Několik dnů zpátky přivedl můj syn domů svou přítelkyni. Je o pár let mladší než já tak čtyři nebo pět let. Můj syn se zamiloval do někoho v mém věku a chce si ji vzít. Další zpráva, která mě překvapila, byla ta, že má malou dcerku.
Přivítala jsem je srdečně. Hlavní je, že je můj syn šťastný, a tím pádem jsem šťastná i já, ale musela jsem si o tom někomu popovídat. Hned po jejich odchodu jsem zavolala kamarádce, kterou pro sebe nazývám moje nervová pilulka. Je tu pro mě vždy, ať se děje cokoliv, naslouchá mi a její rady mě nikdy nezklamaly. Popsala jsem jí celou situaci a požádala ji, aby mi pomohla udělat správné rozhodnutí.
Mluvily jsme spolu hodně dlouho, a asi bychom ještě pokračovaly, kdyby se můj syn nevrátil domů. Řekl, že si chce s něčím promluvit. Trochu jsem se bála, že přijde s něčím dalším, co mě úplně vyvede z míry. Mami, chtěl bych, aby ona a její dítě u nás bydlely, řekl.
Nevěděla jsem, co říct, tak jsem souhlasila. Viděla jsem, jak mu to udělalo radost, hned šel jí to oznámit.
V hlavě mi pořád vrtala myšlenka: ta žena přece nemůže mého syna doopravdy milovat, možná ví, že máme velký dům v centru Prahy a že jsme dost zámožní snad nás kvůli tomu vyhledala?
S touto myšlenkou jsem usnula. Ve snu ke mně přišel zesnulý manžel a tiše pověděl: Je to v pořádku. Ráno, když jsem se probudila, jsem si uvědomila, že můj syn není hloupý, sám si vše rozváží, a i kdyby udělal chybu, dokáže ji napravit.