělám kafe.

Seděly v kuchyni a Nina vyprávěla. Ne všechno najednou, nejednolitě, po útržcích, jak to šlo. O včerejšku, o okurkách, o kdo tě prosil. O záclonách, které sama ušila. O třiceti letech.

Galina poslouchala beze slov. Poslouchat uměla, to byla její vzácná dovednost.

Chápu, řekla pak. A neptám se, jestli to bylo správné. Není to moje věc. Můžeš tu zůstat, dokud si nerozmyslíš, co dál.

Nebudu na obtíž, řekla Nina. Všechno udělám, budu vařit, uklízet

Nino, Galina se na ni dívala měkce a vážně. Nepřišla jsi sem jako služka. Je to můj domov, jsem ráda, že jsi tady.

Nina sklopila oči do hrnku. Hrdlo se sevřelo ne slzami, ne. Jen jak sevření, když něco těžkého dlouho držíš, a pak to pustíš.

Pokoj, který jí Galina pustila, byl malinký, starý pracovně válenda, psací stůl a knihovna. Nina složila věci do skříňky, ustlala si postel.

Lehla si a pomyslela: tohle je můj pokoj.

Poprvé po letech měla místo, které bylo jen její.

Samozřejmě vařila a uklízela. Ne proto, že by musela, ale protože chtěla poděkovat. Galina zpočátku protestovala, pak mávla rukou a brala to jako jasnou samozřejmost. Ráno pily kávu, někdy si dlouze povídaly, jindy mlčely každá s knihou.

Bylo to nové tiché mlčení, už ne neklidné mlčení, které nebolí.

V pondělí Nina šla zpátky do práce. Účetní v učilišti byly v kanceláři tři. Mladé kolegyně na ni koukaly zvědavě, něco tušily, ale neptaly se. Nina pracovala pořád stejně svědomitě.

Ředitel Bohuslav Pernica si ji na konci týdne zavolal.

Nino, je všechno v pořádku? zeptal se přímě, lidsky.

Ano. Změnily se mi osobní okolnosti, bydlím jinde. Ale na práci to nemá vliv.

Nemyslím na práci, řekl. Myslím na vás.

Nina na něj pohlédla. Starší, klidný pán, co bojoval s kontrolami a čísly, ale vždycky věděl, co se v jeho škole vaří.

Děkuji, zvládám, řekla. A byla to pravda. Zvládala. Dokonce si všímala, že se jí dýchá lehčeji. Jakoby něco přestalo tížit na hrudi.

Učni v učilišti byli různí od šestnácti do devatenácti, hluční, někdy drzí, ale upřímní. Nina nevyučovala, jen seděla v kanceláři. Přes její ruce ale chodily veškeré výplaty, znala každé jméno. Občas vyšla na chodbu, slyšela smích mladých, a bylo jí to najednou milé. Živí lidé, všechno před sebou.

Myslela si, že i jí něco čeká. Bylo to nezvyklé a zvláštní jako nové boty.

Telefonáty od Valeriána přišly třetí den.

Volal na mobil, vzala jen jednou a řekla:

Valo, žiju, nic mi není. Potřebuju čas. Zatím nevolej.

Volal, ona už to nebrala.

Pak volal do účetnictví na pevnou. Mladá Katka donesla sluchátko s provinilým výrazem:

Paní Sýkorová, volá manžel.

Řekni, že nejsem, odpověděla Nina klidně.

Katka překvapeně přikývla a šla.

V listopadu se ochladilo. Galina vytáhla starý elektrický přímotop a dala ho do Ninina pokoje. Po večerech spolu sledovaly televizi, pily čaj s oplatkami, které Galina milovala, nebo si jen povídaly.

Galina vyprávěla o svém zesnulém manželovi, o tom, jak žila sama, a jak zjistila, že samota a svoboda jsou někdy totéž.

Nenutím tě k samotě, říkala, ale není třeba se jí bát. Koukej, jak teď žiješ. Bojíš se?

Ne, odpověděla Nina.

Vidíš.

Přemýšlela o strachu. Valerián říkával, že bez něj zahyne. Že s účetní výplatou nevyžije. Že nemá cenu, kdo by ji chtěl. Tato slova v ní roky žila, jako neplacení nájemníci, které nejde vystěhovat.

Ale žila. A neztratila se.

Výplata nebyla velká, ale Galina za pokoj nechtěla nic. Nina nakupovala, vařila, a to všem stačilo. Pomalu začala šetřit nevěděla na co, zatím jen na později.

V prosinci, krátce před Vánoci, přišel.

Nina šla z práce domů. Páteční tma už v pět zakryla Brno. U vchodu stál Valerián. Ve své hnědé bundě, bez čepice, i když mrzlo. Připadal jí starší nebo možná ho tak dlouho neviděla pořádně.

Nino, oslovil ji.

Zastavila tři kroky před ním.

Jak jsi mě našel?

Všichni vědí, kde tu bydlíš.

Nina přikývla. Malé město.

Musíme si promluvit.

Tak mluv.

Podíval se kolem sebe, bylo mu zjevně nepříjemné mluvit venku.

Nezajdeme někam? Je mi zima.

Příště si vezmi čepici, řekla Nina. Mluv tady.

Chvíli mlčel. Potom začal:

Nino, co to má znamenat. Doma nikdo, mám to tam jak v krabici. Není co jíst, bordel. Já to neumím.

Naučíš se.

To je snadné říct. Přešlápl. Nino, nebylo to ve zlém. Mám prostě povahu. Není to důvod zničit rodinu.

Třicet let, Valo, řekla. Třicet let jsem tě poslouchala, dělala, co jsi řekl. Vařila, uklízela, přijímala návštěvy, mlčela, když jsi mě shazoval před lidmi. Třicet let.

To se stalo, občas jsem to přehnal…

Před hosty jsi mi řekl kdo tě prosil. A nebylo to poprvé. Vždycky, když jsem otevřela pusu nevhod nebo se ti něco nezamlouvalo. Chtěl jsi uklízečku. Nikdy ses nezajímal, co čtu, co chci v kině, o čem přemýšlím, když myju nádobí.

Díval se na ni.

Vidíš, řekla nevíš. Protože ses nikdy nezeptal. Nechtěl jsi mě, ale ženu, která dělá všechno. To není totéž.

Jde ti to do hlavy, bručel Valo, ztrácel se v tom. Něco jsi pochytila od tý Galiny.

To jsou moje myšlenky, řekla. Měla jsem je dlouho, jen nemluvila.

Zapla si kabát. Začal padat drobný, studený sníh.

Nevrátím se, Valo. Není to uraženost, co přejde. Odcházím, protože mi s tebou bylo špatně. Až teď si to doopravdy připouštím.

Zůstaneš na stará kolena sama, varoval. Kdo tě bude chtít?

Já se potřebuju sama, řekla. To stačí.

Otočila se a zamířila ke dveřím.

Nino, počkej! zkusil ji zadržet.

Neotočila se. Zadala kód domovního vchodu, vešla dovnitř. Sníh jí padal na ramena.

Nahoře Galina zřejmě čekala u okna, protože otevřela hned.

Viděla jsem.

Jo. Je to za mnou.

Chceš čaj?

Ráda.

Šly do kuchyně.

Nina si nalila čaj a objala šálek dlaněmi. Ruce se jí chvěly, toho si všimla. Ne strachem, ne zimou. Jen tak když něco končí. Tělo to ví dřív než hlava.

Jak se cítíš? zeptala se Galina.

Dobře, vlastně. Jako bych mu vrátila něco, co jsem dávno měla dát pryč.

Dluh?

Ne, řekla Nina. Spíš to čekání na změnu. Doufala jsem, že se změní, že pochopí, řekne něco lidského. A on řekl, že nemá co jíst.

Upřímné, usmála se Galina.

Jo, to ano.

Zima uběhla. Nina vyřešila papíry. Zašla za advokátkou starší paní, která pracovala věcně a klidně. Dělit nebylo moc co, byt byl Valeriána. Nina si brala, co si sama vydělala.

Samozřejmě byly těžké večery. Někdy ležela ve svém malém pokoji a přemýšlela, že jí je čtyřiapadesát, je sama, a co ji čeká. Bylo to skutečné, ale nestrkala to stranou. Připouštěla si to a pak usnula.

Ráno vstala, šla do práce a opět bylo dobře.

Jednou v lednu zjistila, že neví, kdy ji naposled bolela hlava. Několik let ji bolela hlava každý večer a myslela, že už to k věku patří. Ale přestala bolet.

Byla to malá, ale důležitá zpráva.

V únoru v učilišti nastoupil nový učitel odborných předmětů. Ten předchozí šel do důchodu a místo něj přišel Andrej Šimek, čtyřicet osmi let, z Vyškova. Učil strojařinu a technologii výroby. Nastoupil klidně, nenápadně.

Nina ho poprvé zahlédla v jídelně. Seděl sám v rohu s tenkou knížkou, jedl pohanku, pomalu a tiše.

Šla kolem s tácem. Zvedl hlavu, přikývl prostě, ne podlézavě.

Za pár dní se potkali na chodbě u ředitelny. Nina nesla složky k podpisu.

Prosím vás, kde tu lze tisknout? Tiskárna ve sborovně nejede.

My máme v účetnictví tiskárnu. Kdyby něco, stačí přijít.

Díky.

Druhý den přišel s flashkou. Nina mu tři stránky vytiskla, pro ni maličkost. Poděkoval a ptal se, jak dlouho tam pracuje.

Dvaadvacet let.

To je dlouho.

Je.

Takže znáte všechno.

To, co kde najít, jo. Jinak je život všude stejný.

Zasmál se, tiše, opravdově.

Občas si pak povídali v jídelně. Z počátku chvíli, později déle. Ptával se na její názor. Bylo to nové a Nina si až časem uvědomila, že to myslí vážně, není to plané povídání.

Jednou hovořili o knihách. Nina přiznala, že čte ráda, ale za poslední roky zapomněla, neměla čas.

A teď?

Zase začínám. Galina má plno knih, půjčuji si.

Co zrovna čtete?

Trochu se styděla stará česká povídka z vesnice, nevěděla, jestli je to zajímavé.

Balabán, řekla. Začala jsem a nemůžu se odtrhnout.

Dobrá volba, řekl bez shovívavosti. Umí vystihnout lidi.

Přesně tak, usmála se Nina.

Pak jí přinesl knihu Škvoreckého. Přiložil ji na stůl, zcela prostě.

Nina ji vzala, podívala se na obálku, pak na dveře, kterými odešel. Uvnitř bylo něco vřelého, ale opatrného. Chápala to ženské štěstí, tiché, plaché jako první jarní den. Netlačila. Vlastně se rozhodla, že už nebude na nic tlačit.

Život jí poslední dobou ukazoval, že když se nespěchá, stane se vše krásněji, pomalu a správně.

Jaro přišlo na konci března. Sníh zmizel během pár dnů a na plotech naproti učilišti už nabíhaly první pupeny. Nina šla kolem, zastavila se, zadívala se na ně. Malé, pevné a živé.

Vzpomněla si, že loni touhle dobou šla domů k Valeriánovi. Taky jaro. Ale pupenům už nevěnovala pozornost. Myslela jen na to, co koupit a že musí další den žehlit, co připomenout opraváři. Všechno to dokola, bez zastavení.

Teď šla a koukala na pupeny.

Před branou se potkala s Andrejem. Jen náhoda. Šli spolu na zastávku.

Dneska je hezky, řekl.

Velmi, přitakala Nina.

Chtěl jsem se zeptat, chvíli váhal, což se jí líbilo, to umění čekat, nebýt vlezlý. Nešla byste v neděli do muzea? Je tu vlastivědné, už dlouho chci jít, sám nechci.

Nina se na něj podívala.

Do vlastivědného?

Prý je nová expozice o historii strojírny. To mě láká, jsem strojař.

Dobře, řekla Nina. Půjdeme.

Řekla to prostě. Nebála se odpovědi, nemusela si vysvětlovat, že je to v pořádku. Řekla ano, pojďme.

V neděli bylo slunečno a svěže. Procházeli se mezi vitrínami, Andrej ukazoval, vysvětloval, Nina poslouchala a občas se zeptala. Pak si dali kávu v muzeu; byla řídká, oba předstírali, že to nevadí.

Nenudíte se ve společnosti? zeptal se najednou.

Nina na něj pohlédla.

Proč myslíte?

Často mluvím o technice a práci. Prý to je nuda.

To vám pověděl kdo?

Předešlé zkušenosti.

Já dávám najevo, když se nudím. A když mě to baví, poslouchám.

Přikývl.

Je to dobře, když se to umí.

Chápala, že nemluví o nudě, ale o tom, že mluví, co si myslí. Že může. Pro něj to bylo důležité. I ona si na to přivykala.

Tak vznikalo mezi nimi něco nové, co nepřipomínalo filmový román, ale bylo opravdové. Prostě dva dospělí lidé, kterým je spolu dobře.

Nina si někdy říkala, že to je štěstí. Ne filmové, ale tiché: ráno se jí chce vstát, ptají se jí, co si myslí, a čekají na odpověď.

A nikdo jí neřekne kdo tě prosil.

Na začátku května v sobotu šla Nina na trh pro zeleninu a bylinky. Bylo narváno, vzduch voněl zeminou. Procházela mezi stánky, měla v tašce svazek cibulky.

A u masného stánku spatřila Valeriána.

Zhubnul. Kurtka visela na něm jako pytel. Tváře propadlé, pod očima šedé kruhy. Něco si zkoušel vyjednat u řezníka.

Nina zastavila. Ne ze strachu. Jen pozorovala.

Čekala, jestli v ní něco vzkypí. Lítost? Zloba? Starý, dávný zvyk. Nic. Byl to prostě muž u pultu. Nemladý, v životě poněkud ztracený. Ona žila s ním třicet let. Byla to část jejího života. Ale ne všechno.

Sešla do jiného uličky, koupila ředkvičky a petržel, vzala svazek kopru pro Galinu, která ho milovala v polévce. Vyšla ven na ulici.

Květnové slunce zahřívalo tašku v ruce, bylinky voněly létem.

Nina si pomyslela, že to je přesně začít nový život po padesátce. Není to jeden okamžik či rozhodnutí. Ale to všechno dohromady: ráno s kufrem, čaj u Galiny, práce, která zase dávála smysl, Balabán na nočním stolku, výlet do muzea s řídkou kávou, tohle květnové dopoledne.

Odejít od despoty bylo teprve začátek. Jít dál byla ta skutečná práce. A ona ji dělala. Učila se znovu všímat si světa, rozhodovat se tolerovat nebo odejít už měla rozhodnuto a zjistila, že to bylo správné, bez ohledu na to, jaká domácí bouře kolem toho byla.

Psychologický realismus, smála se v duchu. Pochopila, co ta slova znamenají: žít pravdivě. Bez přikrášlování a bez hrůz. Tak žila, pak už to nešlo, pak odešla, žije jinak. Bylo to těžké, někdy osamělé. Ale dobré taky.

Ženské osudy jsou různé. Nina si svůj za nic významného nepovažovala. Prostě svůj.

Zatočila na Sadovou, vyběhla do třetího patra, zazvonila. Galina otevřela v zástěře s talířem v ruce.

Tak pojď dál. Dělám okurkovou polévku.

Nesla jsem ti čerstvý kopr, podala svazek Nina.

Šikovná. Běž si umýt ruce.

Nina odložila kabát, šla do kuchyně, pustila vodu. Dívala se, jak jí proud teče po rukou.

V neděli s Andrejem plánovali výlet za Brno, chtěl jí ukázat starou přehradu z padesátých let, inženýrské řešení vysvětloval proč, a Nina ho chtěla poslouchat.

Bylo to zvláštní a krásné.

Utřela si ruce, šla do kuchyně.

Pomůžu nějak?

Nakrájej vajíčka.

Vzala nůž a krájela vejce na malé kostičky. Práce, na kterou ruce nikdy nezapomněly.

Ale teď to dělala ze své vůle. Pro sebe, pro Galinu. Ne z povinnosti. Ten rozdíl se těžko popíše, ale člověk ho cítí každou minutou nového života.

Za oknem svítilo slunce. Na dvoře ječely děti a řádily na kolech. Všude vonělo jarem a koprem.

Gali, řekla Nina. Nelitovala jsi nikdy, že ses zůstala sama, když odešel Aleš?

Galina se zamyslela. To jí vždy šlo, než odpověděla.

Litovala. Aleše jsem měla ráda, někdy mi bylo těžko. Ale samotu jsem nelitovala. Už jsem ti říkala

Ano, říkala.

A ty, jsi teď sama?

Nina se usmála, hledíc na vejce.

Vlastně ne.

Galina se na ni krátce podívala a jen přikývla, vrátila se k polévce.

Nebyla v tom žádná jasná poučka. Byla to prostě život. Obyčejný, trochu potlučený život ženy, jménem Nina Pavlová Sýkorová, účetní, které jednou stačilo odmítnout uklízet stůl a sama sebe překvapila, jak snadné to vlastně bylo.

A kolik všeho tím začalo.

V životě někdy stačí říct ne a začít opravdu žít pro sebe.

Rate article
Add a comment