Už tři roky to trvá. Když můj syn Jakub přivedl do našeho domu novou ženu se dvěma dětmi z předchozího manželství, ani ve snu by mě nenapadlo, jaký peklo začne. Nejprve tvrdil, že to bude jen na pár měsíců, než si najdou bydlení. Tři roky uběhly a dočasné řešení se změnilo v trvalé. Navíc jeho žena Kateřina je teď těhotná. Každý den mého stáří je jako trest.
Bydlíme v běžném panelákovém bytě na sídlišti. Teď tu žiju já, můj syn, jeho těhotná žena a její dvě děti. Brzy přibude další. Na Kateřinu si nestěžuju – chová se ke mně slušně, nehádá se. Ale domácí práce nechce a neumí dělat. I když jsou děti ve školce, ona nepracuje, jen sedí na internetu nebo chodí s kamarádkami. Občas si nechá udělat nehty, a raději ani nevím za čí peníze.
Jakub sice pracuje, ale jeho plat sotva pokryje jídlo a poplatky, zvlášť s tolika lidmi. Zbytek je na mě. Moje penze a přivýdělek: každé ráno vstávám v pět, abych umyla podlahy ve dvou kancelářích, a v osm se vracím. Mohla bych si odpočinout, ale hromada nádobí ve dřezu, nevyprané prádlo a neumytá podlaha na mě čekají. A to všechno je moje starost.
Když Kateřina nebyla těhotná, aspoň chodila nakupovat a občas uvařila. Teď nedělá vůbec nic. Tvrdí, že ji bolí břicho. Děti odvede do školky a zmizí. Domů se vrací s Jakubem na oběd, ale jídlo se musí připravit, naservírovat a pak uklidit. Dělá to ona? Samozřejmě že ne. Všechno je na mně. A já už to nezvládám.
Jednou jsem se odvážila promluvit si se synem. Říkala jsem: „Jakube, v malém bytě je nás moc, nemohli byste s Kateřinou zvážit vlastní bydlení?“ Pokrčil rameny: „Mami, půlka bytu je moje, na nájem nemáme. Vydrž.“ Jako by mi někdo řízl do srdce. Celý život jsem žila pro něj, pro rodinu. A teď mám jen… vydržet?
Před měsícem jsem měla hypertenzní krizi. Zkolabovala jsem přímo v kuchyně, pánev málem spadla ze sporáku. Odvezli mě sanitkou. Lékař řekl: klid, odpočinek, žádný stres. Ale jak mám odpočívat, když je u nás každý den jako na pouti?
Děti za to nemůžou. Ale ony, těhotná Kateřina a Jakubova lhostejnost proměnily moje stáří v nekonečnou únavu. Po obědě si alespoň na hodinu lehnu – nohy mě bolí, zápěstí tuhne. Pak zase vstanu, uvařím večeři, uklízím. Večer se z bytu stane peklo: děti řvou, běhají, útočí na sebe, křičí, brečí. Klid je v tomto bytě dávno zapomenutý luxus.
Čím dál častěji přemýšlím, že jediné řešení je vzít si půjčku a sehnat alespoň malý garson. Kde bude ticho. Kde nikdo nebude mlátit hrníky, házet hračky a čekat, až mu někdo přinese jídlo. Kde konečně budu moct dýchat.
Ale bojím se. Bojím se být sama. Bojím se brát si v mém věku půjčku. A− přesto ještě víc se bojím každodenního pocitu, že jsem služka ve vlastním domě. V domě, kde jsem si myslela, že dožiju v klidu a s péčí. Místo toho mám ruce odmyty do krve a tep přes dvě stě.