Závidím své sestře do morku kostí. Její manžel by jí snesl modré z nebe, zatímco já nesu na svých bedrech tíhu celé rodiny.
Tahle nevýslovná žárlivost mě užírá. Moje mladší sestra, Barbora, žije jako princezna v pohádce, kde její muž Jakub plní každé její přání jako věrný rytíř. A já? Já jsem jako uplakaná Popelka, která se dusí vyčerpáním a beznadějí, zatímco se snažím udržet naši rodinu nad vodou. Občas si připadám jako ta nejhloupější a nejnešťastnější žena na světě. Se svým manželem Petrem jsme spolu už skoro deset let. Prošli jsme si vším možným – byly chvíle štěstí, ale častěji temnota a zkoušky.
Teď prožíváme jedno z nejtemnějších období našich životů. Před rokem se Petr rozhodl změnit práci. Slibovali nám hory doly: stabilní příjem, dobré podmínky, světlou budoucnost. Skutečnost se ale ukázala jako krutý výsměch našim nadějím. Nová pozice byla horší než ta předchozí a Petr za vše viní mě, jako bych ho jedinou svou rukou uvrhla do této propasti.
„Chtěla jsi, abych změnil práci? Tak se podívej, jak jsi teď spokojená?“ hází na mě jedovatě při každé příležitosti.
Kdo mohl předvídat takový zvrat? Jen jsem chtěla, aby rostl, aby naše rodina konečně překonala tu věčnou bídu. Mohla jsem vědět, že se to zvrtne v katastrofu? Teď se potápíme ve finanční propasti. Můj plat je jediným, co nás drží nad vodou, protože Petrovi už několik měsíců zpožděně vyplácí mzdu. Sotva přežíváme a každý den cítím, jak tenhle tlak roste.
Na jaře se mi rozbil telefon. Oprava by stála skoro tolik, co nový přístroj, a tak jsme se rozhodli nákup odložit. Několik měsíců jsem se trápila s tabletovým veteránem, dokud jsem ho nakonec neodevzdala v zastavárně. Spolu se téměř všemi mými zlatými šperky – těmi vzácnými věcmi, co mi připomínaly lepší časy. Peníze byly potřeba rychle a dala jsem vše, co jsem měla. Petrovy věci? Ne, těch jsme se ani nedotkli – obětovala jsem se jen já.
Barbora, moje mladší sestra, se nade mnou slitovala a dala mi svůj starý telefon, abych alespoň nějak mohla zůstat ve spojení se světem. Dělala jsem maximum, aby moje rodina neměla hlad. Ano, i Petr pracuje, občas si přivydělává – ale je to jako by ho táhli na galeje. Vždy ho musím prosit, skoro klečet na kolenou.
Nedávno se zmínil, že muž Barbory, Jakub, slíbil na její svátek nový iPhone. Pocítila jsem, jak ve mně vzkvétá žhnoucí závist – pocit, za který se stydím, ale nedokážu ho potlačit. Oni s Jakubem žijí v Karlových Varech, stejně jako my s Petrem, ale u nich je všechno jiné. Barbora svým mužem točí jako loutkář: on dělá večery taxikáře, jezdí na služební cesty, šetří peníze a ve všem jí vyhovuje. Její mzda – její osobní malý poklad, který utrácí jen pro sebe. Loni jen tak zašla do butiku a koupila si luxusní kožich, protože prostě mohla.
„Za bydlení, jídlo a starosti má odpovídat muž,“ prohlašuje s jistotou královny.
Barbora je krásná žena. Všechny své peníze investuje do sebe: prodlužování řas, perfektní manikúra, upravené obočí, stylové účesy, módní oblečení a další ženské radosti. Vedle ní se cítím jako vybledlá šedá stínka – zanedbaná, bez lesku, zapomenutá. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byla naposledy u kadeřnice, natož abych zmínila manikúru. Všechno, co vydělám, jde na rodinu, zatímco Petr ani nepomyslí na to, aby domů přinesl nějakou korunu navíc. Jakoukoli práci nebo změnu v životě mě z něj musím tahat kleštěmi.
Před pár dny jsem dostala plat a Petr opět naznačil, že za byt a jídlo se bude muset platit z mého. Jsem roztrpčená: ani se nesnaží něco změnit, neusiluje o nás.
„Víš přece, že s penězi je to těžké, mzdu zase zdržují,“ zabručel, když jsem se zeptala, co mi koupí k narozeninám.
Když ale on nedostane dárek k svátku, nadymaje se jako dítě. Vždy se ho snažím potěšit, najít alespoň nějakou maličkost, aby se necítil zanedbaný. A on? Neočekávám od něj drahé telefony nebo luxusní překvapení – štěstí není v penězích. Jen jednoduché pozornosti, malé gesto péče, se od něj nedočkám. Prostě to nechápe.
Myslela jsem, že naše problémy jsou dočasné, že je to jen přechodná fáze, která brzy skončí. Ale teď vidím: to není fáze, to je celý život. Snažila jsem se s Petrem mluvit, docházelo to až na hádky, ale on jen krčí rameny: „Mzdu zdržují, co mám dělat?“
„A kdybychom měli děti, jak bychom pak přežívali?“ zeptala jsem se jednou v zoufalství.
Mlčel. A já se dívám na Barboru a závist mě sžírá zevnitř. Stydím se za tyhle city, ale jsou silnější než já. Její muž ji nosí na rukou, zasypává dárky, kupuje vše, co si přeje, zatímco já stále používám její starý telefon, který vyhodila jako zbytečný. Proč některým ženám, jako je Barbora, patří celý svět? Je to šťastný osud? Nebo jde o muže? Proč je pro některé život jeden dlouhý svátek, jakmile lusknou prsty, zatímco pro mě je to neutuchající šedivá pustina?