Ten večer by mi srdce málem vyskočilo z hrudi, kdyby mě nedržely zatnuté zuby. Vzpomínám si, jak to začalo – obyčejný telefonát od syna: „Mami, přijdeme za tebou s Janou (jméno změněno). Chci, abyste se poznali.“ Jeho hlas byl veselý a sebejistý, jako když člověk konečně udělá důležitý krok. S manželem jsme na sebe pořádně pohlédli a zaradovali se: konečně – náš Honza se usadí, vezme si ženu. Kolik let už jen tak coural!
Honza byl vždycky trochu jiný. Odmala samostatný, ale s vlastní hlavou. Po škole šel na vojnu, a pak najednou: „Odjedu do hor. Pracovat. Vydělám si.“ My s otcem jsme zůstali v šoku, ale neodrazovali jsme ho. Odjel – a pak se vracel s dárky: sýry, uzené maso, borůvky. Vyprávěl, jak se mu tam líbí, přírodu drsnou, ale krásnou, a lidi upřímné.
A najednou – rozhodl se oženit. Prostřeli jsme stůl, nachystali chléb a sůl, oblékli se nejlépe, jak to mám, sedíme a čekáme. Zazvonilo. Šla jsem otevřít. A v tu chvíli… málem jsem ztratila řeč.
Ve dveřích stála žena. Vlastně – nejdřív jsem viděla jen obrovský kožich z ovčí vlny, a za ním tři děti a samotného Honzu. Kožich vešel dovnitř, svou majitelka ho odložila – a z něj vystoupila drobná, tmavovlasá dívka s pronikavýma očima, ostrýma jako dravčí. Honza představil:
„To je Jana. Moje nastávající.“
Uvnitř mě všechno spadlo. Dívka mlčky přikývla, děti ani nečekaly na pozvání a seběhly na zem. Jedno začalo sundávat boty, druhé lezlo na parapet. To nejmenší Jana přivázala šátkem k noze stolu, aby neuteklo. Všechno to probíhalo v tichu a podivném pachu – jako by k nám do bytu v Brně vtrhly celé Jeseníky.
Šli jsme do obýváku. Prostřela jsem bílý ubrus, nachystala stůl. A Jana začala dětem nakládat jídlo – rukama! Sobě sice vzala vidličku, ale jen si s ní šťourala v ústech. Mluvila stroze, úsečně.
„To jsou vaše děti?“ zeptal se můj manžel, když pohlédl na tu trojici na podlaze.
„Moje,“ odpověděla bez výrazu.
Vyměnili jsme s Honzovým otcem pohled. To jako že teď je to naše rodina?
„Honzo, synu, kde jste se poznali?“ vykoktala jsem, hlas se mi zrádně třásl.
„V horách, mami. Úžasně zpívá. To bys slyšela!“ odpověděl syn, kterého jsem najednou přestávala poznávat.
„A kde budete bydlet?“ vložil se muž.
„V seníku to jde,“ pokrčil rameny Honza.
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Vyšla jsem do kuchyně, manžel za mnou. Dívali jsme se na sebe – oči navrch hlavy.
„Co budeme dělat?“
„Nevím,“ rozpačitě pokrčil rameny.
Vrátili jsme se. Muž přistoupil k synovi a bez pohledu do očí mu podal peníze:
„Tady máš na hotel. Promiň, ale u nás zůstat nemůžete.“
Honza povzdechl:
„Vždycky jste říkali – hlavně ať se ožení, přijmeme jakoukoli. Tak jsem jednu přivedl.“
Odešli. S dětmi. S kožichem. S tím pachorem.
Uběhlo asi čtyřicet minut. Znovu zazvonilo. Běžela jsem otevřít. Stáli tam znovu. Tentokrát ale jiní. Jana už bez kožichu, v obyčejné bundě, vlasy stažené do culíku, oči hravé.
„Dobrý den,“ řekla slušně. „Omlouváme se.“
„Nechápu,“ zamumlala jsem, couvajíc stranou.
Honza se usmál a postoupil dopředu:
„Mami, vždyť jste pořád říkali – hlavně ať se ožení, hlavně ať se ožení. A já – ještě nechci. Ale tohle je Jana, moje kamarádka. Chtěli jsme si udělat legraci. Je z Beskyd, přijela na návštěvu s neteřemi. Neměli kde složit hlavu. Tak mě napadlo – co kdybychom to zahráli?“
Sedla jsem si přímo na schůdky v chodbě. Nohy se pode mnou podlomily.
„Synu, dělej si, co chceš, ale už mě takhle neděs. Málem jsem dostala mrtvici!“ vydechla jsem.
Vrátili jsme se ke stolu. Jana, teď už úplně jiná, pomáhala v kuchyni. Děti seděly u stolu a smály se. A my s manželem jsme si uvědomili: ano, stárneme. Ale Honzův žert vyšel – byl děsivě věrohodný.