Kdysi dávno jsme s manželem Václavem uzavřeli manželství, když nám oběma bylo třiadvacet let. Už tehdy jsem čekala dítě, ale naštěstí jsme oba stihli dokončit pedagogickou fakultu. Naše rodiny nebyly zámožné, neměli jsme žádné „zlaté dno“ – ani vlivné příbuzné, ani úspory. Od prvních dnů jsme se museli ohánět, abychom přežili.
S mateřskou jsem prakticky nepočítala. Neměla jsem mléko – zda ze stresu nebo z neustálého nedostatku – a tak jsme syna brzy převedli na umělou výživu. V jedenácti měsících jsme ho dali do jeslí. Tam se naučil jíst lžičkou, chodit na nočník a usínat bez kolébání. My s Václavem jsme se ponořili do práce – nejprve jsme bydleli v pronájmu, pak jsme se přestěhovali do kolejí, pak jsme si našetřili na garsoniéru a později koupili dvoupokojový byt v dobré čtvrti.
Před několika lety jsme koupili zahrádku na venkově. Václav tam sám postavil útulný dřevěný domek: dvě místnosti, sauna, kamna. Přivezli jsme tam nábytek, zřídili zahrádku. Zdálo se, že teď už si můžeme užívat života. Bylo nám pouhých šestatřicet, před námi ještě celý život.
Ale náš syn, Jan, se ve třiadvaceti rozhodl oženit. Jeho nevěsta, Božena, pocházela z bohaté rodiny, spolu vystudovali práva. Rodiče dívky byli zámožní: měli třípatrovou vilu, drahá auta, podnik. Jejich dcera samozřejmě chtěla svatbu v restauraci, limuzínu, líbánky a… samostatný byt.
S manželem jsme se vždycky cítili provinile vůči synovi. Celé dětství strávil ve školkách, školách a kroužcích – protože jsme se upřímně věnovali práci. Snažili jsme se to vynahradit dárky: hračky, oblečení, výlety, doučování. K osmnáctinám jsme mu darovali starší, ale funkční auto. Když nastoupil na vysokou, platili jsme mu studium. A samozřejmě jsme nemohli odmítnout ani teď. Dali jsme všechny úspory na svatbu a… přenechali mu náš byt, sami se přestěhovali na chalupu.
Rodiče Boženy měli jiný přístup – investovali do dcery: koupili jí sobolí kožich, zlato, nábytek. Syn, zprvu vděčný, se začal měnit. Každým měsícem volal méně. Zpočátku přijel jednou za dva týdny, pak jednou za měsíc. Nakonec úplně zmizel.
Jednoho dne jsme potkali na trhu starou sousedku, která mezi řečí prohodila:
„Vy snad nevíte, že váš byt pronajímají? Jan s Boženou bydlí u jejích rodičů, prý je tam pohodlněji.“
Manžel zbledl jako stěna. Sotva se udržel na nohou. Okamžitě jsme synovi zavolali. V odpovědi jsme slyšeli ledové:
„Vy mi ten byt sami dali. Moje žena nechce bydlet ve vašem ‚retro‘, a pronajímat si něco sami je drahé. Ať nájemníci platí.“
Když jsme se pokusili mluvit o důvěře a slušnosti, rozkřičel se:
„Celý život jsem byl chudák! Jiné děti měly normální rodiče, ale já mám vás! Učitele, kteří umějí jen kázat o morálce! Už se stydím před tchánem, že moji rodiče jsou obyčejní úředníci!“
Po tomto rozhovoru jsme se rozhodli jednat. Nežalovali jsme, jen jsme přijeli do bytu, promluvili si s nájemníky – vše vysvětlili. Ukázali se jako chápaví lidé a za měsíc se vystěhovali.
Vrátili jsme se do svého bytu. Se synem se nestýkáme. Manžel to těžce nese, já také. Ano, dali jsme mu všechn – bez pod**”Teď, když nás opustil, zůstali jsme sami se vzpomínkami na to, co mohlo být.”**