Náš syn pronajal náš byt a ani nás s tím nepočítal. Dali jsme mu všechno, a zůstali jsme s prázdnýma rukama.
S mým manželem Jaroslavem jsme se vzali, když nám oběma bylo tři dadvacet. Už jsem tehdy byla v očekávání, ale naštěstí jsme oba stihli dokončit pedagogickou fakultu. Naše rodiny neměly peněz nazbyt, žádný “zlatý důl” jsme neměli – ani vlivné příbuzné, ani úspory. Od prvního dne jsme se museli ohánět, abychom vyžili.
Mámě jsem skoro nebrala. Neměla jsem mléko – možná ze stresu, možná z věčného šetření – a tak jsme syna brzy převedli na umělé. V jedenácti měsících jsme ho dali do jeslí. Tam ho naučili jíst lžičkou, chodit na nočník a usínat bez kolébání. A my s Jaroslavem jsme se vrhnuli do práce – nejdřív jsme bydleli v podnájmu, pak na kolejích, pak jsme našetřili na garsonku, a později jsme koupili dvougarsonku v pěkném čtvrti.
Před pár lety jsme koupili chatu na Moravě. Jaroslav si tam sám postavil úhledný dřevěný domek: dvě místnosti, sauna, kamna. Přivezli jsme nábytek, založili zahrádku. Zdálo se, že teď už si můžeme užívat. Bylo nám jen šestapadesát, život přece ještě nekončí.
Ale náš syn, Honza, se ve třiadvaceti rozhodl oženit. Jeho nevěsta, Lucie, byla z bohaté rodiny, spolu vystudovali práva. Její rodiče měli peněz jako želez – třípatrový dům, drahá auta, podnikání. Jejich dcera samozřejmě chtěla svatbu v hotelu, limuzínu, líbánky a… vlastní byt.
My s manželem jsme se vždycky cítili provinile. Celé dětství strávil v jeslích, školách a kroužkách – protože my jsme byli zavrtaní v práci. Snažili jsme se to vynahradit dárky: hračky, oblečení, výlety, doučování. K osmnáctinám jsme mu dali starší, ale spolehlivé auto. Když nastoupil na vysokou, platili jsme mu školu. A teď jsme samozřejmě nemohli odmítnout. Dali jsme všechny úspory na svatbu a… přenechali mu náš byt, přestěhovali se na chatu.
Rodiče Lucie to měli jinak – do dcery investovali: koupili jí sobolí kožich, zlato, nábytek. Syn, nejdřív vděčný, se začal měnit. S každým měsícem volal míň. Nejprve přijel jednou za čtrnáct dní, pak jednou za měsíc. Pak zmizel úplně.
Jednou jsme na trhu potkali starou sousedku a ta mezi řečí prohodila:
“Vy jste nevěděli, že váš byt pronajímají? Honza s Lucií bydlí u jejích rodičů, prý je tam pohodlněji.”
Manžel zbledl jako stěna. Sotva se udržel na nZavolali jsme mu, a on jen chladně odsek: “Byt jste mi dali, tak co vám vlastně vadí?”