Bolelo mě to pro mého syna, který hloupě zničil svou rodinu, ale zároveň jsem se těšila z jeho bývalé ženy, jež se zbavila jeho pout.
Božena seděla na verandě svého domu v Brně, sevřenými prsty držela hrnek s vychladlým čajem. Srdce jí pukalo žalem: jedna polovina plakala pro syna, Janovi, jenž vlastníma rukama zničil vše, co měl, zatímco ta druhá tiše jásala za Alenu, jeho bývalou manželku, která konečně unikla na svobodu. Božena věděla, že její pocity — divoká směs lásky i studu, lítosti i úlevy — jí sousedé, kteří o rozvodu klepali, nikdy neporozumí. Přesto je cítila, když hleděla na trosky, jež po sobě Jan zanechal, a na světlo, jež se znovu rozhořelo v Aleniných očích.
Jan byl jejím jediným dítětem, její pýchou. Vychovávala ho sama, poté co manžel odešel, nechal ji s nemluvnětem v náručí. Dávala mu celé srdce: šila mu košile, po nocích kontrolovala úkoly, šetřila na sobě, aby měl nové boty. Doufala, že vyroste v silného, rozumného a čestného muže. Dlouho to tak vypadalo. Jan si vzal Alenu — laskavou, pracovitou dívku, která na něj hleděla s obdivem. Narodila se jim dcera, Terezka, a Božena myslela, že její syn konečně našel štěstí. Mýlila se.
Jan se změnil. Nebo snad jen ukázal, kým doopravdy byl. Začal se po nocích ztrácet, vracel se s pachem cizích parfémů. Alena, s očima rudýma od pláče, mlčela, snažila se zachránit rodinu pro Terezku. Božena viděla, jak snacha chřadne, ale nezasahovala — bála se, že se Jan urazí. A on místo toho, aby si vážil ženy, jež táhla domácnost, dítě i jeho samotného, hledal dobrodružství jinde. Božena se s ním pokoušela mluvit, ale Jan jen mávl rukou: „Mami, nepleť se do toho, vím, co dělám.“ Mlčela, ale každá jeho hrubá odpověď ji bodala jako nůž.
Zkáza začala nenápadně, ale skončila katastrofou. Jan si začal poměr s kolegyní, aniž by to zvlášť skrýval. Alena to zjistila, ale namísto hádek tiše sbalila věci. Podala na rozvod, vzala Terezku a odjela k rodičům. Božena si pamatuje den, kdy se Jan vrátil do prázdného bytu. Byl zmatený, ale ne činil pokání. „Ona si za to může sama, nevážila si mě,“ prohodil, a Božena na něj poprvé pohlédla jako na cizího člověka. Její chlapec, její pýcha, se stal mužem, který zničil rodinu kvůli vlastní hlouposti a sobectví.
Sousedé klepali, obviňovali Alenu: „Opustila manžela, odešla s dítětem, sobecká!“ Božena mlčela, ale uvnitř jí kypěl vztek. Znala pravdu. Věděla, jak Alena v noci kolébala Terezku, jak pracovala ve dvou zaměstnáních, zatímco Jan se „bavil“ s kamarády. Věděla, jak se snacha snažila zachránit manželství, než ji pošlapal. A teď, když Alena odešla, neměla ji za co vinit. Naopak, obdivovala ji. Odejít od člověka, kterého milujete, kvůli vlastní záchraně — to byl čin, který její syn nikdy nepochopí.
Uběhl rok. Jan žil sám, naříkal na samotu, ale nic nedělal, aby se změnil. Vinil všechny — Alenu, osud, dokonce i matku, která ho „nepodpořila“. Božena se na něj dívala a neviděla dospělého muže, ale rozmazleného chlapce, kterého možná sama zkazila slepou láskou. Srdce jí pro něj bolelo, ale už nemohla jeho činy omlouvat. Vzpomínala, jak křičel na Alenu, jak přehlížel Terezku, a chápala: sám si vybral tuto cestu.
Zato Alena rozkvetla. Našla si novou práci, přihlásila se na kurz fotografie, o kterém vždy snila. Terezka, její malá kopie, se častěji smála než plakala. Božena je jednou viděla v parku — Alena tlačila houpačku a Terezka se hlasitě řehtala. V tu chvíli Božena pocítila podivnou úlevu. Její snacha, kterou tolik milovala, byla volná. Shodila pouta, která na ni Jan uvalil, a žila život, jaký si zasloužila. Božena se usmála, ale po tvářích jí tekly slzy. Radovala se za Alenu, ale plakala pro syna, který ztratil všechno.
Teď žije s tím rozporem. Miluje Jana, ale nemůže na něj být pyšná. Stýská se jí po Terezce, ale těší ji, že dívka roste u matky, která ji učí síle. Myslí na Alenu a modlí se, aby se nikdy neohlížela zpět. A ještě se ptá sama sebe: Mohla vychovat syna lépe? Tato otázka ji v noci trápí, ale v odpověď nenajde. Zbývá jen pravda: její syn zničil svou rodinu, zatímco její snacha našla sílu začít znovu. A v tomto hořkém konci vidí Božena naději — ne pro sebe, ale pro ty, kteří dokázali uniknout.