Představ si, kamarádko, syn paní Jarmily se před měsícem podruhé oženil. Nová žena si s sebou přivedla svoji třináctiletou dceru Ludmilku a hned ji na celý týden přivezli za novou babičkou, tedy Jarmilou, na vesnici. Ludmilčina maminka, ještě než spolu s manželem nasedli zpět do auta, Jarmile pošeptala do ucha:
Víte, Ludmila je poprvé na venkově a má takovou složitější povahu, znáte to, puberta Tak buďte na ni trochu přísnější, prosím. Kdyby cokoliv, zavolejte, přijedu si pro ni.
A co to znamená, kdyby cokoliv? nechápala Jarmila, ale snacha se jen pousmála, políbila tchyni na tvář a odjeli.
Hned jak auto zmizelo za rohem, Jarmila se otočila k Ludmile: Ludmilko, skoč pro vodu, prosím tě, a podala jí prázdné vědro.
A kam mám jít? nechápala Ludmila.
Ke studni.
Studna? Co to je? divila se dívka.
No, studna, prostě pumpa, rozumíš? Za vraty, kousek od domu, je taková páčka, pod to strčíš vědro, zmáčkneš a máš vodu, pak ji doneseš do kuchyně.
Babi Jarmilo, vážně? Vodu se bere přece z kohoutku v kuchyni. Vždyť ho tu máte!
No jo, máme ho, jenže týden z něj neteče voda, usmála se Jarmila.
Jak to?
Protože pan opravář Štěpán na naší ulici vodu zastavil. Prý musí něco měnit. Takže musíme pro vodu ke studni. Tam jí je pořád dost.
Ne… Ludmila postavila vědro na zem. To dělat nebudu. Jestli máte kohoutek, má z něj téct voda!
Jarmila pokrčila rameny: Dobře, tak se prozatím umyj tady. Převedla Ludmilu k obrovskému sudu pod okapem. Nabereš si dešťovou vodu a umyješ se jí.
Babí, to snad nemyslíte vážně, divila se Ludmila ještě víc. V tom sudu jsou červíci!
To jsou larvy komárů, neboj, nic ti neudělají, vysvětlila jí Jarmila.
A zuby si mám čistit čím? Taky touhle vodou?
No samozřejmě. Jiná není.
No dobře… zaúpěla Ludmila, zase vzala vědro a s nelibostí se vydala ke vratům.
Za čtvrt hodiny se vrátila, celá zpocená, a ve vědru sotva tři litry vody.
Co ti to trvalo tak dlouho? ptala se Jarmila.
Nevěděla jsem, jak se to pouští. Naštěstí šel kolem pán a ukázal mi to.
To je fajn, pochválila ji Jarmila, nalila vodu do umyvadla, podala vědro znovu Ludmile a povídá: Tak, teď máme vodu na umytí. Ale potřebujeme ještě na vaření večeře.
Cože? vykulila oči Ludmila, To je potřeba další voda?
To víš, že ano! Leda že bych něco vzala z dešťového sudu, navrhla Jarmila.
To ne! vykřikla dívka, popadla vědro a běžela zase ke studni.
Běhala takhle ještě pěkných pět koleček, zatímco Jarmila začala chystat večeři.
Babi, a proč to opravy toho vodovodu trvají tak dlouho? ptala se Ludmila, když už byla úplně uondaná. Ve městě, když něco nejde, zavoláš a do hodiny to opraví.
Jo, jenže u nás tady musíš zajít osobně do domu číslo padesát osm na vedlejší ulici a poprosit. Jenže tam vodu mají, tak si s tím Štěpán hlavu neláme.
A proč tam nezajdete a neřeknete mu to rázně?
Byla jsem tam už nevím kolikrát, mávla rukou Jarmila. Ale on je věčně někde na poli nebo u krav.
A který je to dům říkáte?
Padesát osmička.
A kterým směrem?
Tamhle, kývla hlavou Jarmila.
Ludmila rychle zmizela za brankou dřív, než to babička stačila zaregistrovat. Dlouho se nevracela a nakonec se Jarmila vydala ke Štěpánovu domu sama.
Byla tu moje vnučka? ptala se Štěpánovy manželky Martiny.
Ty myslíš tu tvou divošku? nechápavě na ni koukala Martina.
Proč divoška?
Víš, co tady vyváděla? Nejprve, ať okamžitě přivedu Štěpána, pak začala moralizovat, jak je to od něj sobecké. Já jsem už na ni skoro vzala koště! Ona si klidně řekla, že pokud jí ještě dnes Štěpán pustí vodu, tak nám zapálí kůlnu. No uznej!
Ježišmarjá, chytla se za hlavu Jarmila. To Ludmilka opravdu řekla?
Ludmilka? Ani mě nemluv… Bych ti přála ji mít doma na furt! Kdo ví, kde teď je? Asi honí Štěpána po poli.
Jarmila vyběhla směrem k poli, kde se zrovna sklízelo obilí.
Nedoběhla, protože proti ní jel traktor a na něm seděl Štěpán a vedle něj, s výrazem vzteklé kočky, Ludmila.
Štěpán zarazil stroj a přes motor křičí: Tvoje? Kývl hlavou na Ludmilu.
Jarmila taky začala volat: Kam ji vezeš, Štěpáne? Snad ne na policii! Je ještě dítě!
Ale prosím tě, jaká policie, mávl Štěpán, Jedu vyměnit ten ventil, protože tahle tvoje hrdinka tady vyhrožovala, že propíchá všem kombajnům kola, pokud vodu nepustím. Ani neví, že kombajnům nejde jen tak propíchnout kola! Ale povím ti, takových šikovných puberťáků víc a vesnice je jako nová! Co ty, lumpice, chceš si řídit traktor?
Chci! zajásala Ludmila.
Tak pojď, sedni si, budeš mi podávat klíče a jedem vám pustit vodu, zavelel Štěpán.
Jo! křikla šťastná Ludmila a chopila se volantu.
Rodiče si pro Ludmilu přijeli přesně dvacátého devátého srpna. A to jen proto, že přesně za den už měla nastoupit do školy, jinak bych jí museli z vesnice tahat snad ještě silou protože podzimních prací je tu až nad hlavu.