Syndrom věčně odloženého života
Zpověď šedesátileté ženy
Marie Novotná:
Letos mi bylo 60. Tajně jsem čekala, jestli někdo z rodiny aspoň zavolá, aby mi pogratuloval k jubileu. Ani zvonění mobilu, ani zpráva na WhatsApp. Jen reklama na slevy v Lidlu. Rodiče nemám, ale mám dceru a syna, dva vnoučky, dokonce i bývalého muže. Zdálo by se, že mám všechno, co se od české matky očekává.
Dcera, Šárka, má čtyřicet, syn Lukáš třicet pět. Oba žijí v Praze, oba vystudovali prestižní pražské vysoké školy. Inteligentní, úspěšní, v podstatě malí český startupoví magnáti. Šárka je vdaná za vysoce postaveného úředníka, Lukáš si vzal dceru známého podnikatele z Karlína. Majetek, rozjeté firmy, byty ve Vinohradech. Život jako z časopisu Forbes.
Bývalý manžel odešel, když Lukáš odmaturoval. Prý už je unavený z toho tempa. Přitom jeho pracovní tempo byl spíš lenošský maraton jedna klidná práce, víkendy s kamarády u piva nebo na gauči, dovolené trávil měsíc u bratrance na Moravě. Já? Dovolený jsem nebrala snad patnáct let. Zároveň v továrně technik, uklízečka v kanceláři, o víkendech balila sušenky v Albertu od osmi do osmi, a ještě jsem stihla uklízet sklady. Můj život se točil mezi hadrem, krabicí a tramvají.
A všechny peníze putovaly dětem do Prahy oblečení, strava, nějaké to kino, protože škola v Praze nemůže být jen o studiu. Naučila jsem se nosit kabáty po babičce, sem tam jsem něco přešila, boty zalepila. Chodila jsem upravená, čistá, to mi stačilo. Moje největší zábava byla spát a občas se ve snu smát.
Jakmile bývalý odešel, okamžitě si vyměnil Škodu za BMW. Asi měl našetřeno víc, než jsem tušila. Za našeho manželství platil jen nájem, tím končila jeho účast na rodinných financích. Děti jsem vytáhla k maturitě já
Byt jsme měli po babičce. Poctivá pražská cihlová stavba s vysokými stropy. Dvojka předělaná na trojku. Komora s oknem měla krásných osm a půl metrů, zrenovovala jsem ji sama vešla se tam postel, stůl, skříň, police. Tam bydlela Šárka. Já se synem v druhém pokoji, naštěstí jsem tam jen přespávala. Manžel okupoval obývák. Když Šárka odešla do Prahy, zabrala jsem její komoru, Lukáš zůstal v pokoji.
Rozvod proběhl bez hádek, bez majetkového ping pongu, bez emocí. On chtěl ŽÍT, já byla tak vyčerpaná, že jsem si spíš ulevila. Nebyla potřeba vařit polévku, druhé, dezert, kompot a kávu. Nemusela jsem prát jeho košile, povlečení, žehlit, věšet místo toho jsem mohla zkusit chvilku odpočívat.
Za tu dobu se mi podařilo nasbírat celou sérii nemocí páteř, klouby, cukrovka, štítná žláza, nervové totální vyčerpání. Nakonec jsem si poprvé vzala dovolenou na hlavní práci a začala se léčit. O brigády jsem nepřišla. Trochu jsem se spravila.
Našla jsem šikovného řemeslníka, a za dva týdny mi s partákem zrenovoval koupelnu. Pro mě to bylo osobní štěstí. ZÁŽITEK PRO SEBE!
Všem úspěšným dětem jsem místo dárků na narozeniny, Vánoce, MDŽ a 28. října posílala peníze. Přibyli vnuci, takže brigády pokračovaly. Na sebe peníze nezbývaly. Gratulace přicházely sporadicky, často až v odpovědi na mé vlastní. O dárky jsem si ani nedělala iluze.
Nejvíc zabolelo, že mě nepozvali ani na svatby. Šárka mi upřímně řekla: Mami, ty se do té party prostě nehodíš. Budou tam lidi z Hradu O synově svatbě mi prozradila až zpětně samotná Šárka
Aspoň že ke svatebnímu rozpočtu jsem se nemusela přispívat
Nikdo z dětí nikdy nepřijede, i když zvu často. Šárka řekla, že na našem panelovém sídlišti nemá co dělat. Lukáš vždycky: Mámu, fakt to teď nejde! Letadlo do Prahy létá sedmkrát denně! Dvě hodiny, ani si nedáš svačinu
Jak bych popsala tu část svého života? Život potlačených emocí. Žila jsem jako česká Sněhurka Přemýšlím o tom až zítra Dusila jsem v sobě slzy, smích, zmatení, zoufalství automat na práci.
Pak náš podnik koupili Pražáci a zahájili restrukturalizaci. S předčasným odchodem na penzi jsem byla zredukována, přišla jsem rovnou o dvě práce. Důchod mi dali – dvacet tisíc korun A zkuste za to žít!
Naštěstí v naší čtyřvchodové panelákové pětce zrovna sháněli uklízečku. Nastoupila jsem do úklidu dvacet tisíc navíc! Brigáda v Albertu o víkendech pořád na stole, tři tisíce za směnu, jen člověk večer padá na ústa.
Kuchyni jsem začala pomalu rekonstruovat, vše vlastníma rukama, včetně výběru linky od souseda. Rychle, levně, spokojenost.
Zas se začaly hromadit peníze. Chtěla jsem spravit obývák a koupit novou pohovku. Plány byly akorát v těch plánech jsem jaksi nikdy nebyla já! Co jsem utrácela za sebe? Jídlo nejlevnější, a stejně nejím moc. Léky tam mizel balík. Nájem stoupal rok od roku. Bývalý říkal: Prodej ten třípokoják, za tuhle lokalitu dostaneš skvělou cenu. Kup si garsonku! Ale byt je památka na babičku, rodiče si nepamatuju. Babička mě vychovala. Ten byt je pro mě celý život.
S bývalým jsme si zvládli udržet normální vztahy občas si zavoláme, jako staří známí. On je v pohodě, o osobním životě nemluví. Jezdí jednou za měsíc s bramborami, zeleninou, rýží, balíkem minerálky těžké věci. Peníze nechce ani slyšet. Prý, ať neobjednávám rozvoz, prý mi přivezou shnilé. Co na to říct má asi pravdu.
U mě jako by se všechno usadilo v malém uzlíku. Žiju dál, pracuju víc než většina důchodkyň v okolí, žádné sny, nic pro sebe. Šárku a vnoučata vidím jen na Instagramu. Lukášův život projíždím u snachy ve stories. Těší mě, že se mají dobře, cestují cizina, luxusní restaurace, fitka, bary.
Možná jsem jim dala málo lásky, proto ji nemají ke mně. Šárka se občas zeptá, jak jsem. Vždycky říkám, že dobře. Nikdy si nestěžuju. Lukáš pošle občas hlasovku: Ahoj mami, snad se máš fajn. Jednou mi řekl, že nechce slyšet o problémech rodičů, že negativní věci ho psychicky zabíjejí. Od té doby už fakt jen: Jo, synku, vše OK.
Strašně bych chtěla obejmout vnoučata, ale tipuju, že netuší, že mají živou babičku penzistku-uklízečku. Klidně bych hádala, že podle rodinné legendy už jsem dávno dole pod zemí
Nejsem schopná si vzpomenout, kdy jsem naposledy koupila něco opravdu pro sebe, snad sem tam prádlo a ponožky, z regálu extralevně. Salón, manikúra, pedikúra? Nikdy. Jednou za měsíc stříhání v kadeřnictví pod domem. Barvím si sama. A trochu mě těší, že od mládí do stáří mám pořád tu stejnou velikost, 46/48. Šatník aktualizovat nemusím.
A mám opravdu strach, že jednoho dne ráno nevstanu z postele. Bolí mě záda tak, že kolikrát představa, že se nehnu, je děsivá.
Možná jsem vůbec neměla žít takhle bez pauzy, bez drobných radostí, pořád v práci, pořád až někdy. Ale kde je to někdy? Už neexistuje V duši mám prázdno v srdci klid jako po nedělním obědě Kolem mě taky ticho, nic.
Nikomu nic nevyčítám. A vlastně ani sobě. Dělala jsem celý život, dělám dál. Buduju si finanční polštář pro co kdyby. Malý, ale svůj. I když upřímně, když už nebudu zvládat pracovat, nebudu tu chtít marodit. Nechci, aby se mnou měli nějaké potíže.
A víte, co je na tom nejvtipnější? Nikdy mi nikdo nedal květiny NIKDY Vážně by byla sranda, kdyby mi někdo přinesl živé květiny na hrob. To by se člověk smíchem rozplakalAle jedno ráno, když jsem šla v šest uklízet chodbu, přistál mi pod dveřmi malý balíček. V bleděmodré taštičce, svázané obyčejným provázkem, ležela pětilistá kopretina skutečná, voňavá. Vedle byla dětsky napsaná kartička: Pro babičku ze čtvrtého patra. Žádné další jméno, jen pár dětských škrábanců.
Držela jsem květinu v ruce a uvědomila si, že tohle je ten až někdy. V tu chvíli jsem se rozplakala ne tiše, potají, ale nahlas, poprvé po letech. Slzy mi tekly po tváři, ale nebyly smutné, vylezly z prázdna jako prasklá hráz. Nebylo v nich lítosti ani výčitek.
Vždyť i kdybych celý život čekala na náruč, milé slovo nebo vděčnost, nakonec stačí jediná kopretina od cizího dítěte a všechno je na chvilku jinak. Možná jsem byla jen průvodcem, třeba nenápadným zrdcadlem, ale pořád jsem tu. S květinou v dlani, s jarním povzdechem v srdci.
A tak jsem si slíbila: nikdy už neodložím svůj vlastní život. I kdyby to byl jen krátký sběr kopretin na cestě domů, na chvíli stačí cítit, že skutečně žiju.