Ahoj, poslouchej, mám pro tebe takovou vřelou hádanku, co se rozhrála v naší pražské rodince.
No tak, vezmi toho už navždy! K čemu jsou ty ceremoniály? řekla Janka rozhořčeně.
Zapomněla jsem se zeptat, co mám dělat! stejným tónem odvětil Nikolaj.
Kdybys se jednou zeptala, nezkřivil bys se! odparovala Janka.
Kdybych měl co se tě ptát, tak bych se zeptal! zamručel Nikolaj. Ale od tebe to nepřijde!
Takže ne ty mi říkej, co mám dělat a jak se mám chovat!
Nemáš vůbec svědomí, řekla Janka pohrdavě. Dobře, ale ty bys aspoň přemýšlel o synovi!
A co já? zakřičel Nikolaj. Přemýšlím o něm víc než ty!
Nehodlal jen přemýšlet, ale i živit a vychovávat ho!
A můžeš mi dál vyhrnovat, že půjdeš do práce!
Půjdu! povídá Janka. Jakmile něco najdu!
Tak nejdřív něco najdi! odpověděl Nikolaj beze změny hlasu. A pak už otvírej ústa!
Nikolaj pár minut poslouchal Jankino zklamané sténání a pak se zase pustil do balení.
Pochop, Kostka je naštvaný, že pořád jsi s Romanem, řekla Janka klidně. A když jste spolu, všimla jsem si, že Romanovi věnuješ víc pozornosti!
No, on je starší! S ním je co probírat, a i jeho myšlenky už se mu rozbíhají! argumentoval Nikolaj. Musíme pochopit, čím se jednou stane!
Už tě ani vlastní syn ne zajímá? zeptala se Janka.
Je ještě malý! Podle zákona potřebuje víc mateřské lásky než otcovské! Tak se starej o Kostku, dokud nevyroste! Já mezitím
Budu trávit čas s nevlastním synem, doplnila Janka místo manžela. Slyšíš? S nevlastním! A přitom nazírat na naše vlastní dítě!
Nikdo nikomu neplave na hlavu! skřivil Nikolaj. Všemu věnuju čas! Ale Kostka má otce, co je pořád vedle, a moje sestra vychovává svého syna s mámou, ne s manželem! A dvě ženy nejsou to, co dvanáctiletému chybí!
A tak se ptám, mám být chladná k tomu, jak dvě ženy rozbíjejí duši mému nevlastnímu synovi? Stane se z něj pak pravý muž?
Nikolaji, mám tě pozvat mámu, aby tě Kostka zaujal? zlobila se Janka.
Odlétněte oba! řekl Nikolaj. Jen tvé matky mi chyběla!
A Kostka? zeptala se Janka napjatě.
Samozřejmě zůstane se mnou! Nemáš mu nic nabídnout! se usmál sarkasticky. Myslela jsi, že ti zajistím pohádkový život alikvotami?
Nemáš šanci! Platit budeš ty! Tak se konečně najdeš práci, aby ses neuchýlila k podplácení!
Jankě musela také spolknout tu urážku, protože Nikolaj měl pravdu. Neměla nic. Všechna ambice zanikla během manželství. Ani vysokoškolský diplom neměla. Když šla na mateřskou, už se nevrátila na katedru.
Nikolaj pokračoval v balení v naprostém tichu.
Koupil jsi všechny ty hračky pro Romana? přerušila Janka mlčení. Myslela jsem, že i Kostka dostane něco
Má už dost, odmotával Nikolaj, a Roman nemá na koho se spolehnout, jen na svého strýce!
Moje máma, on oba nic neřekli! A kostka?? Bude s nimi ztracený!
Janka nic neřekla, jen přišla pomoci manželovi. Najednou se z konstrukčního balíčku odlepila pohlednice.
Janka ji zvedla, otevřela a pročetla text. Oči se jí rozšířily, pohlednice spadla na podlahu.
Nikolaji, co to znamená milému synovi?
Kdo tě vůbec žádá, abys hrabala v jeho nosu? křikl Nikolaj a odtlačil Janku. Vždycky se vmícháš! Jdi pryč!
Jelikož se zvednu, zamumlala Janka. Co to vůbec znamená?
Bože, můžeš být tak tvrdá? vykřikl Nikolaj. Normální žena by to už stihla pochopit!
A ty jako v oblacích, čestné slovo!
Janka měla šanci stát se druhou manželkou Nikolaje, ale osud ji připravil být první. Pravdou však byla holka, co měla být první manželkou, nechtěla to. Žila s Nikolajem v pronajatém bytě asi rok, pak se ztratila v neznámých končinách. Její rodiče netušili, kam Jarmila zmizela. Přátelé ani sousedé netušili, kde je.
Nikolaj nebyl moc zarmoucený. Jak se říká: Co se ztratí, to se nevrací. Pokračoval v životě a užíval si to.
O rok později se Jarmila objevila s dítětem v náručí. Všichni už věděli, že porodila od Nikolaje.
Hned se šířily řeči, že Jarmila ho zahne ke zdi, získá výživné nebo ho i provdá. Ale ne.
Jarmila přišla jen předat otci dítě k výchově a sama se vydala dál. Kdyby jen tak předala balíček, kdo ví, jak by to dopadlo. Mohla by říct, že našla dítě na ulici, a osud Romka by byl určen.
Místo toho přinesla košík s dítětem ke dveřím, kde bydlela mamka a sestra Nikolaje. Do košíku vložila dlouhý slzavý dopis ráda by výchovala, ale nemá ani peníze, ani sílu, ani možnosti! Navíc trpí poporodní depresí a vážnou nemocí, kterou bude muset léčit celým životem. Požádala jen, aby dítě tak vlastně i její syn nebylo opuštěno.
Nikolaje ihned povolali, aby vysvětlil situaci.
Jak to mám vědět, povozil rameny. Možná to jen tak přinesla, a my to věříme! Uděláme test, pak se uvidí!
Test ukázal, že to je Nikolajův syn. A pak začala dlouhá debata.
Kde ten chlapec má jít? Co s ním budu dělat, a hlavně kdy? Právě jsem zahájil podnikání! Mám smlouvy, jednání, obchody! A navíc musím sám makat, protože na celý tým nemám peníze!
Co navrhuješ? vykřikla Anna Svobodová. Dát dítě do dětského domu?
To, že je vlastní, víme jen my, a taky Jarmila. A já už na Jarmilu nečekám, už se v Praze neobjeví! povozil rameny.
Anna, ale víme to! naléhala. Jak budeme žít, když náš vlastní človíček skončí v domově?
Já bych to přežil, zamumlal Nikolaj. Co i vám přeju!
Nemáš svědomí, řekla sestra Lenka. Vyslat vlastní dítě do domu!
A co ty? Kdo tě ptá? zaskřehnul. Nešij koni ocásek, ale přitom se snažíš svědomit!
Svému dítěti bych ho nikdy nepoddala! odpověděla Lenka. Už mu dvacet, těhotenství skončilo neúspěšně, diagnostikovali jí, že už nemůže mít děti. Pro ni je to bolest.
To je šílený! zamávala Anna. Když dítě pošleš do domu, všichni ti to pošlou zpátky! Nemáš nic ani podnik, ani štěstí, ani život!
Tak! udeřil pěstí na stůl. Když už jste tady všichni spravedliví a lidskí, rozhodneme tak: Lenka si dítě vezme, já najdu peníze, všechno zařídíme. Všichni ho budeme vychovávat! A já, jako dobrý strýc, budu pomáhat.
Co tím pomáhat? nepochopila Lenka.
Živit! zakřičel. Jasně?
A když se ožením? zeptala se Anna.
Co se změní? povozil rameny. Budu i dál pomáhat sestře s nevlastním synem! Všechno bude v pohodě!
Nikolaj nemohl odmítnout peníze, které poctivě posílal. Ale sám se neukázal po tři roky. Když ho mamka nebo sestra ptaly, říkal, že se věnuje nejen podnikání, ale i osobnímu životu. Všechna setkání proběhla na svatbě, kde se všichni setkali to zanechalo dojem, a on všem v uších připomínal, co potřebují slyšet.
Mamka s sestrou se staraly o kostku, zatímco Janka studovala a těšila se na těhotenství. Když se narodil syn Kája, Nikolaj se změnil. Viděl, jak jeho dítě roste, ale křik ho dráždl. Pak vzpomněl na Romana.
Ten už měl svůj výkřik!
A tak začal jezdit k sestře s mámou, aby se setkal s nevlastním synem. Otecské pocity, probuzené narozením Káji, se více přelévaly na Romana, protože tam dostával odezvu. Kája ale zůstával stranou.
Tak to šlo osm let. Kája nebyl úplně bez otcovské pozornosti, ale Romana měl pořád víc. Čtyři roky jsou pro děti dlouhá doba a velký rozdíl. Co je vhodné dělat s chlapcem ve dvanácti, nehodí se klukovi v osm. S Romanem už Nikolaj všechno vyzkoušel, s Kájou ho to nebavilo.
Janka viděla, jak jejich syn ustupuje do pozadí ve prospěch nevlastního dítěte. Samozřejmě se míchala i závist, rozhořčení a podrážděnost, ale nic nemohla změnit. Zůstala finančně závislá na manželovi. Když zkoušela najít práci, nabízeli jí jen špinavou práci v nízkém výdělku. A ona, jako manželka podnikatele, si zvykla na pohodlí.
Nemůžu být uklízečkou nebo myčkou nádobí! vzlykla. A tak jen pár ostrých poznámek vyklápěla, doufajíc, že si manžel vzpomene na našeho syna!
***
Takže to je tvůj syn? zeptala se Janka. Tvůj vlastní? Proč ho vychovává tvoje sestra?
Jo, Roman je můj syn! Lenka není jeho matka, ale vychovává ho jako svého! A Roman už ví, že mu nejsem otcem! pronesl Nikolaj se zlým tónem. Co ještě ode mě chceš?
Myslíš, že je to snadné? Tady a tam!
Janka si otřela čelo, pak si přikrčila ústa, nadechla se zhluboka. Vypadalo to jako gesto zmatení a únavy.
Nikolaji, vezmeme ho? navrhla klidně. Ať bratři žijí spolu! Pokusím se být Romanova máma. Když mě nepřijme, aspoň bude otec vždy blízko! A ty už nebudete muset tahat mezi dětmi!
Jsi připravená přijmout mého dítě? zeptal se nejistě.
Proč ne, povzdechla Janka. Ráda bych ho adoptovala!
Janka trochu lhala. Nebyla si jistá, že zvládne cizího chlapce, ale myslela si,A tak jsme se všichni stali jednou velkou rodinou, kde láska a odpovědnost konečně našly své místo.