Když můj syn Jakub s nevěstou Terezou přišli k nám na večeři, jako vždy jsem prostřela jako na svátek: bramboračka, svíčková, knedlíky, zelný salát – vše, co má rád. Ale když si Jakub v předsíni zul boty, málem jsem omdlela: na obou ponožkách trčely díry, z nichž drze koukaly prsty! Ztuhla jsem jako solný sloup. To snad můj syn, kterého jsem vychovala, oblékala a učila se o sebe starat, chodí v takových hadrech? A kde, proboha, měla oči jeho žena? Chápete to? To už je přece jen nějaká mez! Dodnes se z toho vzpamatovávám a potřebuji se vypovídat, jinak mi to srdce nevydrží.
Já, Alena Nováková, jsem celý život dřela, aby můj Jakub neměl nouzi. Šila jsem mu košile, kupovala nejlepší boty, i když jsem si musela utáhnout opasek. Vyrostl, stal se inženýrem, oženil se s Terezou – dívkou, která mi tehdy připadala milá a pečlivá. Bydlí ve vlastním, oba pracují, zdá se, že mají vše v pořádku. Nenutím se jim do života, ale občas je pozvu na večeři, abych je viděla a potěšila domácím jídlem. A najednou tenhle šok z jeho ponožek! To nejsou obyčejné díry, to je volání o pomoc, znamení, že se v jejich domácnosti něco pokazilo.
Vše začalo ve chvíli, kdy vešli do bytu. Jako obvykle jsem pospíchala, chystala talíře, ohřívala omáčku. Jakub si sundal boty a já letmo pohlédla na jeho nohy. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá – přece můj syn, vždy tak úhledný, by nechodil v cárech. Ale ne, byly to ponožky, které jako by přežily apokalypsu – díry po stranách, paty prošoupané na nitku a palce venku, jako by prosily o svobodu. Znehybněla jsem, až mi vypadla lžíce. Tereza, když si všimla mého pohledu, se zachichotala: „Ale Aleno Nováková, to je jeho věc, já mu už stokrát říkala, ať si koupí nové.“ Jeho věc? A ty, drahá, jsi kam hleděla?
U stolu jsem se nedokázala soustředit. Dívala jsem se na Jakuba, který si s chutí nabíral knedlíky, a přemýšlela: jak to mohlo zajít tak daleko? Nevychovala jsem ho proto, aby vypadal jako tulák. A Tereza si tu povídala o práci, jako by se nic nestalo. Nedalo mi to a řekla jsem: „Jakube, synku, co to máš na nohou? To je přece ostuda!“ Zarazil se, pokrčil rameny: „Mami, však to nic, jen jsou staré, nestihl jsem je vyhodit.“ Nestihl? A Tereza dodala: „Aleno Nováková, on si je bere sám, já přece nehlídám jeho šatník.“ Nehlídáš? A kdo jiný by měl dbát na manžela, když ne manželka?
Snažila jsem se ovládnout, ale uvnitř jsem vřela. Po večeři, když Tereza odešla do obýváku, jsem Jakubovi pošeptala: „Synu, copak vám nezbývá na ponožky? Nebo nemáte čas prát?“ Jen mávl rukou: „Mami, nech to být, je to v pohodě. Jen jsem si nevšiml.“ Nevšiml? Vždyť ty díry by byly vidět až z Pražského hradu! Chtěla jsem promluvit s Terezou, ale bála jsem se, že to zase odbude vtipem. Místo toho jsem šla ke skříni, vytáhla nové ponožky, které jsem vždycky kupovala Jakubovi k svátku, a strčila mu je: „Vem si je, obleč si je, vždyť je to k pláči.“ Usmál se, poděkoval, ale viděla jsem, že mu na tom nesejde.
Nechala jsem je odejít, ale nemohla jsem usnout. Hlava mi jela dokola: jak je to možné? Tereza pracuje, unavuje se, ale je to omluva? Já v jejím věku jsem taky pracovala, a ještě jsem stíhala péct, uklízet a starat se o rodinu. Copak nemůže hodit pár ponožek do pračky nebo koupit nové? V obchodě jich mají přehršel a za pár korun! Nebo je teď moderní chodit jako vandrák? Vzpomněla jsem si, jak je Tereza vždy upravená, s nalakovanými nehty, zatímco můj syn má na nohou cáry. A nejde jen o ponožky, je to symbol! Znamení, že jí patrně na muži nezáleží.
Druhý den jsem zavolala kamarádce, Libuši, abych se jí svěřila. Vyslechla mě a řekla: „Alenko, to není tvůj boj. Jsou dospělí, ať si to vyřeší sami.“ Dospělí? A kdo za ně tedy má zodpovídat, když Jakub chodí jako otrhanec? Libuš dodala: „Možná Tereza nechce být služka. Dnešní ženy jsou jiné.“ Jiné? Ať si staví kariéru, to mi nevadí, ale základní péče o manžela – to se snad také zrušilo? Nečekám, že bude denně vařit buchty, ale přišívat záplaty přece umí!
Rozhodla jsem se promluvit s Terezou. Pozvala jsem ji na kávu, aby Jakub nebyl přítomný. Řekla jsem: „Terezo, promiň, že se montuju, ale jak můžeš dopustit, aby Jakub chodil v takových ponožkách? Vždyť je to tvůj muž.“ Podivila se: „Aleno Nováková, on je dospělý, ať si nosí, co chce. Já mu už mockrát říkala, ať si koupí nové.“ Dospělý? A ty jako nevidíš, že má nohy jako nějaký žebrák? Naznačila jsem, že manželka by měla na takové věci dohlížet, ale ona jen pousmála: „Máme rovnoprávný vztah, nejsem jeho šatnářka.“ Rovnoprávnost? To znamená, že jeden je v hadrech a druhý v nových botách?
Teď přemýšlím, co dělat. Část mě chce koupit Jakubovi celý štos ponožek a prát je sama, aby nedělal ostudu. Ale druhá část ví, že to není moje starost. Musí si to vyříkat sami. Nabídla jsem Jakubovi: „Synu, jestli vám peníze nestačí, řekni, pomůžu.“ Zasmál se: „Mami, jsme v pohodě, jen jsou ty ponožky staré, vyhodím je.“ Vyhodíš? Proč ne hned teď? Nevím, jak Tereze dostat rozum do hlavy. Možná opravdu věří, že to není její povinnost. Ale bolí mě vidět syna v takovém stavu. Jako bych v něčem selhala, nedokázala ho naučit se o sebe starat.
Zatím se držím zpátky. Zvu je na obědy, podstrkujia pokaždé, když přijdou, tajně mrknu na Jakubovy nohy, jestli už konečně nosí slušné ponožky.