Ten večer by mi srdce málem vyskočilo z hrudi, kdybych nezavřel zuby tak pevně. Vzpomínám si, jak to všechno začalo – obyčejný telefonát od syna: „Mámo, přijedeme za vámi s Jitkou (jméno změněno). Seznámit se.“ Hlas veselý, sebejistý, jako když člověk konečně udělá důležitý krok. S manželkou jsme na sebe pohlédli a zaradovali se: konečně – náš Honza se usadí, chystá se oženit. Už dost toho staromládeneckého života!
Honza byl vždycky trochu svéráz. Odmala samostatný, ale s palicí. Po škole šel na vojnu a pak najednou: „Odjedu na Šumavu. Pracovat. Vydělám si.“ My s otcem jsme zůstali v šoku, ale neodrazovali ho. Odjel – a opravdu, pak jezdil domů s lahůdkami: ryby, zvěřina, lesní plody. Říkal, že se mu tam líbí, příroda drsná, ale krásná, lidi poctiví.
A teď se chystá oženit. Přichystali jsme stůl, chléb se solí, oblékli si nejlepší oblečení, sedíme, čekáme. Zvoní u dveří. Jdu otevřít. A v tu chvíli… málem jsem ztratil řeč.
Na prahu stála žena. Vlastně nejdřív jsem viděl jen obrovský kožich z vlčí kožešiny a za ním – tři děti a samotného Honzu. Kožich vešel dovnitř, svlékl se – a z něj vylezla drobná, nízká dívka s hustými černými vlasy a ostrým, ptáčím pohledem. Honza představil:
„To je Světlana. Moje nevěsta.“
Uvnitř mě všechno padlo. Dívka mlčky pokývla, děti bez pozvání sedly na zem. Jedno začalo sundávat boty, druhé lezlo na parapet. Nejmladšího Světlana šikovně přivázala páskem k noze gauče, aby neutekl. Všechno se odehrávalo v tichu a vůních – jako by k nám do bytu v Plzni přijela celá Šumava.
Přešli jsme do obýváku. Připravil jsem bílý ubrus, prostřel stůl. A Světlana rukama (!) začala nabírat jídlo dětem. Sama jedla vidličkou, ale tak, že si s ní doslova hrabala v puse. Mluvila stroze, úsečně.
„A ty děti jsou vaše?“ zeptal se můj otec, díval se na trojici na podlaze.
„Moje,“ odpověděla bez výrazu.
Vyměnili jsme si s manželkou pohled. Co to jako má teď být, naše rodina?
„Honzo, synku, kde jste se poznali?“ zeptal jsem se, hlas se mi zrádně třásl.
„Na Šumavě, tati. Ona neskutečně zpívá. Kdybys ji slyšel!“ odpověděl syn s obdivem, kterého jsem najednou přestal poznávat.
„A kde chcete bydlet?“ vložila se do toho manželka.
„V chalupě by šlo,“ pokrčil rameny Honza lhostejně.
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Odešel jsem do kuchyně, za mnou manželka. Dívali jsme se na sebe – oči jako talíře.
„Co budeme dělat?“
„Nevím,“ rozložil jsem ruce.
Vrátili jsme se zpět. Manželka přistoupila k synovi a bez pohledu do očí mu podala peníze:
„Tady máš na hotel. Promiň, ale u nás nezůstanete.“
Honza povzdechl:
„Vždycky jste říkali – hlavně ať se ožení, přijmete kohokoliv. Tak jsem ji přivedl.“
Odešli. S dětmi. S kožichem. S tou vůní.
Uběhlo asi čtyřicet minut. Znovu zazvonili. Jdu k příchodu. Stáli tam znovu. Ale tentokrát jiní. Světlana už bez kožichu, v obyčejné bundě, vlasy stažené do culíku, oči hravé.
„Dobrý den,“ řekla zdvořile. „Omluvte nás.“
„Nechápu,“ zamumlal jsem, ustupuji stranou.
Honza s úsměvem postoupil dopředu:
„Tati, vždyť jste pořád říkali: hlavně ať se ožení, hlavně ať se ožení. A já – zatím nechci. Tohle je Světlana, moje kamarádka. Chtěli jsme vás trochu postrašit. Je z Českého Krumlova, přijela na návštěvu se synovci. Neměli kde bydlet. Tak mě napadlo, co kdybychom zahráli scénku?“
Sedl jsem si přímo na chodbě na stoličku. Nohy se podlomily.
„Synku, dělej, co chceš, ale už nás takhle neděs. Málem jsem dostal infarkt!“ vydechl jsem.
Vrátili jsme se ke stolu. Světlana, teď už úplně jiná, pomáhala v kuchyni. Děti seděly u stolu a smály se. A my s manželkou jsme si uvědomili: ano, stárneme. Ale synův vtip se povedl – byl děsivě realistický.