Bylo mi jen dvaadvacet let, když můj manžel odešel a nechal mě samotnou s malým synem, Honzou. Tenkrát mu byly teprve dva roky. Manžel nevydržel tíhu rodinného života – přestalo ho bavit vydělávat peníze a utrácet je za nás. Proč živit rodinu, když si všechno může nechat pro sebe a svou milenku? Ať už byl jakýkoli manžel, spolu to bylo snazší. Když ale odešel, celý svět mi spadl na ramena.
Honza nastoupil do školky a já si našla práci. Někdy jsem se vracela domů úplně vyčerpaná, ale v bytě vždy panoval pořádek: jídlo uvařené, dítě nakrmené, oblečení vyprané a vyžehlené. Tak mě to naučila máma a naše generace věděla, co je to povinnost. Přiznávám, synka jsem trochu rozmazlila. V sedmadvaceti letech neuměl Honza ani usmažit bramborovou placku. Když se ale oženil, doufala jsem, že se o něj začne starat jeho žena, Alena, a já budu mít konečně čas na své koníčky nebo přivýdělek. Zkrátka žít v klidu.
Jenže všechno dopadlo jinak. Honza oznámil, že se s Alenou stěhují ke mně do bytu v Brně – „dočasně“. Nadšená jsem nebyla, ale souhlasila jsem. Myslela jsem si, že Alena bude vařit, prát mu věci a já to nějak přetrpím. Realita však byla horší než noční můra.
Alena byla líná jako veš. Neuklízela po sobě, nemyli nádobí, neprala ani své, ani Honzovy věci, dokonce ani nevzala do ruky vysavač. Nedělala vůbec nic! Tři měsíce jsem obsluhovala tři lidi. Tohle jsem si přála v důchodu?
Zatímco Honza se rozhodl, že bude jediným živitelem rodiny, Alena nepracovala. Od rána do večera, než se manžel vrátil z práce, jen kecala s kamarádkami nebo civěla do telefonu. Já jsem stále chodila do práce. Přijdu domů – a všude chaos: věci rozházené, lednička prázdná, jídlo žádné. Musela jsem táhnout do obchodu, nakoupit, uvařit večeři a pak umýt hromadu špinavého nádobí. Alena se ani na vteřinu necítila provinile.
Jednou, když jsem myla nádobí, přinesla mi talíř, který několik dní stál v jejich pokoji. Zbyly na něm zplesnivělé zbytky jídla a nějací mušky. Zaťala jsem zuby, ale mlčela jsem. Když ale příště přinesla stejný talíř, už jsem to nevydržela.
„Aleno, kdybys měla aspoň špetku slušnosti, mohla bys tu nádobí jednou umýt,“ řekla jsem a snažila se mluvit klidně.
Myslíte, že se omluvila? Ani náhodou. Druhý den se odstěhovali – pronajali si byt. A Honza mi prohlásil, že se snažím rozbít jeho rodinu. Jak vlastně? Tím, že jsem požádala jeho ženu, aby umyla nádobí?
Díkybohu, mám doma zase klid a pořádek. Starám se jen o sebe a je to úleva. Ale pořád nechápu: co je to s dnešní mládeží? Neumí vůbec nic – ani uklízet, ani převzít zodpovědnost. Můj syn, kterého jsem vychovala s takovou láskou, mě obviňuje ze svých problémů. A já jen chtěla, aby se jeho žena chovala jako dospělá.
Teď žiju pro sebe. Ale v srdci mám hořkost: udělala jsem někde chybu, když jsem Honzu vychovávala? Nebo je prostě taková doba, kdy lidi zapomněli, co znamená starat se o druhé?