Synu, nechci, aby ses kvůli mně rozvedl! Dej mě raději do domova pro seniory!
Před půl rokem jsem k sobě nastěhoval maminku. Už je opravdu stará, má 83 let. Od té doby, co táta zemřel, se jí těžko daří žít sama na vesnici. Moje děti už jsou dospělé a žijí si svým životem. S manželkou jsme tedy zůstali v našem dvoupokojovém bytě v Brně sami. Myslel jsem, že to nebude problém.
Nejprve manželka nic neříkala, ale po týdnu ji začala mamčina přítomnost rozčilovat.
Poslyš, bylo by lepší, kdyby jedla zvlášť. Třeba až po nás, navrhla mi jednou u večeře.
Proč?
No, je to tak pohodlnější. Nějak mě přejde chuť k jídlu, když vidím, jak bez zubů žvýká. Je mi to nepříjemné.
Ale no tak, každého z nás jednou stáří dožene
To je něco jiného.
Vadilo jí i to, že máma má potíže s trávením a občas velmi hlasitě chrápe. Zakazovala jí chodit do kuchyně a nakonec i vůbec vycházet z pokoje. Jednou na mě s výčitkami vyjela:
Víš, já si nemyslela, že tu bude tak dlouho. Už to nedávám.
A co navrhuješ?
Dej ji zpátky na vesnici!
Ale ona to sama nezvládne
Všude je to stejné! Nikde se děti takhle nestarají o rodiče. Proč já mám ve vlastním bytě žít jako cizí? Snesu to mlaskání a ten pach?
Nevěděl jsem, co dál. Jenže nedávno jsem přišel domů a viděl mámu, jak sedí oblečená s kufrem na chodbě.
Mami, co se děje? Proč tu čekáš s kufrem?
Synku, odvez mě do domova důchodců.
Proč? Proč to chceš?
Nechci, abyste se kvůli mně hádali a rozcházeli.
Maminka mě teď přesvědčuje, abych ji opravdu dal do domova seniorů. Ale já fakt nevím, co mám dělat. Nedokázal bych být v klidu, kdyby tam byla. Možná bych měl všechno nechat být a odejít s ní zpátky na venkov. Jak se rozhodnout?