Jmenuji se Karel, a můj vztah se snachou je od prvního dne čistá katastrofa. Přísahám na všechno, co mám, že jsem neudělal nic špatného – chtěl jsem jen navázat kontakt s tou dívkou, s Lucií. Ale ona mě odháněla, jako bych byl nějaký prokletý vyvrhel.
Lucie nikdy nezvedala moje hovory. Můj syn, Petr, mi volal zpátky až po několika dnech a mumlal, že měl moc práce. A pokud mě napadlo zajet za nimi do jejich pronajatého domku kousek od Českých Budějovic, zmizela jako přízrak – jednou na nákup, jednou ke kamarádce, hlavně pryč ode mě.
To mě přivádělo k šílenství. Takže když mladým všechno klape, jsem pro ně nula, co? Ale jakmile je život praští přes hlavu, běží ke mně, jako bych byl jejich věčným zachráncem. Kde je tu spravedlnost, sakra? Je snad tak těžké zvednout telefon a říct: „Tati, jsme v pohodě“? Ne. Petr mi pořád opakoval: „Nemám čas, tati, ozvu se později.“ Samozřejmě se neozval.
A pak, nedávno, se Petr připlazil ke mným dveřím, bledý jako stěna, s prázdnýma rukama. Zeptal se, jestli nemám kladivo a hřebíky. Málem jsem se zhroutil. Bydleli přece v drahém pronajatém domě u Českých Budějovic, smlouva tam jasně říkala „žádné opravy“ velkým písmem! A pak na mě vybalil: „Tati, můžeme já a Lucie u tebe bydlet?“
Tehdy se všechno to peklo odhalilo. Majitel je vyhodil na ulici – rozhodl se dům prodat a shrábnout peníze. A oni? Už měsíce nezaplatili nájem, protože neměli ani korunu. Lucie je „na mateřské“, a Petr? Vyrazili ho z práce.
Můj byt má tři pokoje, stojí v zapadlé části Brna. Koupil jsem ho s bývalou ženou, ale ta už sedmnáct let žije s jiným. Takže je celý můj. Nic extra, ale můj domov. Petr se odstěhoval na vysokou, bydlel na koleji, pak si začal žít po svém. Potkal Lucii, nastěhovali se spolu, pár let to táhli, pak se vzali. Snili o domě na hypotéku, ale všechno se zhroutilo. Když jsem se Petra zeptal, co dál, odsekl: „Do toho ti nic není, tati.“
Od začátku byl mezi mnou a Lucií ledový příkop. Myslel jsem, že mě má možná za strašáka, starého bručouna. Petr mě uklidňoval: „Ona je taková, tati, neber si to, není moc upovídaná.“ Ne upovídaná? To je k smíchu! S mým synem se přece domluvila, ne? Umí milovat – vzala si ho, nebo ne? Tak proč je pro ni rozhovor se mnou taková muka?
Lucie moje hovory ignorovala, jako by byly jedovaté. Petr mi volal zpátky pozdě večer, vyčerpaný, a něco nesrozumitelně bručel. Nejezdil jsem k nim k Budějovicím – proč se ponižovat? Ale když jsem tam přijel, zmizela během mrknutí oka.
Doufal jsem, že narození vnučky prolomí tu zeď. Kdepak. Lucie proměnila každou schůzku s malou v boj – musel jsem ji skoro prosit, abych ji viděl. Zvládala to sama – její rodiče bydlí někde u Plzně, na vnučce jim nezáleží, nepřijedou pomoct.
Nakonec jsem to vzdal. Možná je lepší, že jsem se k malé moc nepřipoutal. A teď se jim život hroutí. Luciin volna končí, ale práce už není. Petra vyhodili. Majitel je vyhání. A tady stojí můj syn přede mnou: „Tati, zachraň nás.“
Podíval jsem se mu do očí a řekl jasně: „Ty a malá u mě můžete zůstat. Lucie? Ať jede k rodičům. Tečka.“ Ještě před pár dny mě ignorovala, jako bych neexistoval, a teď najednou potřebuje mou střechu? Promiň, miláčku – vyhrabej se sama. Mám dost tvého zachraňování.
